Broken Wings

Epilog

Po celý čas cesty domů Shouyou nedokázal přemýšlet nad ničím jiným, než nad bílou obálkou, která tak nehorázně poutala pozornost a nutila ho ji bez dovolení otevřít a zjistit její obsah. A Hinata se musel nehorázně držet, aby nezačal plánovat její otevření uprostřed noci. 
Kageyama si všiml jeho zachmuřenosti a tichosti, jelikož výrazy, které se střídaly na jeho tváři, k němu nešly a většinou je šlo vidět pouze při těžkých testech z angličtiny. 
„Nad čím přemýšlíš?" prohodil Tobio bezstarostně a bez pohledu na něj dál kráčel po silnici s rukama v kapsách. Slunce příjemně hřálo a foukal lehký větřík, který jim cestu zpříjemňoval.
„N-nad ničím!" vypískl Hinata a nijak nepotěšeně si uvědomil, že jeho hlas se zhoupl do vysokých tónů a zněl jako vystrašená myš. Křečovitě sevřel popruhy své tašky a s kyselým obličejem se zadíval do země. 
Kageyama se zastavil a přejel ho tmavým zkoumavým pohledem. Nevěřil mu. Pak ale udivení v jeho očích vystřídala starost a vyhrkl:
„To tě to pořád tak bolí?" Jeho tón byl vyčítavý, nicméně vůči sama sobě. 
„N-ne!" vyjekl Hinata opět a sevřel popruh ještě více. Doslova cítil, jak mu po spánku stéká nervózní kapka potu, když se ocital pod tím pohledem. 
„Pche, nelži, vždyť to na tobě vidím! Drtíš tu tašku, až máš skoro bílý klouby, ty idiote," odfrkl si Tobio a povýšenecky si založil ruce na prsa a zaujal postoj s rukama v bok.
 „Když říkám, že mě nic nebolí, tak mě nic nebolí, Bakageyama," zašeptal Hinata a odvrátil od něj hlavu. Pak natáhl nohy, a co nejdelšími kroky se začal rychle vzdalovat. Kageyama jenom pokrčil rameny, Shouyou se někdy opravdu choval jako holka, taky mu nedokázal rozumět, ale akceptoval jeho pocity. Dohnal ho a propletl si s ním ruce. Pak už jenom pozoroval, jak jedna nafouknutá tvář uraženosti pomalu mizí, až zarputilý Hinatův výraz nahradil blažený úsměv.
Pomalým krokem, kdy si užívali druhé přítomnosti, se pomalu dostali domů a místo toho, aby se šli učit a udělat si úkoly na příští den, jednoduše se oba natáhli na postel a odpočívali v náručí toho druhého. A bylo to nesmírně krásné. 
Až pak je Misaki donutila otevřít aspoň nějaký sešit či učebnici, ale mnoho prospěchu z toho nebylo. Oba se usmívali, dělali kraviny, jako dělávali dřív a vypadalo to, že je vše bezstarostné. I Hinata v tu chvíli byl, nicméně Tobia nálada přešla, sotva Hinata vylezl z koupelny. 
Kolem ramen měl ještě ručník, ale přesto byly jeho vlasy jako mokré roští a odkapávala z nich voda až na koberec. 
„Jsi na řadě!" prohlásil, když bosýma nohama vstoupil do pokoje a posadil se na židli, kde si líně začal utírat vlasy. Jeho přítel však nijak nereagoval, seděl jako hromádka neštěstí na posteli, hlavu podepřenou, pohled upřený na zem, ale Hinata věděl, že je úplně mimo pokoj. Jeho tvář byla zkřivená a vlasy mu padaly do krásných očí. 
„Hej, Tobio, můžeš jít!" zvýšil hlas a teprve teď ho tmavovlasý mladík zaregistroval. 
„Jo, jasně, díky," zahučel úsečně a jako robot se nuceně zvedl a zcela nepřítomně zamířil do koupelny. 
Hinata nad ním kroutil hlavou. Co mu přelétlo přes nos. Rychle vyskočil na postel a zavrtal se do pokrývek, jelikož mu zima začala vadit a zábly ho nohy i tělo. Opřel se o stěnu a měl v plánu napsat Kenmovi, když bílá zaujala oči. Obálka ležela na stolku, otevřená a popsaná hustým písmem. Vypadala důležitě.

Hinata se rozhlédl po pokoji a zaposlouchal se do hučící sprchy. Měl by? Věděl, že by neměl, ale veškeré síly, co na zemi existovaly, ho k tomu dopisu táhly. Sedl si a shodil nohy pod sebe, ačkoliv se v něm praly dva názory. Jenže, co když to, co je v té obálce, souvisí s tím, jak Kageyamovi bylo? Co když mu něco ublížilo?! Musel si to přečíst, aby mu když tak pomohl. 

Rychle, dřív než si to stihl ještě jednou promyslet, vystartoval a jeho ruce svíraly bílý papír a očí přejížděly co nejrychleji řádky kanji. Jeho zorničky se zvětšovaly a nálada zhoršovala, když konečně dorazil na konec dopisu. Sprcha zastavila a on zaplul do postele a popadl telefon. Věděl, že na přemýšlení nad tím, co právě zjistil, bude času dost později. Jenže se právě v tuto chvíli nemohl donutit k úsměvu a jeho tvář byla plná smutku, který nešel smazat.