Broken Wings

6. Sen

Probuzení bylo hrozné. Jako byste se probudili rovnou v horoucím pekle a před vámi seděl na trůnu satan, který rozhodně nesliboval nic dobrého. Přesně takové to bylo. Hlava mu třeštila a nabádala ho, aby nevstával, přesto se o tom pokusil a tu náhle neprotestovala pouze ona. Posadil se a pocítil ostrou bolest včerejšího trestu. Jako zadek o sobě dával dost jasně vědět, ale i tak naposlouchal. Byl tvrdohlavý, prostě musel vstát. Postavil se na nohy.
A pak se teprve zamyslel. Na všechna zraňující slova, která slyšel nebo sám vyřkl. Jako zombie se vydal se svěšenými rameny do koupelny a jako v omámení rozsvítil. A náhle se zděsil, obraz v zrcadle ho dokonale probral. Celý jeho obličej byl jako zlý sen, opravdu vypadal, jakoby vstal z mrtvých. Pod očima se mu rýsovaly obrovské tmavé váčky ze špatného spánku. Celkově vypadal strhaně, celé jeho rysy jakoby povadly a obličej zbledl. Možná se mu to zdálo, nebo to bylo tou obrovskou podlitinou rýsující se na jeho tváři ve výrazné barvě, ale i jeho oči ztratily dřívější lesk. Vlasy mu postávaly na hlavě jako vrabčí, pro něj spíše vraní hnízdo, v divokých motancích, jak se v noci převaloval v děsivé noční můře, která ho nepřestávala pronásledovat. Většinou si své sny, stejně jako spousta ostatních lidí, nepamatoval, ale tento si vybavoval až příliš jasně.
Všechny ty věty, kterého zraňovaly uvnitř, a u kterých nikdy nečekal, že je uslyší zrovna od svých spoluhráčů. Od milého Sugy, kterého považoval za staršího starostlivého bratra, až po Asahiho.
Ty urážky mu zněly v uších do teď:
Jsi k ničemu!
Blbče, Hinato, blbče!
Nikdy jsi nic nedokázal!
Už tě nepotřebujeme!
Nechceme tě v týmu!
Blbče...Tlustoprde...budižkničemu...malíčku!
Bolelo to na srdci, které tepalo, div nevyrazilo z jeho hrudníku a neodskákalo po koberci urychleně se schovat pod stůl, přičemž krví zaneřádilo celý pokoj. Schovávalo se a utíkalo před světem, před bolestí, před slovy a činy, které ho ranily.
„Bože," promasíroval si spánky a rychle zhasl světlo, ale to neviděl. Pokračoval zpět do svého pokoje kačeří chůzí, která byla jediným způsobem, jak se vyhnout bodavé a pálivé bolesti. Určitě se mu přes noc krásně vybarvila ta jelita. Ne, nemohl se dnes nikde ukázat.
Poprvé v životě se rozhodl, že tréninky dnes vynechá. Možná by bylo rovnou nejlepší vynechat celou školu, nevydržel by tam celý den sedět na tvrdé židli.
Podíval se na budík, měl jen chvíli, než by obyčejně vyrážel. Popadl mobil a rychle v kontaktech našel Daichiho, načež vyťukal krátkou esemesku:
'Promiň, dneska nepřijdu na trénink. Není mi moc dobře.'
A doufal, že nedostane odpověď, že jejich kapitán pochopí. Pak se ještě s mobilem rozvalil na rozházenou postel a dovolil si na chvíli zavřít oči.
Než se nadál, ručička hodin přeskočila a dobrou půlhodinu dál a Hinata si uvědomil, že by měl vstát. Nebyl zvyklý vycházet z domu tak brzy, ale šramocení jeho otce v kuchyni ho probudilo. Měl by se ho zeptat na absenci ve škole, dokud to jde.
Vyhoupl se na nohy a s mírnými bolestmi seběhl schody ještě v pyžamu. Zabrzdil v kuchyni a jeho zorný pohled zabral otec, který pokojně seděl u kuchyňského stolu s jídlem v jedné ruce, s novinami ve druhé a kávou, která mu měla dodat energii.
„Dobré ráno," pozdravil a přitáhl si židli, aby se posadil.
Otec vzhlédl od novin a posunul si po nose brýle, které používal většinou jen na čtení, a vůbec jeho kulatému obličeji neslušely. „Dobré," řekl, jakoby se nechumelilo a upil kávy, načež se opět zaměřil na noviny.
Hinata mlčel, zatímco si v hlavě pomalu formuloval otázku. Což moc nepomohlo, jelikož všechny varianty ihned zamítl. Uběhla určitě minuta, dvě než se rozhodl promluvit.
„Uhm," zamumlal nejistě a počkal, než vzbudí pozornost a odstane pokyn, aby pokračoval. „Já- já jen, jestli bych nemusel do školy." Mnul si ruce v klíně a oči zabodával na ně.
„Proč?" zeptal se muž pokojně a změřil si ho pohledem, kterému se Hinata právě vyhýbal.
„Já, já...jen mi není moc dobře."
„Tak je jasné," řekl a očima opět zabloudil do novin, které byly očividně zajímavější, než jeho vlastní syn, „to že ti není dobře není výmluva, abys nešel do školy. Musíš si přece opravit známky. Brzy budou zkoušky, takže ne, půjdeš normálně. Obleč se, hodím tě tam. Určitě nechceš zrovna teď jezdit na kole."
Hinata kývl a se skousnutým rtem vyšplhal schody, aby na sebe hodil uniformu a naházel do tašky učebnice. Chvíli přemýšlel, jestli si sbalit také věci na trénink, ale pak to zamítl. Dnes ještě ne. Byl smutný, nechtěl vynechávat čas, kdy se cítil svobodný a jako pták. Kdy byl s přáteli a dělal věc, která naplňovala jeho ponurý rutinní život.
Seběhl schody už podruhé toho dne, otec už netrpělivě čekal a chrastil klíčky v chodbě. Hinata se přezul a vyrazil do chladného rána. Nasedl do auta, které se ničím nelišilo od těch, které vlastnili sousedé. Bylo obyčejné, nijak drahé.
Cesta byla tichá. Hinata zíral z okna a přemýšlel. Nebe bylo zatáhnuté a vypadalo to, že možná bude toho dne i pršet. To nebe bylo přesně jako jeho nálada. Sklo se zamlžilo a on odolával pokušení začít kreslit obrázky. Většinou by to byli smutní smajlíci.
Auta zastavilo a Hinata se nedočkavě soukal ven. Přestože byla sedačka měkká, zadek ho bolel čím dál víc.
„Díky," zamumlal, když otevřel dveře a vyskočil na mokrý chodník. Zastavila ho otcova slova.
„Dobře  se uč a nezapomeň, žádné tréninky, po škole tě vyzvednu."
A s tím Hinata dveře zavřel, dostal ze sebe neopětovaný pozdrav a odešel s rukama s kapsách na pozemek školy. Obezřetně se rozhlížel, aby nepotkal nikoho z týmu, i když věděl, že během dne se tomu prostě nevyhne.
Na Kageyamu narazil hned ve třídě. No, to bylo už od začátku, že se tak stane. Věnoval mu letmý pohled a znovu si podepřel bradu s výhledem z okna, než mu došlo, že nebyl ráno na tréninku.
Obrátil se k němu a pokrčil obočí. „Už je ti líp?"
Hinata se podivil. Bakeyama se ho právě...zeptal? Páni, tak to ještě nezažil!
„Jo, díky," dostal ze sebe se zdvihnutým obočím a zaplul na svoje místo. Kageyama si ho změřil a povzdechl si.
„Vypadáš hrozne," řekl a častoval ho tak novou urážkou.
„Díky," odfrkl si Hinata. Tuhle větu opravdu takhle po ránu slyšet nepotřebovat.
Kageyama zvedl na svojí obranu ruku, když zmerčil Hinatův naštvaný pohled. „Já to nemyslel takhle. Já jen...ono to prostě jinak říct nejde!" zamával rukama, jak přemýšlel nad slovní zásobou. „Jen ti to pěkně napuchlo. Myslel jsem, že se to lepší. Nechceš zajít za sestrou nebo tak?"
Hinata chvíli obdivně zíral, než se vzpamatoval. Ach, určitě myslel tu tvář. „V pohodě, nebolí to."
Doopravdy to nebolelo, tedy ne moc. Občas mu v ní lehce zatepalo, ale jinak ho nebolela, ale ta hlava a zadek! Připadal si jak pod vlivem omamné látky, cítil se jako ve snu. Kéž by byl pouze ve snu, probudil se na začátku školního roku a všechno bylo v pořádku. Ale nebylo tomu tak.
Kegeyama pokýval hlavou, ale dál ho sledoval temnýma očima, které se podobaly vraním. Stejně jako jeho vlasy, byl prostě neuvěřitelný! Pravý opak Hinaty.
Ten si poposedl a sykl. Den pro něj bude horor.

A také že byl. Už první hodinu nepřetržitě poposedával, šoupal se po židli sem a tam pouze aby ulevil svým partiím, až ho musel učitel napomenout. Vůbec se nedokázal udržet v klidu, výklad absolutně neposlouchal a jediné, co dokázal, bylo si udělat zápisky a stěží využít metodu od Yachi se zvýrazňovači. Ale všechno bylo naškrábané a měl pocit, že spoustu vynechal. Pak se doučí od právě od malé blondýnky.
Druhá hodina byla ještě horší. Angličtina mu lezla jedním uchem tam a druhým ven. Tentokrát se na něj obořil Kageyama, když až moc hlasitě praštil hlavou o lavici a zasténal. Hodiny jakoby ubíhaly stokát pomaleji!

„Co to s tebou sakra je?" vyjel na něj Kageyama při obědě a rozčileně si rval sousta do úst, zatímco ho zahrnoval jeho nervními pohledy.
„Promiň," vzdychl Hinata a zahleděl se vzhůru. Měl si ráno vzít na tu hlavu prášek, protože tohle bylo k nevydržení. Třeštila mu a nejraději by utekl ze školy a zaplul do postele.
„Není ti dobře," zmírnil Kageyama tón a naklonil hlavu.
Hinata zakroutil hlavou. „Je mi dobře, jsem v pohodě."
Nahrávač si raději nechal poznámku pro sebe a zvedl se, raději ani nekomentoval to, že Hinata jídlo opět nemá - ten na to totiž pouze pokrčil provinile rameny.
„Jdu na záchod, uvidíme se ve třídě," řekl a vyrazil s mávnutím pryč. Hinata zůstal sám, raději zamířil do třídy. Nechtěl být sám.
Sesunul se do lavice a v té pozici zůstal až do doby, než začala první hodina - s rukama v kapsách a hlavou v oblacích. Ani další hodinu se snažil nevnímat, dokud nebyl vyvolán k tabuli.
„Hinato, pojď nám napsat definici na tabuli!" vyvolala ho učitelka, a tak se malý střední blokař zvedl a zamířil vratkým krokem k tabuli, kde se postavil a změřil si třídu s tichou prosbou o pomoc, která se mu nedostala.
Učitelka se na něj dívala a očekávala odpověď a Hinata byl nesvůj. Co vůbec probírali? Proč je před tabulí? Co tu dělá?
Dívala se na něj stejným pohledem, jako jeho otec. S přísnou tváří.
A najednou tam stál. Jeho otec, ruce v bok a rozzlobený postoj. Skrčené obočí a nahněvané jiskřící oči. Rozklepala se mu kolena a polil ho pot. Otevřel a zavřel pusu jako leklá ryba a jeho kolena to nevydržela a podlomila se. Spadl na podlahu a třída na něj zůstala zírat. Udělalo se mu nevolno, rukou si zakryl pusu a vyrazil ze třídy na záchod.
Učitelka na nic nečekala, pohledem vyhledala vysokého blonďáka, který se k nim dnes připojil spolu s jinou skupinou. Měl dobré známky, takže si mohl dovolit zameškat.
„Tsukishimo, běž prosím tě za ním a doveď ho na zdravotku."
Blonďák se otráveně zvedl a líně se vydal za zrzkem, který už stihl zaplout na záchod.
„Hej, Hinato, si v pořádku?" zavolal do prázdné koupelny a otevřel zavřené dveře. Čekal, že uvidí Hinatu zvracet, jak se tomu často stávalo před zápasem, ale našel něco jiného, co ho překvapilo.
„Hina-"
Malý zrzek seděl natisknutý ke stěně, objímal svá kolena, jakoby se chtěl schovat a hlasitě štkal. Po tváři mu stékaly slzy a sopel, tiše kvílel a třásl se.
„Jsi- jsi v pořádku?"
Žádná reakce.
„Hinato?"
Opět nic. Sklonil se k němu a klekl si na zem, jen aby viděl vodnaté oči chlapce, které zíraly do prázdna. Už to věděl, on ho nevnímal, byl jinde.
Lehce ho chytil za rameno a odsunul z chladné země a zdi, aby ho popadl do náručí. Měl záchvat. Ten kluk, který ho tak děsně štval, urážel a pořád se smál, byl absolutně zlomený a bezbranný.
„Hinato," zašeptal lehce a vytáhl si ho do klína. Pohladil ho po vlasech, když dvě drobné ruce stiskly jeho košili a máčely jí slzy. Tsukki se trochu zamračil nad skvrnou, kterou zanechají.
„To je v pořádku," šeptal a objímal malého zrzka. „Zhluboka dýchej."
Nevěděl, jak dlouho mladíka utěšoval a hladil po vlasech, ale v jednu chvíli přestal plakat, pustil jeho košili a zmateně se na něj podíval zalitýma hnědýma očima.
„Tsu-"zarazil se. „Co se stalo?"
Tsukishima se zamračil a usmál. „Měl jsi záchvat paniky."
Hinata naklonil hlavu a pokusil si otřít slzy a sopel. „Proč mi pomáháš?" zamumlal tiše otázku a ztrapněně, pohled směřoval k zemi. Pak mu došlo, v jaké pozici se nachází a rychle odskočil z klína vysokého blokaře.
Tsukki se zamračil. „Taky mám city." Pak se zvedl a ohlédl na Hinatu, který pořád seděl na zemi a hleděl na něj s rudými tvářemi. Rudost překrývala i fialovou barvu jeho tváře, nad níž se Tsukki zarazil, muselo to bolet.
„Pojď, vezmu tě na ošetřovnu."
Hinata se chtě nechtě zvedl a zamířil se Tsukishimou. „Děkuju," řekl, „prosím, nikomu to neříkej."
Tsukki se ohlédl. „Neřeknu." Pak se usmál. „Když, když se ti to někdy stane, stačí říct." S tím se otočil, posunul si brýle a zamířil k ošetřovně.
Hinatovi bylo na nic. Cítil se otupěle a hlava ho bolela mnohem víc, než před tím. Navíc to, že ho v takovém trapném stavu našel zrovna Tsukishima, bylo hrozné. A trapné. Ale byl rád, že si bude moct lehnout, než pro něj někdo přijede.
Sestra mu změřila teplotu, donutila ho si lehnout, aby si zdřímnul, zatímco Tsukishima postával mezi dveřmi. Samozřejmě měl teplotu, takže pokračovat ve vyučování bylo nemyslitelné.

„Sakra, Hinato, blbče, víš, jak si mě vyděsil?!" vběhl na ošetřovnu rozběsněný a ustaraný nahrávač.

Dnešní díl je tu. Trošku...oddychový? Ani nevím. Každopádně se nám projevila dobrá stránka našeho Tsukkiho a příště začneme rozvíjet vztah Hinaty a Kageyamy, takže se těště.
Komentáře, voty, potěší nás!
S pondělním pozdravem,

Milovniceknih

PS: TnaKenov moc děkuje za přání a oznamuje, že byla zcela klidná a brzy se dozví výsledky ( vezmou jí :D)

A pozor, již můžete na mém profilu najít námi propagovaný příběh I am Absolute!