Broken Wings

17. Neviditelná bolest

Velká čekací místnost byla přímo zahlcena nervozitou, která nepřicházela jen ze zrzavého mladíka, který už si delší dobu žmoulal ruce v klíně a vrhal nerozhodné pohledy směrem k dveřím, odkud přišli, ačkoliv věděl, že po jeho levici sedí Mikoto, která s ním jako jediná jela, protože Kageyama musel zůstat doma s jeho malou sestrou, pro kterou by určitě nebylo vhodné ji brát na policii, protože přesně tam byli. 
Hinata si neustále opakoval, že je dobrý nápad, konečně si nechat pomoct, ale všechno jeho přesvědčení z něj vyprchalo, když stál před šedivou budovou tyčící se mezi oblaky stejná barvy, které jakoby sdílely jeho už tak ponurou náladu. A pak, když mladý černovlasá žena, která mu dělala doprovod, mluvila s důležitou paní napasovanou v uniformě, věděl, že už se z toho nevykecá a musí přijmout ten fakt, přičemž doufal, že vše nepříjemné bude rychle za ní. To ale nečekal, že na úřadu budou kysnout hodinu a stále nebude žádná odezva k jeho problému než, že musí chvíli počkat. 
A tak seděli v té tiché čekárně, kdy se občas ozvalo odkašlání někoho z mála lidí, co s ním místnost sdíleli a Hinata byl jen rád, že to nejsou žádní kriminálníci s vražednými pohledy, jizvami a krutostí vepsanou ve tvářích, kteří by mu jen připomínali muže, se kterým strávil tolik času a od kterého utekl. Pohupoval nohama ve vzduchu, protože na zem ani nedosáhl. Nejdříve počítal malé dlaždičky, které byly všude po sloupech a do půli zdi, ale brzy ho to přestalo bavit a do řeči mu zrovna nebylo, ačkoliv na něj Mikoto neustále vrhala hřejivé úsměvy, které mu snad ještě víc než útěchu přinesly, že ho čeká nepříjemná chvíle v jeho životě, kdy bude muset odpovídat na otázky, které mu nebudou příjemné. 
A pak, když se konečně otevřely polstrované dveře a byla vyvolána jejich jména, se pomalu zvedl ze židle a zjistil, že se mu neuvěřitelně třesou kolena a jediné, co ho donutilo doploužit se do další místnosti, byly otrávené pohledy muže, který ze dveří vykukoval. Držet se za zády Kageyamovy matky, i když věděl, že právě v tuto chvíli mu má patřit hlavní role, což se mu nikdy nestalo. Vždy byl tak osoba z města B. Ten strom, co je nedůležitá kulisa, protože většina obecenstva hledí na hlavní podstavy před sebou a s napětím očekává, co se stane. No přiznejte, strom je v tomto úplně přehlédnutý a nepodstatný. 
Hinata se posadil a byl rád, že si Mikoto přišoupla židli blíže k němu a sevřela mu povzbudivě ruku, aby vyloudila na jeho tváři nervozní, ale přesto upřímný úsměv. Hinata byl rád, že je s ním, protože jeho matka...byla kapitola sama o sobě. 
„Takže Hinato," usmála se žena za stolem a spojila ruce. Byla to blondýna, která již ve tváři vpadala nesmírně důležitě. Měla ostré rysy a rudé rty a přesto tak vypadala. Možná to byl vlasy ve vysokém drdolu, nebo uniformou a odznaky třpytícími se na ní. Určitě byla přísná, ale Hinata zaznamenal v její tváři, že má city a srdce nesmírně velké a možná proto se dala na tuto práci. Vědět, že někoho může ochránit. Že se její děti nemusí bát chodit pozdě večer sami. Vědět, že existuje spravedlnost!
Hinata se chtě nechtě usmál a kývl, aby ji pobídl, když k němu hleděla s otázkou v očích, zda má pokračovat. Zahleděla se do papírů před sebou a Hinata ihned věděl, o kom jsou. Ale ona se ho i tak zeptala, jakoby ho zkoušela:
„Proč jsi přišel?"
Hinata se zakabonil a klopil hlavu k nohám. „Přišel jsem nahlásit svého otce," zamumlal, ale věděl, že ho žena slyšela. 
„Proč?" položila další otázku, přesto že to také věděla!
„Bil mě."
Žena kývla, očividně spokojena s jeho odpovědí a teď se usmála, i když věděla, že po odchodu z místnosti, ji nejspíš Hinata bude nenávidět. „Vím že to bude pro tebe těžké, Shouyou, ale mohl bys mi o tom říct více?" zeptala se a už držela ruce propisku. Když ji Hinata obdaroval pohledem, který značil, že neví, co říct, zeptala se:
„Kdy to začalo?"
Hinata se zamyslel. „Nikdy to nebyl hodný táta," začal Hinata váhavě. „Ale nikdy mě neuhodil. Vždycky akorát křičel a nadával, už když jsem byl na základní škole. Ale poprvé mě udeřil jen před pár měsíci."
Žena kývla a znovu se na něj zahleděla bouřkově šedýma očima. „Měl nějaký důvod?"
Hinata kývl. „Dostal jsem špatnou známku."
„Takže tě udeřil, ano?" ptala se Hinata tupě kývl.„A pak tě nechal."
„Ano, jen mi zakázal večeři a poslal mě se učit."
„Dobře, zatím si vedeš skvěle, Shouyou. Už jen pár otázek," usmála se žena a Hinata zaznamenal povzbuzující pohled i od Mikoto.„Kdy tě udeřil znovu? Bylo to až po delší době, nebo to pokračovalo denně?"
Hinata vzpomínal, nebylo to těžké, protože na všechny ty věci nešlo zapomenout. „Hned druhý den, přišel jsem pozdě. Pak to na chvíli přesto a zase mě urážel jenom slovně. Pořádně se to rozjelo, až když jsem zapomněl, že mám pohlídat sestru a on chtěl jít do hospody-"
„Takže byl tvůj otec alkoholik?" přerušila ho žena. 
„Dalo by se to říct. Pil rád a hodně a když byl opilý, neovládal se. Naštval se za maličkosti."
„Mluvil jsi o sestře, byla také terčem násilí?"
Hinata zakroutil rychle hlavou. „Ne," vydechl, „nedokázal bych snést pomyšlení, že by se jí jen dotkl."
Žena kývla a opět si něco poznamenala. „Řekni mi víc," pobídla ho, když jí došlo, že ho nenechala předtím domluvit.
Hinata zapřemýšlel, kde skončil.„Od té doby byl zuřivý a naštval se za každou hloupost. Za neumyté nádobí, nebo nevynesený koš. Už nezůstával jenom o jedné ráně. Bylo jich víc..."
„Víc?" zamračila se žena a Hinata horko těžko pokračoval. „Ano, páskem nebo pěstmi a kopy, bylo to jedno. Bolelo to všechno. Nepřestal, neměl slitování..." zradil ho hlas, když cítil, jak se mu do očí dostávají slzy. Utřel si je rukou, kterou právě nedrtila ta Mikotina. 
„Jsi statečný, zlato," prozradila mu skrz úsměv. „Už jen chvilku."
A Hinata kývl a zaměřil se na ženu, v jejíž očích nalezl jen smutek a lítost. 
„Jednou to opravdu přehnal, a tedy mě našel Kageyama a pomohl mi," řekl na závěr a věřil, že víc říkat nemusí. Že dokončil ve zkratce svůj příběh. Že je konec. Jeho rodina půjde do vězení, ale výslech ještě neskončil, když padlo slovo na jeho matku a nakonec i na otázku, které se nejvíce bál.
„Shouyou, ubližoval ti jinak, než jen fyzicky? Myslím tím, neobtěžoval tě i sexuálně?"
Hinata malinko kývl. Jeho líce zrudly hanbou a ponížením, že něco takového musí přiznat. Bál se, že o tom bude muset mluvit. Znovu prožívat to, co cítil, když na něj sahal. Znovu slyšet ta úchylná slova a věděl, že se mu jeho kůže zbarvená modřinami a ranami líbila. Že byl jenom loutka, která má poslouchat. Ale žena to nechtěla vědět. Jenom se usmívala a ujistila ho, že to má za sebou, že potřebuje už jen jedinou věc. 
„A jakou?" ptal se vyděšeně. Doufal, že už nemůže být nic horšího, než tohle přiznání. 
„K tomu, abychom usvědčili tvého otce nám nestačí jen dvě svědčení. Potřebujeme ještě jeden usvědčující a hlavní důkaz, který nám nedá prohledání domu. Potřebujeme fotografie," naznačila a Hinata pochopil, co se po něm chce. Vytřeštil oči. 
„Ne," zakroutil skoro ihned hlavou, ale žena s tou odpovědí počítala. 
„Hinato, pokud máme tvého otce usvědčit, není jiná možnost. Zamysli se, prosím."
Hinata hodil zoufalý pohled k Mikoto, která beze slov sevřela jeho ruku a usmála se. Říkala, že je s ním, že se nemá bát, že všechno dobře dopadne a tohle všechno je jen maličká cena za to, aby se opět dostal na cestu správného a pokojného života. 
„Dobře," kývl tiše a sklonil hlavu. Pořád nebyl přesvědčený, ale věděl, že všechno bude jenom chvilička. Jen blesk fotoaparátu a bude propuštěn!
Stál naproti bílé zdi a v ruce žmoulal triko, které si nechal, aby mu nebyla zima. Už dávno mu pomohla Mikoto odmotat všechny obvazy, aby rány vyšly vstříc světu a nikterak se mu to nelíbilo. Komu by?
Oddechl si a nechal odhalit sovu pokožku ledovému vzduchu a skoro ihned mu vyskočila husí kůže. Avšak jen na chvilku, když uviděl pár záblesků a bylo mu řečeno, že je po všem. 
Když vycházel z té budovy a skoro jako malé dítě lpící na své matce držel Mikoto za ruku a věděl, že jeho cesta pro ten den ještě není ukončena, když mu po dalších hovorech, které se týkaly prozatímního opatrovnictví a soudu a všelijakých věcí, které mu jen prosvištěly hlavou, ale ani se nezastavily, aby chvíli zůstaly a mohl je vstřebat. Jen hleděl do země a držel tu ruku, která ho k ní držela. Jediné, co mu pak bylo řečeno, bylo, že mu doporučili návštěvu lékaře. 

A zase tam byla čekárna, bílá místnost, tentokrát se zápachem dezinfekce a spousty lidmi kolem, kteří stejně jako on hledali pomoc na jediném místě, ze kterého se často už ani nevrátili, protože pomoc přišla úplně z jiné strany, avšak také byla od bolesti pomocí. Byla to smrt, avšak proto tu on nebyl. Byl tu, aby zjistil věci, které už v podstatě dávno věděl. 
A když se vrátil domů, skočila mu okolo krku sestra a hned za ní se přihnal vysoký černovlasý mladík a sevřel ho v náruči. 
„Dobře," usmál se Hinata, ačkoliv věděl, že lže a v tu chvíli by se nejraději někde zavřel a probrečel celý den. 
„Byli jsme v nemocnici," poznamenala Mikoto, když se rozvalila na pohovku, očividně také znavená po celém dni. 
„V nemocnici?" divil se Kageyama a zvedl jedno obočí. 

„Ano," potvrdila jeho matka s vydechnutím a ohlédla se, aby zjistila, jestli se Hinata už vrátil z pokoje, kam mu Natsuine zaběhla ukázat svůj obrázek. „Máme dobré i špatné zprávy. Shouyou má naražená žebra, ale ty jsou na tom ještě dobře. Do ran na zádech se dostala infekce, ale budeme ji držet na uzdě antibiotiky, ačkoliv mu nemusí udělat dobře. Nejspíš si poleží v posteli s horečkama. Jinak se naštěstí uzdravuje dobře, i když má dost děsivou podváhu, nemluvně o jizvách, které ukazují na sebeublížení."
„Že by si Hinata ubližoval?!" děsil se Kageyama. „Mami, neznáš ho tak dobře, jako já! To by nikdy neudělal, Hinata je prostě Hinata! Navíc, nemůžeme to dokázat, klidně to mohl udělat ten parchant."
Mikoto pokrčila rameny. „Jen říkám, co mi řekl lékař. Každopádně se musíme ujistit, že bude správně jíst, aby se to nedostalo do vážnějšího stavu, což bude docela těžké, pokud dostane horečky a náplní jeho dne bude zvracení."
Kageyama ohrnul ret. Jeho máma až moc přeháněla. Mávl nad tím rukou a když uslyšeli dupání na schodech, věděli, že je čas změnit téma a začlenit Hinatu do normálního rozhovoru, aby myslel na něco jiného. A nejspíš se to i povedlo. Bavili se, sledovali televizi a povídali si s Natsu o jejích dětinských představách. Smáli se a byli šťastní, skoro jako rodina. 
Kdyby pak Hinata večer neseděl zhroucený ze záchodu a nedostával ze sebe právě snědené jídlo. Kdyby nenašel ostrou žiletku a neutápěl svou bolest v krvi tekoucí z jeho zápěstí. 
Možná by to dopadlo jinak. Možná by nemusel opět trpět. Protože na bolest se nikdy nedalo zapomenout, a tak nezbylo, než ji přijmout a vítat s otevřenou náručí.


Jéj! Lhali jsme! Hinatu tak trochu čeká ještě dlouhá cesta ze relativně spokojeným a dobrý životem, neboli happyedem, deseti dětmi a žitím v zámku ze sedmero horami...atd. atd. 

Všimli jste si určitě, že už je škola a dlouho taky nic nevyšlo. Proč tomu asi tak bylo?? Tím se dostáváme celkem k důležitým informacím. 
1. Já jsem v devítce a trochu víc se budu soustředit na učení přijímačky a přijetí na střední školu...ehm, ještě nevím jakou. 
2. @TnaKenov už na střední je, na gymnázium a její první dojmy? Učení, učení, učení. Možná proto o víkendu nic nevyšlo, protože právě to ona dělala/ JÁ NE. 

Prý je na tom špatně s angličtinou, ačkoliv si myslela, že jí jde. A, učitelé si zřejmě myslí, že se svět zblázní bez písemek, učení,učení a učení. Domyslete si sami. 
Tudíž trochu pozměníme termíny a budeme rádi, když kapitolka vyjde v neděli/ pátek nebo pondělí. Nejlepší by bylo, kdyby vyšly dvě kapitoly dvěma příběhů, ale nebudeme předhánět. Uvidíme, jak to zatím půjde!

Co vy a škola? :D
Co říkáte na kapitolu? Nudná, že?
Ne, asi nás za konec zabijete.
Milovniceknih, TnaKenov