Broken Wings

9. Jsem granát

Když se ozvalo hlasité zazvonění zvonku, oba mladíci sebou polekaně trhli a jeden z nich málem spadl z kuchyňské židle i s poloprázdným hrnkem. Nebo spíše poloplným?
Kageyama vystartoval a jako slon v porcelánu dusal chodbou, aby mohl zastavit vtipálka, který se schválně opíral o zvonek. Prudce otevřel dveře, byl solidně naštvaný a nebylo to jen kvůli tomu, že málem ohluchl, co bylo horší, zvonek mohl vzbudit spícího Hinatu. Kdokoliv, ať už jeho matka nebo třeba jeho učitel,co by se o to pokusil, byl by synem smrti.
„Jakej blbec?" vyjel ihned po neznámém za dveřmi, protože tu v chvíli úplně zapomněl, že onen neznámý, jsou vlastně neznámí. Celý tým stál přede dveřmi se založenýma rukama a právě Tanaka se opíral ledabyle zády o zvonek, jakoby si to ani neuvědomoval.
„Tanako! Přestaň se o to opírat!" vykřikl a ukázal na tlačítko za ním. Tanaka ihned vylekaně odskočil a pohledem se omlouval, úsměv ale neskryl, stejně tak zbytek týmu, který se uculoval. Kageyama se plácl po zátylku, neuměli jednat vážně. Nemohl jim to ale zazlívat, přeci jen nikdo nevěděl přesný důvod toho, proč byli na tomto místě.
Daichi se spolu se Sugou omluvili a Kageyama je ještě nebručený pozval dál, donutil je si sundat boty a dovedl je do kuchyně, kde už se Tsukkischima s výsměchem v tváři opíral rukou o opěrku židle a s pochechtáváním vyčkával na návštěvníky. Samozřejmě nemohl nepřeslechnout ten křik, věděl, na co v tu dobu jejich nahrávač myslel. Přemýšleli v tomto oboru stejně.
„Tsukki!" ozval se výkřik ode dveří a skrz dav se prohrabal Yamaguchi s užaslým pohledem. „Co tu d-"
„Říkal jsem ti, že mi nemáš říkat Tsukki!" řekl podrážděně Tsukishima a na čele mu naskočila výrazná žilka.
„Promiň," pípl chlapec provinile,„ale proč jsi tu i ty?"
„Všechno vám vysvětlíme," uklidňoval ho Kageyama a rozhodl se, že do kuchyně se určitě všichni nenaskládají, museli do obýváku. Proto gestem vyzval Tsukishimu, aby se donutil zvednou svůj zadek a zamířil do nejútulnější části jejich domu. Samo sebou hned po jeho pokoji! Komu by se nelíbila černá a modrá barva a...? Prostě útulné! Přemýšlel, že by se zeptal, jestli si někdo dá čaj, ale po chvíli uvažování nápad zamítl. Neměl tolik sáčků.
Když se celý tým pohodlně usadil po všech křeslech, gauči a koberci, nastalo ticho, kdy všichni přítomní hleděli na Kageyamu a očekávali odpovědi. A Kegeyama nevěděl, co říct. Veškré nápady, co mu přišly na mysl hned zamítl. Zněly pitomě, hloupě a trapně. Nedokázal najít slova, kterýma by vyjádřil Hinatovu situaci. Nedokázal vymyslet ani první slovo!
Noya se rozhlédl a poposedl si, načež se zeptal:
„Zavolal si nás kvůi Shouyovi, tak kde je?"
Kegeyama se ihned chtil příležitosti, jak začít, ale Tsukishima, ten bastard, ho předběhl. Ještě s tím povýšeneckým úsměvem, že vyhrál.
„Spí nahoře."
„Spí?" zeptal se Daichi, protože nepochopil a pozvedl jedno obočí, následovně sjel oba mldíky, kteří jim měli dát odpovědi, na které tak nedočkavě čekali.
„Ano," hlesl Kageyama a zahleděl se ke schodům, jakoby se za nima měl malý zrzek schovávat. „Je...unavený." Vysloužil si jen další nechápavé pohledy, naž mu došlo, že chozením okolo horké kaše ničeho nedosáhne.
Propletl si prsty v klíně a vážně si každého změřil. „Podívejte, to, co vám teď řekneme musíte brát smrtelně vážně. Není to nic hezkýho a fakt špatně se o tom mluví."
Sborové přikývnutí a vyčkávání na to, co z Kageyamy vypadne.
„Asi bychom měli začít od začátku, ne?" Tsukkishima přikývl.
„Mluvíš o těch modřinách, že jo?" předběhl ho Suga ustaraně a tázaný přikývl.
„Jo, poprvý jsem si jich všiml v šatně. Tenkrát, když Hinatu poslal trenér ze hřiště. Byl jsem za ním v šatně, zrovna se převlékal a..." Na chvíli se odmlčel, nevěděl, jak vyjádřit to, co cítil. „Prostě to nevypadalo hezky. Byl zbitý jak pes, modřiny a rány po celých zádech, ale...stejně se usmíval, jakoby to bylo jen namalované, nebolelo to."
Suga chápavě přikývl. „Už od začátku jsem věděl, že rozhodně nikde nespadl. Ale proč nám lhal?!"
„Ano, co mu je?" připojil se Noya a obývak se naplnil výkřiky, dokud je Daichi neutišil se slovy, aby nechali mladíky vše doříct.
„Lhal, protože se bál," odpověděl Tsukkishima. „O tomhle neví ani Král." Otočil se ke Kageyamovi a vysložil si zamračení. Nebyl čas mu to říct, takže pokrčil rameny. „Než onemocněl, tak se mu udělalo ve škole nevolno, pamatuješ, jak mě za ní učitelka poslala, ne?"
Přikývnutí.
„Našel jsem ho brečet na záchodech. Byl úplně mimo, měl záchvat paniky a docela slušný!"
Noya spoelčně s Tanako vykočili na nohy a sborově zakřičeli s rozpřaženýma rukama: „A proč?!"
Už nemohli vydržet, že se pořád nedostali k jádru celé věci. Daichi vstal, popadl nejbližší časopis a oba dva jím praštil po hlavě. „Zmlkněte." Na tu výzvu se s třením hlav posadili.
„Včera jsem za ním šel, protože se prostě neozval," pokračoval Kageyama.
„Počkat, ty si měl o Hinatu strach?" zašklebil se sám Daichi, když na jeho hlavě přistál časopis, který vítězně v ruce třímal Suga se slovy: „Zmlkni."
Kageyama protočil oči na dětinskostí týmu, ale orzhodl se pokračovat. „Našel jsem ho na zemi u něj v pokoji. Byl zraněný, hrozně a brečel..." Nmeohl pokračovat, v krku se mu vytvořil veliký knedlík a bylo mu nevolno, když se mu před očima znovu objevila ta hrůzná scéna. Tsukishima to naštěstí přebral za něj.
„Volal mi, takže jsme ho vzali sem, fakt nevypadal moc dobře. Prohodil s náma pár slov, řekl, že ten, kdo mu to udělal, byl-"
„Kdo?!" vykřikl tentokrát celý tým synchronizovaně.
„-jeho otec."
Následovala stejná reakce, jako už jednou toho dne.
„Jeho...otec," dostal ze sebe Asahi šokovaně. „Panebože, je v pořádku? Není mu nic?" panikařil a už vstával. „Můžeme ho vidět?"
„Ano, ale spí," uklidňoval ho Kageyama a sám vstával, přičemž si kladl prst na ústa na znamení ticha, které bylo skoro ihned nedočkavě odsouhlaseno a celá skupinka se vydala po schodech, kdy při každém zavrzaní přivírali oči a tiskli zuby. Stanuli přede dveřmi a tmavovlasý ještě jednou zopakoval gesto, načež tiše otevřel dveře a tým se jako tichá lavina nahrnul dovnitř, aby mohli zahlédnout jejich malého středního blokaře.
Hinata spokojeně ležel až po hlavu zavrtaný v peřinách a lehce oddechoval. Bylo vidět, že má klidný spánek, protože sebou nijak nemrskal, jako tomu bylo po jeho usnutí. Celé shromáždění na něj hledělo jako na malého boha. Vlasy mu trčely do všech stran a na první pohled vypadal v pořádnku. Ale pak tu byla ta neobyčejná bledost a velké kruhy pod očima, ta podlitina na tváři spolu s již napuchlým okem. Nehledně na bělostně zářící obvazy, které vykukovaly zpod peřiny na rukou.
„Vypadá nemocně," poznamenal Tanaka lehce. Suga se odhodlal si přisednout na postel a Kageyama mu nijak nebránil, Sugawara byl vždy ohleduplný a starostlivý, prostě máma kvočna. Šedovlasý mladíky zvedl ruku a láspylně prohrábl zrzavé vlasy, přičemž se smutně usmál.
„Jak mu to mohl někdo udělat?" zašeptal otázku a věděl, že ostatní myslí na to samé. Nikdo by nečekal, že někdo jako byl Hinata, věčně optimistický, usměvavý, ten který se dokázal ihned s každým spřátelit, se stane obětí násilí. A zrovna jeho otec. Suga zkřivil tvář, nejraději by šel, vrazil do Hinatova bytu a zbil toho, který se na něj odvážil vztáhnout ruku. Udělali byb to všichni, společně.
„Měli bychom ho nechat spát," řekl Noya a otočil se k odchodu. Jeho hlas byl klidný, ale všichni viděli, jak se mmu zlostí třese tělo a zatíná dorbné ruce v pěst. Byli na tom stejně. Nikdo z nich nechtěl vidět kohokoliv z týmu v tak žalostném stavu. Všichni přikývli, rádi, že nemůžou nic už v tom pokoji rozbít. I věčně klidný Asahi, ten, který byl vždy nervozní, byl nejraději vzal tu činku, co ležela u skříně a mrštil s ní proti stěně.
Daichi stál mezi dveřma a už se chystal odejít, když zaslechl šustění peřin a lehké rozespalé zasténání. Otočil se a srazil se s velkýma, ospalýma a hnědýma očima Hinaty Shouyi.
„Dobré ráno," dostal ze sebe a oči mu padly na nyní odhalené ruce, které měly více bílou barvu obvazu, než normální. Přejel přes obvázaný krk a zastavil se na zděšeném obličeji.
„K-kapitáne?" zakoktal se Hinata šokovaně a rychle se přikryl.„C-co tu děláš?"
V tu chvíli už se pokoj znovu začal plnit, když někdo zaslechl Hinatova slova na schodech a ihned museli zpět za ním.
„C-co tu všichni děláte?" děsil se i nadál a vyhledal černovlasého nahrávače s otázkou v očích a čekal odpověď.
„Promiň, ale museli jsem jim to říct. Nemohli jsme to držet, taky si o tebe dělali strach."
Hinata zčervenal, buď naštváním, nebo ztrapněním. „Jak jsi jim to mohl říct?!" vyjel po něm rozčileně a v očích se mu leskly slzy. „Ani ses mě nezeptal!"
Kageyama vztyčil ruce na obranu. Proč byl tak naštvaný, nebylo to přeci nic hrozného! Nemohl to pořád dusit sám. Jeden byl málo a tři také. Všichni o něj měli strach, i ostatní měli právo to přeci vědět!
„Jaks mohl?" opakoval stále zdrceně a hleděl na něj. NIkdo se neodvážil říct ani slovo, zeptat se, jestli je v pořádku. Očividně nebyl. „Bylot osobní Kageyamo!"
Než stihl nahrávač odpovědět, Hinata se už hrabal z postele. V jeho triku, které mu sahalo až po kolena, kdy vypadal jako opelichané kuře se rozeběhl do koupelny a tým už mohl slyšet jen prásknutí dveřmi a následné cvaknutí zámku.
„Ty ses ho nezeptal?" obrátil se k němu Daichi.
„Chyba?"
„To teda. Hinata je citlivý. Vlastně, kyždý je v takovýhle věcech citlivý!" spílal mu Suga a rozhodl se, že za Hinatou zajde. Věděl, kam zaběhl, takže se nemusel ptát na cestu, taky správné dveře poznal podle vzlyků, které zpoza nich vycházely.
„Hinato, to jsem já, Suga. Posť mě dovnitř," žádal ho jemně po zaklepání.
„NE!"
„Ale no tak, jsem tu jenom já. Prosím," neléhal. Nic se neozývalo, ale po chvíli, kterou Hinata stoprocentně věnoval rozmýšlení, zámek cvakl a dveře se otevřely, přičemž za ně Suga ihned zaplul a Hinata pro jistotu zamkl, aby byli sami.
Suga se posadil na vanu a zahleděl se na zrzka před sebou, který se klepal v tom triku a utíral si rukávem slzy.
„Jsi v pořádku?"
„Ne," škytl Hinata a začal posmrkovat. „Nejsem v pořádku. Jak to jen mohl udělat?"
Suga se usmál a rozhodl se malého zrzka objemout. „Hinato," zašeptal mu do vlasů, „on o tebe měl jenom velký strach. Dokonce větší, než my všichni!"
Hinata zavrtěl hlavou. „To ale nic nevysvětluje!" vymotal se z jeho sevření. Sugovi se sevřelo srdce. „Myslím, že měl stejný důvod, jako jsi proč jsi nám to ty neřekl, nemyslíš?"
Hinata po chvíli kývnul. „Asi, asi ano."
Suga se usmál. Byl rád, že Hinata vypadá alespoň trošku po té psychické stránce v pořádku. Ačkoliv mnohé škody už byly napáchány. Rozhlédl se kolem. Na studených dlaždicích se povalovaly kusy oblečení, které se vysypaly z koše a pár z nich už bylo vyskládáno na umyvadle. Určitě to bylo Hinatovo oblečení. Ten vysledoval jeho pohled.
„Chtěl jsem odejít," vysvětlil své unáhlené rozhodnutí.
„Proč?"
„Protožejsem jako granát. Jedného dne vybuchnu a zasáhnu každého ve svém okolí," řekl zrzek. „Ale odejít nechci," dodal. „Nechci se tam vrátit, nikdy."
Suga hned věděl, o jakém místě mluví. Ke komu se nechce vrátit.
„Jenže je tam Natsuhine," pokračoval smutně.
„Jí taky bije?" zajímal se Suga a doufal v zápornou odpověď, které se naštěstí dočkal.
„Ne, ale začne, když si nebude moct vybíjet vztek na mě. Nechci, aby jí ublížil." Zadíval se na něj vodnatýma očima. „Nedovolím to," řekl pevně.
Suga to chápal. Věděl, jak se Hinata cítil. Cítil se tak i on, když viděl jeho rozbité tělo, když věděl, co se mu stalo a stál tady s pocitem, že tomu nemohl zabránit. Že viděl ty modřiny, věděl, že zrzek lže, ale neřešil to, když ještě byl čas. Teď bylo pozdě a on si připadal provinile, když mu před očima vystupovaly fialové skrvny a rány, celé scény, kdy vidí tu zrůdu, kter toho byla schopná. A teď, když věděl, že je čas zabránit dalšímu násilí, se rozhodl.
„My to nedovolíme," rozhodl. „Zítra tam dojdeme a přivedeme tvojí sestru zpět." A také jeho oblečení.
„Sugo, ještě něco -" začal Hinata.


Dnešní, ehm, možná už úterní, ne, naštěstí se to stihlo do půlnoci takže pondělní kapitolka :D Věnování je uděleno, takže gratulujeme a dnes jsme tu s další otázkou! Ptáme se: Co chce Hinata říct?
Opět je ve výhře věnování, tak pište do komentářů. Můžeme poradit, že Hinata bude chtít sdělit hned DVĚ věci. Takže pište obě dvě, protože na tu jednu přijdete hned, snad když poradíme tímto slovem - věnování 8 :-) Už asi víte, nebo si to domyslíte. Tak, jen do toho!
Snad se vám kapitolka líbila, protože dnes jsme trošku připletli na scénu celé Karasuno a pro některé z Vás byl kapitola možná trošku nezáživnější (?). To se nedá nic dělat, protože pokud se chceme dostat dále, musíme přejít i nudnější části.
Jinak, ví někdo, kde zazněl, respektive byl napsán citát, který nám zde Hinata tak hezky sdělil a který naleznete i v obrázku?? Poradím, že kniha byla i natočena.
Za voty, komentáře, odpovědi budeme nesmírně šťastné!
Milovniceknih, TnaKenoc