Broken Wings

5. Peklo nazývané domov

Tmavá dlouhá chodba jako vystřižená z nějakého hororu, ta přesně přivítala Hinatu doma. To nebývalo časté, v tuto dobu většinou byli všichni po večeři; Natsu se koupala, dokud ji Hinata nevyhnal a rodiče posedávali u televize obýváku. Sice se někdy našly výjimky, kdy tomu nebylo tak, ale dnes to bylo nadmíru podezřelé. Nebyl slyšet hukot proudu vody z koupelny a ani řvoucí televizor neničil jeho ušní bubínky. V domě bylo totiž naprosté ticho. Jako na hřbitově. 
Lehce se ušklíbl. Pitvat to bylo zbytečné, cestou do koupelny zkontroluje ložnici a bude mít jasno. Letmým pohledem přelétl hodinky, aby se ujistil, že jde skutečně včas a sám pro sebe se spokojeně usmál. Zul se a tichým krokem se vydal vstříc schodům do druhého patra a následně do svého pokoje. 

Taktéž v horním podlaží byla tma. Hinata nerozsvítil, nebál se tmy. Bez zaváhání zamířil do pokoje, aby si mohl uklidit bordel, který ráno udělal, sebrat věci na umytí a možná se večer naučit, přestože žádnou písemku druhého dne nepsali. A samozřejmě hodit ještě něco teplého do žaludku, doufal, že opravdu bude stát předem připravený talíř na sporáku, jak se mu někdy poštěstilo. Už před dveřmi si šťastně mnul ruce. Byl to večer jak stvořený k posezení na parapetu s talířem jídla a sladkého pití a nočním nebem na hlavou. 

Stiskl kliku a vešel dovnitř. Za chodu už z ramena shazoval tašku a šmátral po spínači. Ale v jeho pokoji se svítilo. Že by šla matka uklízet, nebo Natsu mu vyrabovat pokoj a zapomněly zhasnout? Ne, obě se z sebou vždy snažily nezanechat jedinou stopu po odneseném plyšákovi, vyvětrané místnosti nebo zkontrolování šuplíků a jejich obsahu. Přestože na to Hinata dříve či později stejně přišel, většinou bylo stejně pozdě. 
Hinata se strašlivě lekl, když zjistil, že v pokoji není sám. Jeho výkřik museli slyšet snad i sousedé a jediné, čím ho alespoň trochu udržel, byla jeho ruka a vědomí, že na posteli sedí jeho otec. 
Notebook měl položený na klíně, brýle, které nosíval jen v práci, mu líně trůnily na nosu a po jeho posteli ležely rozházené papíry. Hinata polkl, cítil, jakoby byl jeho ohryzek náhle těžký a špatně se polykalo. Jako leklá ryba se lepil na zavřené dveře a prudce oddechoval. Myslel si, že jeho otec je nějaký zloděj nebo vrah, který zabil všechny v domě a čeká pouze na něj. Na jednu stranu si opravdu oddychl, ale na druhou, byl to jeho otec. 

„Ahoj," dostal ze sebe nervozně a prudce zamrkal. Jeho pokoj byl malý, protáhlý a neobsahoval skoro nic osobního. Prostě jen místo na přežívání. Žádné stopy plakátů po stěnách, jak to chlapci v jeho věku mívali, až na jeden, který byl pečlivě uložen na dně šuplíku - ten s Malý obrem, ten s jeho životním vzorem. Bohužel si ho nenalepil, nebylo to tolerováno. Pak už zbýval pouze stůl, okno, postel a všudypřítomná skříň. Televize nebo počítač nikde. A měl to tak rád, vždy byl jiný rád. 

„Kde je máma?" dodal pak. Jeho otec trávil s matkou většinu času. Přeci jen se asi pořád milovali a takové ty žvásty, které zatím Hinata pořádně nepoznal. Jasně, občas se mu někdo líbil, ale jen vzhledově. Nikdy necítil tu potřebu být pořád s danou osobou, zahrnovat ji vší tou láskou a nechutnými polibky. Vždycky mu z toho běhal mráz po zádech. 
Jeho otec odložil papíry, sundal brýle a prohnětl si kořen nosu. „Odešla. Kdybys ji poslouchal, říkala, že jde dnes na sraz s bývalými spolužáky. Proto jsi neměl být na žádném pitomém tréninku a hlídat Natsu. Měl jsem domluveno, že půjdu do hospody."
Hinata se zakabonil. Jasně, ale i on měl přece svojí zábavu. Natsu hlídal rád, byla to skvělé ségra, ale jen ve svém volném čase. Polil ho pot. Takže věděl, že se vypařil i ráno? Ušklíbl se nad svou blbostí. Kdo by si nevšiml, že se nevrátil hned po škole.

„Promiň, moje chyba,"  usmál se a klopil oči, aby naznačil, že je mu to alespoň trochu líto. 

„To si piš, že je to tvoje chyba," zamračil se otec a náhle se jeho doposud klidnější tón vytratil. „Neříkal jsem ti, že nikam nepůjdeš Shoyou?!"