Broken Wings

13. Narušitel

Otec?! Hinata tiše polknul, ale ihned křikl nazpět:
„Nech ho zvonit, za chvíli určitě ztichne!"
„Dobře," přišla odpověď zpoza dveří a Shouyo už jen poslouchal Kageyamovi loudavé kroky, než si mohl skutečně oddechnout a vylézt zpod proudu ledové vody, ze které už měl pořádnou husí kůži. Zabalil se do jedné z osušek, kterou mu spoluhráč nechal na umyvadle a po utření na sebe s velkým potěšením konečně hodil své vlastní oblečení.
Rychle vyběhl z koupelny a v obýváku popadl malý žlutý mobil, aby zkontroloval, že jméno volajícího opravdu odpovídá. Odpovídalo, a tak mu nezbývalo nic jiného, než mobil opět položit a být rád, že to byl pouhý telefonát, který neznamenal konec světa. Nemohl ho najít, byl přeci v bezpečí! Alespoň tak mu to Kageyama řekl, určitě mluvil pravdu.
„Hinato?" vykoukl z kuchyně tmavovlasý mladík a už jen očima se dožadoval, co si druhý myslí.
„To je dobrý," usmál se. „Nebudu vyvádět, nejsem malý dítě." Věděl, že druhý má strach, aby ho jen z takové kraviny popadl záchvat, a tak zalhal. Vlastně se mu hrdlo svíralo o sto šest a v puse mu nehorázně vyschlo.
Kageyama se posadil na pohovku a nechal místo i pro Hinatu, který  ihned následoval jeho příkladu a posadil se.
„Jdem na to?" zeptal se Kageyama a před očima mu zamával známou taštičkou, která ještě vůbec nepotřebovala doplnit obsah. Samozřejmě, obsah všemožných obvazů a mastí, se kterými se Hinata vůbec neskamarádil, ačkoliv mu bylo neustále připomínáno, že vše je pro jeho dobro. Pokud dobro znamenalo neustálé svědění, pálení a škrcení končetin, tak se mu to zrovna dvakrát nelíbilo.
„Hmm," zahučel a skoro s nechutí ze sebe soukal to triko, co si zrovna před chvílí oblékl, aby odhalil už hojící se rány. Položil se na břicho, jelikož zjistili, že je to pro to učiněné "dobro" mnohem lepší pozice než v sedě a zmlkl. Na doteky, ačkoliv byly Kageyamovy, si asi nezvykne, i když byl jemný, jak jen to při nanášení dezinfekce jde, vždy se nervózně ošíval a tváře mu rudly. Tak jako teď, když cítil hřejivé doteky prstů, které kreslily obrazce do jeho rozpálené kůže. Proč tak cukal? Bylo to proto, že mu to neustále připomínalo otce? Nebo, že doteky byly až moc příjemné.
„Hojí se to, to je dobrá zpráva," přehlušil myšlenky Kageyama a Hinata zamrkal. Neodpověděl, vlastně ni nevěděl, co v takových situacích říkat. Oba na tom byli stejně. Přeci jen, Kageyamovi muselo být určitě špatně při pohledu na něj.
„Hotovo!" pleskl ho Kageyama po zadku a Hinata bolestně a vylekaně vyskočil, aby na něj vyjevil oči. Přeci jen, některá zranění, která mu rozhodně ukazovat nehodlal, se ještě neuzdravila. Ale Kageyama se jen usmíval a ponoukal ho, aby se otočil a on se mohl dostat na zbytek. Jenže Hinata jen civěl, nemohl tomu věřit. Kageyama, ten nerudný páprda, který neznal srandu ani city, ho právě praštil po...?
„Co je?" vyjekl nahrávač a tváře mu zrudly. Sám netušil, proč to udělal, ale chvíli doufal, že to menší chlapec ani nezaregistruje. Bohužel, zaregistroval, a tak jim nezbývalo, než na sebe civět s otevřenými ústy a zarudlými tvářemi. Jeden čekal na odpověď a druhý přemýšlel, co by měl říct. Vyhnout se situaci, nebo vysvětlit, že to bylo omylem?
Ticho přehlušila až otravná vyzváněcí melodie, kterou měl každý mobil, pokud ji majitel nezměnil, a pohledy mladíků ihned střelili k opětně zvonící krabičce.
„Zase," šeptal Hinata a očima hledal řešení. Měl by to nechat zvonit? Přeci jen, nic se nestane, když to tak nechá. Ale jeho otec - „Má mámu a Natsu."
Kageyama se k němu otočil. „Možná zrovna dojeli domů a nemají klíče."
„Co mám dělat?! Co když jim něco udělá nebo tak?!" šílel a zvedal ruce do vzduchu, když poskakoval kolem mobilu, u kterého hrozilo, že vibracemi prolomí desku stolu.
„Teoreticky," uvažoval tmavovlasý a mnul si bradu, „když to zvedneš, nic se nestane, ne?"
„Teoreticky," zabručel Hinata a čapl mobil. Kageyama to možná nevyděl, ale byl vyděšený, opravdu, opravdu vyděšený! Přijal hovor a opatrně položil mobil k uchu, přičemž si pro jistotu sedal na pohovku.
„Hinato Shouyo! Kde si sakra myslíš, že jsi?!"  Křik na druhé straně ho ochromil, a tak odtáhl hlavu, dokud řev neustal. Sledoval Kageyamův zkoumavý pohled, ale zatím jen mlčel. Jakoby jeho hlasivky byly vytrhnuty, nemohl se přinutit k slovu. Viděl obraz jeho naštvaného otec, za ruku držel jeho malou sestřičku a po druhé straně stála jeho matka. Jeho oči plály, div neroztříštil malé předloktí.
„Přijedeme domů, všichni unavení a barák zamknutej, nesvítí se v něm a ty v něm očividně taky nejsi!" lamentoval hlas rozhořčeně dál. „Okamžitě sem naklusej, mladej, a nepřej si mě, jestli tady do dvaceti minut nebudeš stát!"
Hinata polknul jeden z dalších knedlíků a nachystal si svůj tvrdý hlas, který bohužel zněl ve finální verzi jako kňučení štěněte. „Já domů nejdu."
Rozhostilo se temné ticho, které přehlušovalo jen funění osoby na druhé straně. „Shouyou, říkám to jednou a naposledy. Okamžitě sem přijď, nebo si tě najdu a zažiješ peklo!"
„A já říkám, že nikam nejdu!" odporoval trochu sebejistěji a zaznamenal povzbudivé kývnutí Kageyami. „Nenajdeš mě, mám nový domov, nepotřebuju tě." Věděl, že možná přehání, ale najednou měl chuť to všechno vpálit otci, když je v bezpečí a nemůže na něj. Ačkoliv se tomu zrovna hrdinství nenazývalo.
„Nemáš zrovna na výběr. Mám tu s sebou Natsu, Shouyou. Doteď jsem na ní nesáhl, ale jestli tu do těch dvaceti minut nebudeš, změním svoje priority a naučím jí to, co jsem naučil nedávno tebe. Možná se jí to bude líbit víc, než tobě!" A s těmi slovy hovor ukončil a nechal Hinatu dál křečovitě svírat telefon, ačkoliv byl již hluchý. Pomalu ho odložil  a s vytřeštěnýma očima se obrátil ke Kageyamovi.
„Tak?" ptal se, i když věděl, že to nebude asi nic dobrého.
„Kageyamovo," šeptl a objal polštář, do něhož zabořil hlavu a zamumlal:
„Musím jít domů, nemám na výběr."
„Jak to myslíš, že nemáš na výběr?!" vymrštil se Kageyama nahněvaně na nohy a svraštil obočí. „Nemůžeš se tam vrátit!...Nepustím tě!"
Hinata zvedl hlavu a odhalil kamarádovi slzy brázdící jeho tvář. Ty slzy, u kterých si Kageyama řekl, že už je nikdy nechce vidět. Že nedovolí, aby byl Hinata zase smutný.
„Má mojí sestru," usmál se skrz slzy a zopakoval:
„Nemám na výběr."
„Samozřejmě, že máš!" rozohnil se Kageyama a sevřel jeho ramena, aby se mohl zahledět do jeho bezradných očí, které chtěly podstoupit tu bolest. „Nemůžeš se tam vrátit, víš co by to pro tebe znamenalo?! Vždyť tě může zabít, Hinato! Přemýšlej."
Shouyo se vytrhl z jeho sevření. „Já vím!" vykřikl zraněně. „Ale nemůžu tam Natsu nechat! Kdybych byl na jejím místě, co bys udělal, Kageyamo?!" zakřičel na obranu.
„Jenže tam nejsi! Nemůžu tě tam pustit!" vedl si dál svojí zuřivě. „Nepustím tě tam, nechci, aby tě zranil."
Hinata se postavil. Myslel, že to pochopí, ale zjevně se mýlil. „Nemůžu tam Natsu nechat, když nepůjdu, zraní zase jí!"
„Ale zraní tebe!"
„Já jsem zvyklý!"
Kageyama popadl menšího za ramena. Ne, nepustí ho tam. Slíbil si, že už mu nikdo neublíží, zadrží ho, ať to stojí, co to stojí. „Nepůjdeš nikam," zavrčel tiše a pokoušel se uklidnit své spalašené srdce.
„Pusť mě," odstrčil ho Hinata a popadl triko, které přes sebe přetáhl. „Nemůžeš mě zastavit," řekl, ale tvář se mu zkřivila ve smutku. Musel to pochopit, říkal si, musel si pochopit, že tohle rozhodnutí nebylo ani na jednom z nich, že on také neměl na výběr. Okolnosti byly moc velké, stejně jako riziko. Miloval Natsu nade vše.
Obrátil se k odchodu, ale dlouhá ruka opět sevřela jeho rameno se stejnými slovy, ale tentokrát se z ní nevymanil, a tak se otočil a hluboce se zahleděl nahrávači do očí. Doufal, že to co v nich uvidí, ho přesvědčí, ale Kageyama se nedíval. Pohled mě zabodnutý tvrdohlavě na jeho nohy, když vydechl:
„Hinato, teče ti krev!"
Shouyo se podíval na své stehna a vida, opravdu mu po stehnu zpod kraťas stékal silný pramen krve, ačkoliv bolest necítil. Ano, to musela být ta rána, co si ve sprše rozškrábal.
„Musíme to ošetřit!" vykřikl Kageyama a sevřel jeho zápěstí. „Mezitím si promluvíme!"
„Na to není čas! Ihned mě pusť!" snažil se mu vytrhnout, ale marně, když ho přitiskl na pohovku. Ať se bránil, jak se bránil, i když ho na místě držela jenom jedna ruka, protože druhá prohmatávala tašku, která zůstala ležet na stole.
„Sakra nemel se," zanadával Kageyama. „Je to pro tvoje dobro, vždyť to musí bolet."
Hinata nic neřekl, ale i nadále se snažil vymanit. Proč nedokázal pochopit, že musí hned? Musí to stihnout během dvaceti minut! Jinak Natsu ublíží!
„Prosím, pusť mě, Kageyamo," prosil tiše a tlačil do jeho hrudi.
„Ošetřím to a promluvíme si," řekl skrze zuby Kageyama, když vyhrabal jeden z kapesníků, nebo co to bylo, aby později mohl utřít krev. „Sundej si kalhoty, ať na to vidím."
„To těžko," odfrkl si Hinata i přes situaci a konečně ho trochu odtlačil a objevila se skulinka k útěku, která byla skoro ihned zablokována.
„Dělám to pro tvoje dobro! Tak to udělej, prosím!"
„Kdyby ti na mně záleželo, pustil bys mě!" namítal rozzuřeně a dál hleděl toužebně ke dveřím.
„Sakra podívej se! Vždyť máš celou nohu od krve! Pochop to, konečně!"
„A ty konečně pochop, že chci pryč!" Jeho oči na něj hleděly temným pohledem.
„Sakra práce ty, blbče," zaklel Kageyama a rozhodl se pro menší násilí. Vždyť ten kluk krvácel a ani si neuvědomoval, že je to nebezpečně a zřejmě i dost bolestivé. Proč se nenechal ošetřit? Proč se snažil dostat pryč? Proč se prostě na chvíli neusmířili a nepromluvili si?
Zahákl dlouhé prsty za jeho kraťasy a snažil se je stáhnout dolů, v čemž mu Hinatovy nenechavé ruce rozhodně nepomáhaly. Musel ho ošetřit, nemohl ho tu přece nechat vykrvácet, opakoval se Kageyama na obranu, když ho tlačil do pohovky a zcela udýchaně a vyčerpaně svíral jeho kraťasy. Byl rád za sílu, kterou měl, protože jinak by se proti tomu zrzavému monstru neubránil.
„Dobře," oddechl si směrem k Hinatovi, který už sebou nemlel. Zřejmě rezignoval, že je lepší si sundat hloupé kraťasy, než zakrvácet celou pohovku.
Kageyama se natáhl k odloženému ubrousku a hledal ránu, ačkoliv nenašel jen to. Dlouhé jizvy se táhly před jeho stehna ve vodorovném směru a zajížděly až po černé trenky. Pak tu byly nepřehlédnutelné rudé skvrny, které pomalu bledly a Kageyama ihned věděl, že jsou to pekelně velké cucáky.
„Kdo to-" obrátil se k Hinatovi a spatřil uslzené oči a zaťaté zuby.
„Nesahej na mě! Nenávidím tě!" vykřikl hned, co zaregistroval jeho pohled a vykopl nohu jen, aby zasáhl jeho čelist. Kageyamova hlava se skoro nad tou ránou otočila celý tři sta šedesát stupňů a hezky mu začernila před očima. Když jeho vidění opět nabralo plných barev, Hinata stál na nohou a soukal na sebe oblečení.
„Omlouvám se," bránil se a nedokázal se nedívat na tu krev, která i nadále tekla. „Ale musel, ne, musím to udělat. Nebuď malej, Hinato!" zavrčel, a když se pokusil svůj pokus zopakovat, přiletěla mu tentokrát facka.
Urychleně vrhl pohled na Hinatu, který tam stál se zvednutou rukou, jakoby tomu nemohl uvěřit. „Neubližuj mi," šeptl a couvl. „Musíš pochopit, že nemám na výběr."
„Já ti neublížím," řekl Kageyama a pokusil se k němu dostat blíž. Obejmout ho, nebo tak něco! Ale Hinata couvl.
„Nemůžeš tam jít," řekl tmavovlasý klidně. „Vzpomeň si, co ti udělal."
Zrzek zavřel oči, jakoby opravdu vzpomínal a potom řekl:
„Když tam nepůjdu, tak taky Natsu znásilní. Jak si pak můžu říkat bratr?!"
Kageyamova ústa se zhroutila, když přemýšlel na tím, co bylo vysloveno. Taky? Taky? Taky? Ale příležitost zeptat se už nedostal, protože Hinata na nic nečekal, a jakmile viděl volnou cestu, prosmekl se kolem něj, silně do něj strčil, až skončil na zemi a jenom v triku a kraťasích, vyběhl do chladného večera.
Než se Kageyama vzpamatoval z pádu, byl už pryč a on si jenom mnul poraněnou tvář a sledoval otevřené dveře.
Dlouho mu trvalo, než uchopil Hinatův mobil a v seznamu našel Tsukishimovo číslo. Totéž pak řekl i Sugovi.
„Hinata utekl. Běží k sobě domů, prosím, pomozte mi ho zadržet, než ho dostane do rukou jeho otec. Prosím!"
A s těmi slovy přes sebe hodil mikinu a běžel za ním.

Yoša Yoša! Je tu další kapitola, a jelikož jsme slibovali (slibovali?) akci, tak je tu. Samozřejmě po dlouhé době, jelikož bude skoro polovina prázdnin brzy pryč!
Už jste někde byli? Já už ano, a jelikož jsme obě zpátky, měly by být po sobě do víkendu dva díly, jelikož pak mi OPĚT korektorka odjíždí na soustředění.
Jinak, co říkáte na děj? Nebojte, Hinatu už moc dlouho trápit nebudeme :) Teď to znělo, jako kdybychom se ho chytaly zabít, ale to ne :D Kageyama na bílém koni Tsukishimovi se totiž blíží! - jen rychlá prácička pro zasmání

Jinak, trošku se zeptáme? Jakou máte nejoblíbenější postavu z Haikyuu? A jaké je Vaše neoblíbenější sportovní či normální anime? :)

S pozdravem,
Milovniceknih, TnaKenov

PS: Měnily jsme styl telefonání na psaní kruzívou, aby to bylo přehlednější! Brzy i v předchozích kapitolách!

Měli byste někdy v nedohledné době zájem o FF na Bleach pár Gin (Aizen)/Hitsugaya?

A nakonec vám přinášíme již upoutávku v podobě popisku plánovaného příběhu! Užijte si ho.