Broken Wings

18. Ohňostroj

Proč to udělal?! ptal se sám sebe, když hleděl na kapky karmínové tekutiny na bělostné podlaze. Zvedal se mu z toho pohledu žaludek, přestože byl toho všeho tvůrcem a někde vzadu v koutku mysli cítil určité uspokojení. Nevěděl, proč měl takové nutkání se zranit, ublížit si, krvácet, cítit bolest!
Možná, ale jen možná, věděl důvod. Po celou dobu, co žil v bolesti, co si na ni zvykl a začala být jeho věrnou společnicí, šlo se jí zbavit? Kdy skoro rád cítil ten pocit prázdného žaludku, žluč v krku a ochablé, zničené tělo. Proč, vždyť to přeci bylo špatné! Proč chtěl ty pocity prožívat znova? Vždyť...to byl holý nesmysl!
A přesto tu teď klečel u záchodové mísy s krvácejícím zápěstím, a obsahem svého žaludku v záchodu a bylo mu tak hrozně, až mu bylo dobře. Kdy se třásl a nechal slzy stékat po tvářích, na kterých už se nic takového jako žal, objevit nemělo. Celou dobu to nenáviděl a v tuto chvíli začal nenávidět sám sebe za svoji slabost ještě víc, když se nedokázal od bolesti odloučit, když se jí sveřepě držel, jakoby to byla vzpomínka na jeho život. Proč?!
Vzlykl, věděl, že si to může dovolit. Dům byl tichý a jediné, co mohlo být slyšet, bylo Kageyamovo chrápání. Osaměl, utíral si oči toaletním papírem, aby náhodou, kdy se někdo vzbudil, až se bude vracet, ho nikdo neviděl se zarudlýma očima. Přesto pokaždé, když se mu podařilo přestat vzlykat, se rozplakal znovu. 
„Jdi takový slaboch," nadával sám sobě a svíral triko v oblasti hrudníku, jako kdyby se mu tam provrtávala díra. Krev přestala téct a on se konečně odvážil uklidit nepořádek a schovat žiletku do svých kraťasů, než se odvážil postavit na rozviklané nohy. Oddechl se a šel vstříc temnotě, která pohltila jeho tenké tělo. Neustále si pohrával s myšlenkou, kterou mu otec nutil. Kdy mu říkal, že jí přespříliš a je tlustý, to byla asi jediná věc, ve které měl pravdu. Vlastně, byla tu ještě jedna- jeho slabošství, byl budižkničemu, odpad. Vždyť se tyranství nedokázal zbavit sám, krčil se jak ustrašený ratlík za svými přáteli, kteří se bili za něj!
Promasíroval si spánky, než potichu vešel do pokoje a zalezl do rozehřáté postele, která už měla jedno osazenstvo, totiž Tobia, který si vůbec nevšiml, že by jeho společník zmizel. Spokojeně se rozvaloval po celé posteli a jakmile zaznamenal návštěvníka, intuitivně ho objal a spal dál jako zabitý. 
Hinata nespal ještě dlouho, jeho oči zíraly do prázdna, když přemýšlel nad náročným dnem, který ho čeká. Jak se všichni dohodli, nastal čas přestat se schovávat a Hinata musel vyrazit jako každý jeho věku do školy. Ani se nenadál, a usnul, přestože mu to v jednu chvíli připadalo jako nemožné.

Ráno ho vzbudila ruka, jež s ním jemně třásla, nutila ho otevřít oči a nechat si je vypálit ranními paprsky slunce. 
„Nech mě spát!" kňučel a rukou, která včera neprožívala muka, si přetáhl polštář přes hlavu. Během noci se vzbudil ještě jednou, celý zpocený, kdy myslel, že snad umře. Byl nevyspalý!
„Vstávej, nebo dojdu pro vodu," varoval ho ostrý pobavený hlas a zatřásl s ním o to víc. 
„Vždyť už jdu," odpověděl a povzdechl si, když přivíral oči, aby viděl Kageyamovu postavu, která stála před ním. 
Měl rozcuchané vlasy, ale očividně byl plný energie. 
„Kolik je?" zeptal se a protáhl ztuhlé svaly. 
„Brzo," přišla odpověď, „tak akorát, že když zvedneš svůj zadek, stihneme ranní trénink."
Hinata se trochu rozzářil, ačkoliv v hlavě rozhodně až tak nadšený nebyl. „Vážně?" jásal a smál se, když Kageyama přikývl, ale varovně zvedl ukazováček.
„Ale," řekl,„ ještě si dneska posedíš na lavičce, než bude nad slunce jasné, že jsi v pořádku! Víš, co říkal doktor."
Hinata zachmuřeně kývl a protáčel oči. 

V tělocvičně bylo toho dne celkem chladno, což hráčům, kteří se zahřáli, vůbec nevadilo. Kdežto Hinata seděl schoulený v mikině a sledoval hru s jistým pocitem smutku. Bylo to hrozné utrpení, když věděl, že on hrát nemůže. 
Přestože se ho tým snažil začlenit do debaty, nemohl se s nimi smát z dobré smeče nebo Noyova válcujícího hromu. Nedokázal to.  
Před ním byla i nadále ta stejná zeď, jako celá léta, přes níž viděl jen málokdy a teď ani nevěděl, jestli ještě někdy ten pohled z vrcholu bude. 
V ruce objímal míč, chtěl opět cítit ten pocti ze smeče. Prázdnotu pod ní, když skáče do výšek. Chtěl hrát, ne se jenom dívat. Byl rád, že mu to bude brzy povoleno, ale zároveň měl obavy. Chtěl létat, ale co když už to nedokáže? Bude na obtíž, budižkničemu, odpad?!
Zkřivil ústa. Možná bylo lepší, když seděl na té lavičce, přestože tak moc chtěl hrát. Šoupání bot ohlušovalo tělocvičnu stejně, jako křik chlapců. Hinata byl potichu, ale přesto dokázal na svoji tvář nahodil lehký úsměv, který už měl nacvičený. 
Vypadá v pořádku...
To si říkali ostatní, Hinata tomu říkal milosrdná lež, kterou byl schopen udržovat tak dlouho, jak jen bude potřeba. 
Když skončili, Hinatova nálada už klesla opravdu spoustu stupňů pod nulu. Škola, to bylo úplně to největší zlo; sedět na židli a být zticha. Jak se to říkalo? Že v životě se prvně člověk naučí chodit a mluvit a pak musí být zticha a sedět. A pro něj, jako člověka hyperaktivního, to bylo učiněné zlo, kdy se neklidně ošíval, klepal nohou, nebo jen zíral z okna a hrál si s učebnicemi. Tak nějak žil svůj školní život, učení pro něj nikdy nebylo na prvním místě, ale teď to nebyl ani volejbal. Tak tedy, co nebo kdo tam patřil?
Nedokázal udržet pozornost na výkladu učitelů, kteří se mu marně snažili něco vecpat do hlavy. Většinou tam danou informaci neudržel ani minutu, přestože se horečně snažil. Jeho oči se ale klížily a jednou div nevrazil hlavou do lavice.
Tobio sdílel jeho pocity, v tomhle si byli oba dva podobní. Denně se nudili a jediné, kdy se o školu zajímali, bylo před zkouškami, kdy se snažili dohnat to, co většinou zaspali. Stejně jako skoro všichni z Karasunského volejbalového klubu. 

„Myslel jsem, že umřu!" protáhl Hinata unaveně, když zvedal židle ve třídě a Kageyama přišel s již vysypaným košem. 
„O tom mi mluv," poznamenal skrze zuby rád, že má den ve škole za sebou. Oba dva toho měli co dohánět, když se tak dlouhou dobu ulívali, ale očividně to ani jednomu z nich vůbec nevadilo. 
„Hm," zabručel mimoděk Hinata, aby nějak zareagoval a přehazoval si tašku přes rameno. Jeho zápěstí lehce pálilo a v ty chvíle byl rád za mikinu schovanou pod dlouhou černou uniformou. Být jenom v košili by zaručovalo jisté prozrazení. V duchu si poznamenal, že si na řezy bude muset najít lepší místo. 
„Nemáš hlad?" zeptal se Tobio, když procházeli liduprázdnou chodbou a narážel na skutečnost, že se svého oběda skoro nedotkl, dostal do sebe jen půlku. Jen tři lidi byli na chodbě, ale Hinata si jich nijak zvlášť nevšímal. Zakroutil hlavou a zašklebil se. 
„Vím, že chceš hrát," prokoukl Kageyama jeho výraz, ale ani se na něj nepodíval. Prostě kráčel dál. Shouyou mlčel, a tak pokračoval:
„Musíš to ještě vydržet, než se tvá zranění zahojí. V tuhle chvíli by sis jen ublížil."
„Já vím," odsekl kousavě Hinata a založil si ruce na hrudi. „Nejsem idiot, Bakageyama." Použil přezdívku. 
„Jen aby, protože jestli se uprostřed noci vypravíš někam s míčem, zabiju tě a jsem si jistý, že ty jsi toho schopný."
Hinata to nijak nekomentoval, černovlasý nahrávač měl pravdu. Bylo až děsivé, jak moc ho znal a zároveň neznal. Sevřel pěsti a zaryl své nehty do dlaní. Musel být silný, už jen kvůli němu. Kvůli Natsu, své nové rodině. Stačilo přeci být silný jen na venek, ne? 
Zářit a stoupat výš k oblakům, jakoby neměly mít konec. A jednou, v nich zmizet, rozprsknout se na tisíce malých jisker a být zapomenut. To byla smrt každého, strach každého, i jeho. 
Nad tím přemýšlel, když viděl mladíky snažící se vyhrát ve cvičném zápase, kdy vyskakovali co nejvýš, aby zablokovali smeč. Takový byl život, byl pro ty, co nebyli slabí. Nebyli rozbitní jako porcelán. 
„Hezká smeč!" křičel na Asahiho nadšeně a smál se, když obr zčervenal a nejistě mu poděkoval. Tým se neměl čeho bát, Hinata byl silný, jeho srdce se jen tak nedokázalo rozpadnout. 
Je dobře, že jsou šťastní, tvrdil Hinata v duchu. Mé srdce už je rozbité dávno...roztříštěno na tisíce malých lehko zapomenutelných kousíčků a možná proto ani nejde slepit. Je to nemožné. 
Nemožné...jak krásné slovo, který má ve slovníku jen málo lidí. Je to slovo, jež se snaží každý popřít, ač už vědomě či ne. 
„Byl to krásný zápas, prohráli jste jen o kousek," tvrdil Tsukishimovi, když mu Suga nadšeně cuchal vlasy. 
„Příště bude odveta, bereme si, jako tým co prohrál, Hinatu!" křikl Kageyama vítězně. 
„To není fér," ztěžoval si Tanaka na vítězné straně a zasmál se. Smáli se všichni. 
Hinata se posadil na lavičku a tiše vyčkával, než budou moci s Kageyamou odejít, v čemž mu zabránil Daichi svým pozváním na masové buchty na oslovu Hinatova návratu. Nešlo odmítnou a tak Hinata povídal, jako vždy, smál se, a dokonce se i přejedl.
„Byl to docela dobrý den," poznamenal s povzdechem a usmál se, když mířili s Kageyamou domů.
„To ano," povzdechl si mladší a sevřel Hinatovu ruku ještě těsněji. „Ale jestli se mámě zmíníš o té známce z japonštiny..."
„Buď v klidu," kroutil zrzek hlavou. „Já na tom taky nejsem nejlíp."
Kageyama se zasmál. Jeho máma se rozhodla zůstávat doma, kvůli Natsu a Hinata z toho měl výčitky. Veliké, ale nezdálo se, že by ženě vadilo trávit s jeho sestrou čas.
„Kageyamo?" šeptl v otázce a čekal, až druhý přikývne.
„Já jen...jsem šťastný," řekl a zastavil se. MILOSRDNÁ LEŽ.
„Já taky," zastavil se i druhý a lehce ho políbil, než oba zase chvátali domů do tepla. 

Té noci Hinata nespal. Neustále zíral do rohu místnosti. Ležel tam míč. Krásně barevný. Lákavý. 
Vzpomněl si však na Kageyamova slova. Zakousl se do rtu a přemýšlel, než se otočil ke společníkovi. Spal tvrdě jako vždy. Kdyby jen na pět minutek vyběhl, stalo by se něco? 
Jinak neusne a nejspíš se zněl stane druhého dne ožilá mrtvola!
Lehce stoupl bosýma nohama na chladnou zem a přetáhl přes sebe tepláky a mikinu, než sebral míč a potichu se vyplížil na zahradu před domem, kde se s povzdechem sesunul na lavičku a zíral na osvětlenou silnici před ním. 
„To byl hloupý nápad," přiznal si tiše. Byla mu zima a navíc, volejbal nemohl hrát sám. Zašklebil se, než se rozhodl, že si alespoň pročistí hlavu. Opřel se a zahleděl se na nebe. 
Září, stoupá výš a jednoho dne zmizí...
Usmál se. Když tak koukal na tu krásu, připadal si strašně drobný, nepodstatný. A přesto v něm ten pocit vyvolával nevýslovnou krásu, tohle bylo tvrzení, že život přeci jen stojí za to. 
Měsíc zářil a uklidňoval ho. Jakoby najednou mohl ulehnout s čistým vědomím, usnout na první pokus bez nočních můr. 
„Nezmizím," zašeptal tiše a dál hleděl vzhůru. 

„Hele, podívejte, kdo to tamhle je! No, není to náš malíček?"

Copak říkáte na kapitolu? My...nějak nevíme. Vůbec jsem se prostě nemohli nikam dostat, přestože jsme znali náš cíl, který jste v poslední větě zjistili i vy. Což tu je soutěž, kdo větu vyslovil, první správná odpověď získá věnování!!!
Možná jste si uvědomili, že kapitola vyšla extrémně pozdě, ale musíme přiznat, že takhle to teď nejspíš bude zcela normálně, tak snad nám to nezazlíváte. Fakt jsme rády, když se k tomu dostaneme, ale i nadále nás to baví a rozhodně nebudeme přestávat. Ba právě naopak, poslední dobou jsme připravovali cover k již jednou zmiňované povídce, která dostala nový název a už je trochu promyšlená. Tak Vás alespoň tím coverem můžeme navnadit, protože se povedl. 
Voty, komentáře nás jak jinak potěší!
Díky,
Milovniceknih, TnaKenov