Broken Wings

14. Porcelánová rodina

Běžel, běžel tak rychle, jako snad nikdy předtím. Jeho srdce mu tlouklo, jakoby ho každou chvíli měl vypustit a plíce pálily a protestovaly stejně jako jeho mozek. I oči rezignovaly, když nechával slzy volně stékat po tvářích a následně nechat mizet v bezedné černotě za ním, když se prodíral místními lesy - tou nejkratší cestou k němu domů.
Větve ho švihaly do tváří, paží i nohou a chladný vzduch obaloval jeho rozpálené a zpocené tělo, když se prodíral dál a dál a jeho nohy nedokázaly ani přes veškerou bolest zastavit. V mysli mu vytanulo jediné - Natsu.
Jeho milovaná sestřička, které mělo být ublíženo, pokud zastaví a dovolí si vydechnout, nabrat konečně vzduch do plic a sesunout se na kolena. Zůstat tam ležet a plakat pod blyštivým měsícem, který vykukoval přes všechny stromy nad jeho hlavou, které se kolem něj uzavíraly jako bublina smutku a zármutku a ze které se musel ihned dostat pryč.
Nasadil nelítostné tempo. Instinktivně přeskakoval všechny kořeny, jehlice se zapíchávaly do bosých nohou. Teď si nemohl dovolit spadnout a věděl, že jeho tělo ho nezradí, že dokáže víc, že tohle nejsou hranice jeho sil, a proto i nadále přidával na rychlosti. Ruce mu kmitaly stejně jako nohy a klidným lesem šlo slyšet krom houkání sov i zběsilé oddechování a medvědí dupot. A za chvíli byl klid, když se hlučný návštěvník vytratil rychle jako vítr a zelený porost a zvěř v něm mohla nadále klidně spát.
Pro Hinatu ale odpočinek nic neznamenal, bylo to pouhé slovo, na které by neměl ani pomyslet. Proběhl orosenou loukou jako zajíc prchající před lovci, přeskočil kolejnici jako jelen a vyběhl kopec jako závodní kůň, když spatřil uklidňující světlo svého domova a věděl, že je u vysněného cíle.
Kageyama ale zrovna klidný nebyl, když u něj zastavovalo stejné auto, jako před několika dny a v něm seděl vysoký brýlatý blonďák a na sedadle řidiče seděl tentokrát Daichi, který ho pouze obdaroval nervózním úsměvem. A co ho překvapilo nejvíc, Sugawara sedící vzadu, kam si on sám vlezl.
 „Hráli jsme večer videohry, protože Sugovi rodiče odjeli," vysvětloval kapitán Karasuna, když se auto vyřítilo na silnici rychlostí, která by každý měřič i rozbila.
No jasně, blesklo Kageyamovi hlavou, Tsukishima od Sawamury nebydlí zrovna daleko. Ačkoliv i malé zdržení ho přivádělo k šílenství. Nejraději už by Hinatu držel v náručí, v bezpečí, a nikam ho nepustil. Položil si ruku na ještě rozpálenou tvář a zaťal do ní nehty.
Sugawara si ho všiml. „Trápí tě něco?" zeptal se a nijak nenarážel na onen svítící flek.
Kageyama sklopil oči a tentokrát sevřel své kalhoty. „Hinata mě nenávidí."
„Nenávidí?" uchechtl se Suga a přiložil si ruku k ústům. „Hinata tě má rád, to nevidíš? To jsi vážně tak špatný ve čtení emocí? Možná i víc," šeptl a čekal na jeho reakci, zatímco za okny se míhala potemnělá krajina.
„Po tom, co jsem mu udělal, mě už nenávidět bude."
„Cos mu udělal?"
„Já..." povzdechl si Tobio. „Neposlouchal jsem, co mi říká. Nechtěl, abych to udělal, ale já- já si vedl svojí. Zranil jsem ho, Sugo, strašně moc," vyznával se a ani nevnímal, že i mladíci vepředu poslouchají.
„Cos mu udělal?" zopakoval otázku tentokrát Daichi klidným a vyrovnaným hlasem a Kageyama ho obdivoval. A nezbývalo mu nic jiného, než mu povyprávět, co se ten večer stalo. Nevynechal opravdu nic.
„A ty se divíš?" vyjel po něm Suga, načež se uklidnil. „Ty vážně nemáš city."
„Takže ti jednu ubalil, králi," ozvalo se posměšně zezadu a Kageyama si mohl jenom odfrknout, než se Suga rozhodl vyjádřit podrobněji.
„Nediv se," řekl. „Po tom, co mu jeho táta udělal, se k němu chováš přesně jako on. Cos čekal?! Že si poslušně lehne a sundá si kalhoty?! Vážně, Kageyamo, přemýšlej někdy!"
Jeho obočí se nahněvaně stáhlo. Když šlo o Hinatu, jeho osobnost se neuvěřitelně změnila a  v tu chvíli by byl schopen i vraždy. „Po tom, co mu udělal," opakoval roztřeseným hlasem.
„Já vím, co mu udělal," přiznal se tmavovlasý. „Já to vím a jsem si vědom své chyby, jenže to jsem to ještě nevěděl. Netušil jsem, že jeho otec je až taková nelidská zrůda."
A proto se jen modlil, aby dorazili včas.
Jenže Hinata už byl skoro u svého domu. Dobíhal posledních pár metrů a byl rád, že se nesvalil na silnici a nezůstal na ní ležet, když zakopl o obrubník. Jeho nohy se sotva pletly, když viděl černé auto a osobu stojící před ním a zpomalil, aby posledních pár kroků došel a dostal se tak do zorného pole postavy, která se na něj jen zahleděla hnědýma očima proskenovala hodinky na levé ruce.
„Jdeš pozdě," oznámila mu.
„Já vím," poklesly Hinatova ramena provinile, „moc se o-" Než stihl doříct větu, přiletěla mu. Možná to měl očekávat, ale v tu chvíli opravdu valil oči, než jen svěsil hlavu k chodníku a přehraboval se po kapsách, aby otci vložil ruky klíč, který shrábl ze skříňky při odchodu... nebo spíš odběhu.
„Omlouvám se," zopakoval a zahleděl se do auta. Jeho máma se na něj dívala. Kučeravé vlasy měla volně  rozpuštěné a malý obličej s výraznými lícními kostmi byl osvětlován jen pouličním světlem, takže trochu připomínala kostru. Neusmívala se, nemračila se, vypadala prostě jako porcelánová panenka, které je všechno jedno. Nedokáže otevřít ústa a něco říct.
Když se nad tím zamyslel, byla i Natsu jako porcelán. Malá panenka s živýma očima a bledou porcelánovou tváří a krásnými šatičkami. Jeho otec byl porcelánový muž, veliký v pase i ve výšce až na to, že on jediný měl dar mluvy. Proto mohl rozkazovat. A pak tu byl on, ten, který nechtěl být porcelánový synáček, který si dokázal ústa proříznout a smát se navzdory nepohybujícím se rtům. A proto trpěl. Protože nedokázal být v té porcelánové rodince, s porcelánovou tváří a porcelánovým domem, který mohl porcelánový muž kdykoliv rozbít.
„Nasedni," zazněl do ticha hrubý mužský hlas a zachrastil klíčky.
„Počkat, kam jedeme?" vyjekl a trochu couvnul. Předpokládal, že dostane přes pusu, vrátí se domů a hned, co to půjde, uteče pryč i se sestrou.
„To tě nemusí zajímat," řekl. „Jediné, co by se mělo honit v tý tvý pitomý palici, je, jak to přežiješ, až dojde na tvůj trest. Takže nasedni do auta, hned!"
Hinata couvl ještě víc. Nemohl odjet! Ohlédl se do bezedné temnoty za sebou, která polykala porcelánové nožky. A co Kageyama, Karasuno, škola, přátelé a jeho život? Nemůže ho tu jen tak nechat! Pokud odejede a už nebude mít to podporu, co teď, roztříští se jeho porcelán pod kladivem. Ne jenom jeho tělo, ale i mysl.
„Nikam nepojedu," pokusil se říct tiše. „Nemám tu věci. Co třeba den dva počkat?" zkusil, ale ruka přistála na jeho předloktí.
„Abys znova mohl zdrhnout? Ne, děkuju," odvětil otec a trhnutím s ním naznačil, že nemá nervy z oceli a že si má ihned nastoupit, než mu s tím pomůže.
„J-já odsud nemůžu odjet," mektal Hinata dál a hleděl na směr Kageyamova domu a doufal, že se za ním ten blbec opravdu vydal. Aby zase dorazil v tu pravou chvíli jako vždycky. Aby mu i přes jeho tvrdohlavost pomohl. A tak tam stál, krev mu tekla po noze a slzy po tvářích, ale nic se nedělo.
Zatáhání. Znovu, znovu. „Shouyou, varuju tě."
„Já nikam nejedu!" vyjekl a pokusil se vykroutit z železného sevření. Možná, že kdyby se mu to povedlo, utekl by! Jenže co Natsu.
„Prostě odsud nechci odejít. Jen mi dej čas, alespoň dej," prosil a snažil se hrát o čas.
„Moje slova platí a teď se pohni a vlez do toho auta!"
Nervy ruply. A i přes jeho nohy zapuštěné do země ho otec táhl k autu. Hinata se vzpíral, už nemyslel na nic jiného, než útěk. V hlavě mu bilo na poplach. Věděl, že když vleze do toho auta a auto potom zastaví, zažije peklo a to on nechtěl.
„Pusť mě, prosím," šeptal a držel se sloupu lampy.
„Shouyou," šeptl jemný hlásek a on se otočil a v návalu překvapení jeho prsty povolily a on zíral do travnatých očí jeho matky. „Nasedni do toho auta."
A Hinata zmlkl. Jeho otec ho držel a on už v tuto chvíli neměl šanci.
„Ano, mami," řekl a zahleděl se do země a sám došel k autu jen, aby viděl spící Nasu sedící ještě na podsedáku. Měl se z něj stát porcelánový panáček, člen sady, možná to byl osud. Věděl, že teď už je to nevyhnutelné, že jeho matka promluvila a nejspíš už nemá na výběr.
Možná by nasedl do toho auta, kdyby se nevylekal, jak jiné auto, stříbrné a velice pěkné nevjelo do jejich klidné ulice jako býk a Hinata se hned ptal, jaký blázen ho řídí a kolik promile už má v sobě. Vlastně to mohl zjistit skoro hned, když to auto vjelo na chodník a ještě se zadkem na silnici s ohlušujícím řevem brzd zastavilo.
Událo se to tak rychle, když se dveře otevřely a rozmazaný stín přilétl přímo k jeho otci a jeho pěst přistála přímo v jeho pravé tváři. Hinata jen zíral s otevřenou pusou, když ruka pustila jeho zápěstí a jiné sevřela jeho ramena. Až teď poznal osoby stojící kolem něj v kroužku a radostí se tetelil. Tak to přeci jen stihli!
Jenže nedokázal nic říct, když viděl ležícího a nahněvaného otce na zemi, Natsu, která vyjukaně koukala skrze okno a křičela jeho jména a matku, jež vylézala z auta a běžela starostlivě ke svému manželovi, který se sbíral na kolena. Sugova ruka ho odtáhla co nejdál a před ním se roztáhla vysoká stěna, přes kterou nemožno viděl. Chlapci byli ochotni ho bránit a on klesl na kolena a nechal volný průchod svým slzám, když cítil vřelé objetí.
„Neboj," ujišťoval ho Suga. „Na tyhle kluky nemá ani tvůj táta, protože jsou právě teď nehorázně rozzuření.
„Udám vás!" křičel muž za stěnou a ukazoval k mladíkům jednou rukou, zatímco si druhou svíral nos, ze kterého tekla krev. „Tohle je normální napadení!"
„Ty, že nás udáš?" uchechtl se Tsukishima a vystoupil vpřed. „To říká ten, který denně mlátí svoje dítě do bezvědomí. Ty zrůdo."
Muži došla slova, ale i nadále hleděl nahněvaně. „Toto je únos, unášíte moje dítě!" prohlásil tentokrát a hledal mobil po kapsách.
„Takže teď únos?" zeptal se zas Daichi a založil si ruce na hruď. „Jen volejte policii. Až přijede, můžeme jim rovnou všichni ukázat ty rány, co má Hinata na těle a říct jim, že jste to udělal z lásky!"
„Pojď, Hinato, odcházíme," pobídl ho Suga lehce a pomohl mu na nohy.
„Ale co Natsu?" ptal se Hinata tiše a stále jako třesoucí se štěně hleděl na svého otce čelící jeho přátelům.
„Natsu?"
„Ano, moje sestra. Je ještě v autě."
A opravdu. Ležela natisknutá na skle, až se jí drobný nosík rozplácl a vykulenýma očima hleděla na scenérii před sebou a očima hledala brášku, až ho našla. Dívali se na sebe, když jí bráška něco ukázal. Žádal ji, aby šla za ní. Kývla, usmála se a otevřela dveře. Vyběhla za ním a jenom viděla, jak ji sleduje tatínek i maminka. Ale ona chtěla za bráškou! Skoro skočila do jeho náručí a pořádně ho objala.
„Bráškoo!" protáhla. „Chyběl jsi mi!"
„Pojďme domů." Podíval se na ni a ona kývla.
„To si myslíte, že si jen tak odejdete!" ozvalo se za stěnou a Hinata vstal a chytil Natsu za ruku.
„Ano!" prohlásil sebejistě a otřel si slzy. „A půjdeme rovnou na policii!
„Ty malej spratku!" zakřičel rozzuřeně a úplně zapomněl na krev, která i nadále nekončila a barvila mu lem trika. „Počkej, až se mi dostaneš pod ruce!"
Hinata necouvl. Ačkoliv si připadal jako slaboch, že ho před otcem chrání jenom tři kluci, najednou si připadal sebejistý a věděl, že může být volný. Že i porcelánový panáček není sám!
Necouvl ani, když se jeho táta rozběhl, protože přesně na to Daichi čekal a jeho reakce na sebe nenechala dlouho čekat, když přesně zasáhl jeho spánek a poslal muže do bezedných hlubin bezvědomí.
Hinata v duchu jásal, ačkoliv je ten chlap nejspíš zraněný. Ale porcelánová manželka k němu už běžela a klekala k němu, aby mu zkontrolovala tep, načež se k němu otočila a vykřikla:
„Ty zmije jedovatá! Už se nikdy nevracej, opovaž se mi ukázat na oči. Zapomeň, že jsem tvoje matka!"
Hinata nereagoval. Nevěděl, jak se cítit když mu Natsu zatahala za rukáv.
„Pojďme pryč, bráško," poprosila ho. „Krvácíš."
Ihned se na něj nalepilo další tělo, ale tentokát to byl Kageyama. Objímal ho, jakoby měl navždy zmizet.
„Blbče, už nikdy mi tohle nedělej!"
„Já vím, omlouvám se."

Pfff. Bleh bleh. Skoro dvě hodiny ráno a to jsme si slibovali, že do jedné bude hotovo. Tak zase nic.

Co říkáte? Konečně Vám můžeme říct, že Hinatovi si už nic špatného nestane. Tedy, pokud se nepočítá udání otce, které zas tak za špatné považovat nemůžeme. Ale my jsme vlastně zcela zapomněli na třeťáky! Ale nebojte, hrdinný Kageyama se objeví tentokát s mámou kvočnou a situaci vezmou do svých rukou, ale to si povíme až za pár dílů. Příští týden budeme nejspíše znovu na suchu a to až do víkendu, kdy snad něco vyjde, protože mi posila odjíždí na sousko. :D
Jinak, co říkáte na dnešní kapitolku, tedy? Protože toto byl kus ještě podrobněji vymyšlený, ale dále to bude menší improvizace a můžeme naslibovat Happy end, abychom zazdili Glassy sky.
Viděl někdo z Vás ten bonus k Haikyuu, když Kageyama a Hinata dělali testy? My ano, v Aj a bylo to...skvělé, sousedé měli skvělou zábavu z mého smíchu.
Dále se můžete podívat na můj profil a kdo uhádne, co je na něm nového, získává příští věnování! Zaměřte se hned na první stranu a přemýšlejte :p tak schválně, nápověda by čiistě teoretickyy mohla být v minulém díle :D
Čte si někdo z Vás citáty nahoře (překládá)?
Pozdravy, hezké prázdniny a veselé hledání,

Milovniceknih, TnaKenov