Broken Wings

20. Svoboda

V autě panovalo nepříjemné ticho. Oikawa se soustředil pouze na cestu před sebou a jeho ruce křečovitě svíraly volant. Očividně byl ospalý, a tak se Hinata rozhodl dokopat ke konverzaci. Protože kdyby Oikawa usnul, zřejmě by to nedopadlo dobře ani pro jednoho z nich.
„Děkuju," vypadlo z něj a slova si vysloužila pobavený smích jeho spolujezdce.
„Už přestaň děkovat, Hinato. Nic jsem přece neudělal!"
„Kdybys nic neudělal, zřejmě bych teď ležel v té uličce nehorázně zbitý a snažil bych se sebrat, taky bych se dostal domů nejspíš až k ránu, takže mám proč děkovat!" nafoukl Hinata dětinsky tváře a založil si ruce na prsou, které po chvíli přemístil na bezpečnostní pás.
Oikawův úsměv zmizel. „Nemusíš se přetvařovat, přetvářka je jako maska. Herci v divadle nosící ji, aby změnili sebe, čekající, že někdo jim opravdu porozumí a publikum prohlédne ty lži a zjistí, kdo jsou lidé chovající se jako dokonalé postavy ve hře. Jenže se načekají, masky jsou neproniknutelné, a pravé city jsou vidět až poté, co masku vlastník sejme."
„Teď zníš jako filozof."
„Možná jím jednou budu. Vlastně chci být doktorem...A víš, co je mé přání, Chibi-chan?"
Hinata zakroutil hlavou. 
„Nikdy tě v té budově nechci potkat. Proto tu masku musíš zahodit. Řekni Tobiovi o všem, pokud mu věříš!"
„Věřím!" vyhrkl Hinata a krajina temna se míhala za okny.
„To je správně, ve vztahu by si lidé měli rozumět. Tobio je hodný, ačkoliv na to nevypadá. Nenech si ho utéct, každý si ve svém životě zaslouží něco dobrého."

„Kde jsi, sakra, byl?" uvítala ho přívětivá slova hned, co tmavé auto zastavilo na kraji vozovky a Hinata se chtě nechtě vysoukal z tepla do chladné noci, kterou kupodivu před tím nepociťoval. Hvězdy neustále zářily na tmavé obloze, v domě se nesvítilo a Kageyama se zuřivým výrazem stál mezi dveřmi a drtil mezi prsty zárubeň dveří.
„Ehm, venku," vysoukal ze sebe Hinata překvapený tím přepadením a zahleděl se ihned na orosenou zem. Měl by mu to říct hned?
„No, nekecej," protočil Tobio rozčileně oči.„Cos, prosím tě, dělal v noci venku? Ještě k tomu sám?! Mohlo se ti něco stát, něco horšího, než nachlazení, pitomče!"
Hinata polkl. Popravdě vůbec nebyl připravený na nějaký výslech už hned u dveří. Kageyama měl tvrdý spánek, a tak doufal, že jen rychle zaleze do postele a ráno bude, jakoby se nechumelilo, pak si vše pořádně promyslí.
„J-já," koktal,„jen jsem se pro-" zastavila ho však cizí slova a jejich původce by v tu chvíli nejraději probodl, nebo uškrtil. Nemohl se rozhodnout, co by bylo lepší, ačkoliv obojí splňovalo svůj účel. Přesto, že to byl právě on, kterému už tolik dlužil.
„Nemusíš se bát, Tobio-chan, Chibi-chan byl se mnou v bezpečí!" Ve svém typickém gestu spojil palec a ukazováček a vycenil bílé zuby.
„Oikawa?!" vyhrkl tmavovlasý mladík oblečený stále v pyžamu a jeho ukazovák vystřelil přímo k nezvané osobě. „Můžeš mi vysvětlit, Shouyou, cos dělal uprostřed noci zrovna s ním?! Mohl ti něco udělat!"
„Eh," mumlal Hinata nesvůj a žmoulal své triko v ruce, aniž by se příteli podíval do očí. Zachvěl se zimou a odvážil ke slovům. „Je to moc dlouhý příběh na to, abych ho vyprávěl venku."
Tobio zřejmě dostal rozum, když kývl a pootevřel vchodové dveře. „Dobře," kývl, než si ostrým pohledem změřil svého senpaie, jakoby snad měl na něj žárlit. „Ale on dovnitř nepůjde."
„To jsem ani neměl v plánu, Tobio-chan!" zvedl ruce v obhajobě Oikawa a smál se. „Musím se pořádně vyspat, jinak budu zítra jako mimozemšťan!" Na to začal couvat zpět ke svému autu, Hinatovi neušlo jeho mrknutí, které by jindy doprovázel zvednutý palec.
„Přeju vám oběma dobrou noc. Chibi- chan, jsme domluvení?"
Hinata kývl nevšímaje se Tobiova pohledu a nesměle zamával na odjíždějícího mladíka. Pak s vděkem zalezl do tepla tichého domu a pelášil do přítelova pokoje, kde hupsnul do vyhřáté postele a zabalil se do deky jako malá rolka. Byla mu zima a toužil po teple, konejšení a pocitu bezpečí. Znělo to jako jedny ze základních lidských psychických potřeb.
„Tak, už mi vysvětlíš, o co šlo?" zavřel tmavovlasý dveře a otočil se k němu. Nevypadal zrovna nadšeně; jeho obočí bylo stáhnuté k tmavě modrým očím, ústa zkřivená a postoj těla značil ublíženost. Založil si ruce na prsou čekajíc odpověď.
„Žárlíš snad, Tobio?" zkusil ho poškádlit Hinata s tichým smíchem a zaznamenal prudké ohrazení se a zčervenání obličeje na straně druhého. „Nemáš proč, Velký král mi jenom pomohl. Myslím, že teď už nemusím nic skrývat a jsem připravený se zbavit tíživého pocitu bolesti. Tak mi to poradil, takže, prosím, poslouchej."
Kageyamovo obočí vyjelo vzhůru, ale nic nenamítal a posadil se na židli u stolu. Shouyou normálně takhle přímo nemluvil, stěží z něj vymámil pár strohých vět, co se jeho minulosti týkalo.
Normálně by šel v tuhle pozdní dobu spát a počkal do rána, ale věděl, že věci, které budou v následujících chvílích vyřknuty, budou nesmírně důležité. A taktéž Hinata věděl, že právě činí jeden z důležitých krok v jeho životě, krok za svobodou a znovuvybudování vlastního sebevědomí, které bylo tak bezostyšně pošlapáno.
„Začalo to sotva před pár měsíci," načal a po očku sledoval reakci svého přítele - ten jen čekal, a tak se Hinata o to víc zachumlal, aby se cítil pohodlně, načež pokračoval:„ Byl to na záchodech, kde jsem potkal nějaké třeťáky..."

„Uf, eh," vzdechl Kageyama a neustále hleděl do zdi, jako po celou dobu vyprávění,„to bylo...nevím, co na to říct." Zadrhl se, načež zmlknul a sevřel v rukou špičky svých nohou. Už dávno neseděl na židli, ale na posteli objímal právě Hinatu.
„Nemusíš nic," brzdil ho onen zrzek, jelikož věděl, že jeho přítel není zrovna nejvýřečnější typ. „Ani nechci, abys něco říkal. Jsem rád, protože vím, že jsi poslouchal, když jsem potřeboval. Žes pochopil celý můj hrozný život a neodsuzoval mě. To mi bohatě stačilo, takže děkuju, Tobio."
Kageyama se zasmál a natáhl velikou dlaň, aby ji zabořil do zrzavých načechraných vlasů. „Já tě budu poslouchat vždy, když budeš potřebovat. To ti ještě nedošlo, pako jedno?"
Hinatovi se na tváři vyloudil lehký úsměv. 
„Omlouvám se, že jsem byl tak nepříjemný. Na tebe i na Oikawu. Pořád se nemůžu smířit s tím, co se stalo na nižší střední a nelíbí se mi, když se zrovna s ním bavíš. Porazili jsme ho a třebas bys mohl být jeho nástrojem pomsty, což já nechci. Snaž se mě pochopit."
„Nemohl jsi to vědět, tím se netrap," odbyl to Hinata lehce a zakroutil hlavou nad jeho bláhovostí a žárlivostí. 
„Na čem jste se domlouvali?" plácl najednou mimo a odvrátil zrak, jakoby ho to vůbec nezajímalo.
„Na ničem zvláštním. Pomohl mi, Tobio, a myslím, že bys měl vědět, že ani on to neměl v životě lehké. Možná proto se mi stal další oporou." 
Jsem totiž jako strop domu - pokud nesedím na pevných základech, zhroutím se spolu s dalšími patry nade mnou. Mé základy nikdy nebyly silné a ve chvíli, kdy zmizely, nahradily je podpěry, které mě udržely od zhroucení - přátelé. 
„Ale i tak, Shouyou, musíš vědět, že šikana je závažná věc a teď, když jsem se o ní dozvěděl, nemůžu dělat, že se nic neděje. Jsi s tím smířený? Ti kluci ti ubližovali!"Jeho oči se nebezpečně zaleskly a ústa se opět zkřivila, jakoby se snažila nedávat najevo skutečné pocity. Jeho lásce opět někdo ublížil a on tomu nedokázal zabránit! Co byl za přítele?! 
Neptal se, proč Hinata sám od sebe nic neřekl - bylo to nad slunce jasné. Doma ho učili, aby byl ticho, když se ho nikdo neptá, mluvit jen, když musí. Přejal to a už jen vyjádřit normální emoce pro něj bylo těžké. Taktéž těžko uvěřit, jak upovídaný malý človíček to býval.
Hinata zamrkal a vyvalil oči, když mu došla ta slova. Vrhl se na Tobia, až ho zatlačil do matrace. „Tobio! Nemůžeš je zbít! Si blázen?! Za to ti to nestojí! Navíc, jsou tři!" blekotal ustrašeně a snažil se mu domluvit.
Kageyama se zatvářil o to zmateněji, než mu došlo, na co Hinata myslí. Bylo roztomilé, když se bál; jak vyvalil oči a otevřel drobná úšta. „Proč bych je bil? Stačí si promluvit s ředitelem, nebo s Takedou..." Jeho ruka pohladila Hinatovu tvář ještě načervenalou. „Teď," řekl,„ti už nehrozí žádné nebezpečí, nikdy se nebudeš muset bát. O to se postarám."
Hinata se usmál a políbil mladíka pod sebou. „Děkuju." Vůbec mu nevadily tyhle romantické řeči, které by mu jindy připadaly trapné. Už věřil na cit zvaný láska.
„Není zač, ty pako jedno!"
Hinata se zasmál. „Neříkej mi pako!" vykřikl, ale ruka, tentokrát na puse, ho donutila mlčet. 
„Vzbudíš celý dům, ty pako," šeptal Tobio a schválně zdůraznil oslovení, jež Hinatu tak pobouřilo. 
„Myslím, že po tom, na co se teď zeptám a co po tom nejspíš uděláme, vzbudíme dům určitě, Bakageyama," šeptal Hinata tiše a byl rád za tmu panující v pokoji, jelikož ve své temnotě skrývala jeho rudé tváře a uši. Rychle se nadechl, posunul na klíně přítele...
 

Kapitola je kratší, a je to vidět. Škoda, chtěly jsme delší, ale zároveň jsme chtěly končit přesně v tomto bodě. Proč asi?

Jinak, doufáme, že jste si užili Vánoce, pod stromečkem našli akorát vyplněná přání a snad do Nového roku vkročíte správnou nohou!
Dále malé zpříjemnění: tajný projekt a tím jsou Anime vtipy! Každý ví, co nalezne pod tímto názvem - kniha je už po třech dílech, tak si ji užijte, pokud budete mít zájem. 
Těšíte se na příští část? Proč asi? Tipnete, kolik nám zbývá částí do konce?

Milovniceknih, TnaKenov