Broken Wings

11. Vysoká zeď

„Sugo? Tak co je?!" křičel do telefonu tak hlasitě Hinata sedící vedle, až do něj musel Kageyama strčit, aby mohl vůbec slyšet mladíka na druhé straně. Hinata jen nafoukl tváře, zkřížil nohy a uraženě nafoukl jednu z tváří, zatímco čekal na přeložení rozhovoru.
„Nemám moc dobrou zprávu," mumlal Suga na druhé straně. Nešlo mu moc rozumět, jelikož foukal silný vítr a odnášel slova pryč.
„Co?" zvýšil Tobio hlas, až Hinata nadskočil.
„Ještě jsem nic neřekl," povzdechl si spolehlivý nahrávač na druhé straně a nejspíš i protočil oči.
„Tak to prostě vyklop, nebo mi Hinata proboří postel." Narážel na skutečnost, že zrzek nedočkavostí s nervózním úsměvem poskakoval po posteli, až bolestně skučela.
„Co? Hinata...postel?" divil se Suga, ale po dalším otráveném povzdechu se vrátil zpět k tématu. „Byli jsme u Hinaty doma, pro jeho věci, ale-"
„Co?" přerušil ho Kageyama stejným slovem, které opakoval už potřetí, jeho slovní zásoba se nejspíš omezila místo slova blbec na jiné.
„Nikdy tam nebyl," dokončil Suga.
„Všichni jsou asi v práci, přemýšlej," vyjel Kageyama celkem naštvaně a zaskřípal zuby., načež mu došlo, že to bylo vůči jeho senpaiovi velice neuctivé. Suga mu většinou připadal jako inteligentní člověk, ale v tuto chvíli se tak rozhodně nejevil.
„Tím myslím, že tam nebyl ani ráno. Celý barák byl rozházený. Věci se válely po zemi a nebylo zamčeno."
„Aha," hlesl Kageyama a otočil se k Hinatovi, který se na něj vyjukaně zadíval.
„Zamykáte u vás doma?"
„Ne asi, my si necháme vykrást barák!" rozohnil se Hinata. „Proč?"
„Někdo vás asi vykradl," oznámil mu Kageyama a zpozoroval Hinatův zděšený výraz.
„To si nemyslím," ozval se Suga zadumaně a Kageyama ho dal nahlas. Že ho to doteď nenapadlo!
„Auto je pryč a všechno oblečení, kartáčky a důležitý věci. Krom Hinatových."
Hinata pokrčil obočí. Vlastně ani nevěděl, jak reagovat. „Co to znamená?" zeptal se do prázdna tiše a oba nahrávači ve stejnou chvíli odpověděli:
„Nemám tušení!"
Kageyama si povzdechl. „Možná vyrazili na výlet," navrhl, ale návrh byl hned smeten ze stolu Hinatovými slovy:
„Ne, naše rodina nejezdí na výlety. Nikdy." Zíral bezduše do prázdna. Na obličeji se mu nepohnul jediný sval, ale bylo vidět, že v hlavě mu to šrotuje, alespoň pro jednou.
„A nevíš, kam by mohli jet?"
Hinata se zamyslel. Kroutil hlavou, nakláněl ji, tiskl ruce, prohrabával si vlasy, než konečně odpověděl s vysokým zavýsknutím:
„Mohli jet k babičce. Moje máma k ní nedávno odjela!"
Kageyama se rozloučil se Sugou a otočil se k Hinatovi. Shodli se, že můžou všechno vyřešit pouze mezi čtyřma očima.
„Tvoje máma?" zeptal se Kageyama a posadil se naproti zrzkovi, který v té velké posteli skoro zanikal a díval se na něj velikýma hnědýma očima.
„Jo...? Většina lidí má mámu, Kageyamo," nakrčil obočí, ale nesmál se. Vždycky se smál, když se mu podařila trefná poznámka, ale dne ne. Pouze na něj vážně zíral a čekal otázku.
„Já...jen," zrdl Kageyama a přemýšlel o svých následujících slovech. „Ona taky...?"
Hinata střelil pohledem k jeho skříni. „Ne," vyhrkl tiše. „Ne," zopakoval, ale neznělo to ani trochu důvěřivě.
„Ne?" ujišťoval se Tobio, mluvil pravdu. „To jen tak stála a dívala se na mě? Nehraj to na mě, poznám, když lžeš, Hinato," varoval ho. Myslel si, že odteď už nebudou žádná tajemství, ale pořád nevěděl všechno.
„Jo, jen tam stála," zašeptal Hinata a zaplavenýma očima zkoumal deku. Zíral na ni, ale šlo poznat, že ho ani trochu nezajímá, že se mu hlavou honí něco jiného. Obrazy a vzpomínky. „Jen tam stála...a...prostě, nic neudělala," škytal a ač se sebevíc mračil, nemohl se dovtípit, proč. Proč nic neudělala. Neochránila ho.
„Hej, Hinato," houkl Tobio. „V pořádku, neřeš to, jo?"
„Jo," škytl Hinata a konečně se na něj podíval, jeho nohy již pevně na zemi. Jenže on se potřeboval vznášet v oblacích. Plachtit vzdušnými proudy a létat. Neopouštět svůj domov ani přes zimu, být tvrdohlavý, urvat si každé sousto. Potřeboval být sám sebou.
Vynutil ze sebe malý povzbudivý úsměv, který mu byl nejistě opětován. „Dobře."
Kageyama se plácl do stehen a vyskočil z postele. „Co takhle snídani, hm?"
Hinata se zvedl a zavrávoral. Ihned, co k němu Kageyama přiskočil, ho ale zabrzdil. „V pohodě. Nemusíš mi pomáhat."
A Kageyama ho nechal, i když věděl, že on pomoc potřebuje. Neustále, pořád dokola. Že nemůže být sám. Že osamělá vrána se nevyrovná celému hejnu, které dokáže porazit i statného orla.
Společně s Hinatou, který se za ním klopýtavě táhl, sešli schody a došourali se do kuchyně, ktará zela prázdnotou. Hinata skoro hned klesl na židli a oddechl si. Bolelo to jako čert, všechny rány, ale on si nemohl dovolit být slabý. Musel znovu nabrat síly, bez cizí pomoci.
Rozhlédl se. „A kde máš ty mámu, Kageyamo?" zeptal se a zkoumal skromnou kuchyni, která opět neobsahovala nic osobního. Žádné fotky nebo tretky, věci ponechané omylem na stole.
„V práci," řekl Kageyama, když vytahoval pánev a následně se vydal do ledničky.
„Ty umíš vařit?" divil se Hinata. Bylo tolik věcí, co o Tobiovi nevěděl. Vlastně, kromě věcí týkajících se volejbalu, o něm nevěděl skoro nic.
„Ne, jen tě chci otrávit," odvětil Kageyama a hodil na pánev vejce.
Hinata seděl na židli a pozoroval všechny nahrávačovy pohyby, které byly kupodivu stejně ladné, jako při volejbale. Když se míč odrazí od konečků jeho prstů a letí. Zastaví se, a pak následuje další nezapomenutelný pocit, když se nahraný míč dotkne jeho dlaně. Pocítí jeho hrubost a sílu, která mu byla vložena. Sílu po touženém bodu, kdy Tobiovo přání závisí pouze na něm a jeho činech. Tvořili spolu skvělé duo.
Takové byly jeho pohyby i nyní. Jeho činy byly jemné, ale vyvažoval to slovy, které řezaly a byly jeho zbraní.
„Na," přistál před ním talíř a Hinata se na něj zadíval. Vlastně, neměl vůbec hlad, a tak pouze hleděl.
„To se má jíst, blbče," poradil mu Kageyama a zároveň se posadil naproti a ihned popadl hůlky, aby se pustil do jídla a se slovy díků začal jíst.
„Já vím, vím to," řekl Hinata, ale stále se k jídlu neměl. Nevypadalo špatně, ale jemu se prostě už jen zvedal žaludek, když pomyslel na to, že by ho měl vzít do úst.
„Když nebudeš jíst, neuzdravíš se."
Hinata si povdechl, zamumlal Itadakimas a vzal si jedno sousto se slovy: „Jestli je v tom jed, tak tě zabiju."

Dojedli a z Hinatova talíře zmizela sotva poloviny. Avšak Kageyama to nijak nekomentoval, přeci ho do jídla nemohl nutit. Možná mu to nechutnalo.
„Děkuji za jídlo."
Už se zvedal, aby alespoň pomohl sklidit talíře, ale Kageyama po něm houkl, že se nemá ani opovažovat vstát. Hinata si podepřel bradu a protočil oči. Tahle verze Kageyami sice byla milá, ale preferoval tu mrzutější a starší, která ho většinou oslovovala pouze blbče. Teď mu až moc připomínal mámu. Stačila by zástěra, růžové šaty, vařečka v ruce a jeho kecy.
„Můžu se podívat, jak jsou na tom ta zranění?" zeptal se zády k němu, když máchal ruce v dřezu a umýval nádobí, které postupně odkládal do odkapávače. Nádobí ani netřísklo.
„Uhm, jasně," řekl Hinata rozhozeně. Vlastně, co jiného než souhlas mu zbývalo? Nešlo říct ne, alespoň v té situaci, ve které se nacházel; jeho otec zmizel spolu s jeho milovanou sestrou bůhvíkam, jeho matka se o něj nezajímala a kysl v domě s podrážděným mladším spoluhráčem a nezbývalo mu nic jiného, než se pokojně uzdravit a snést tu trapnost.
„Pak se třeba můžeme kouknout na film?" houkl znovu černovlasý a Hinata se bez vyzvání začal přesouvat do obýváku, který byl propojen s kuchyní. Posadil se na kůží potažený gauč a sledoval zhasnutou televizi a poslouchal šplouchání vody.
Voda se zastavila, zato televize rozsvítila a odhalila nudné reklamy, které většinou sloužily pouze na znechucení si televize a na odchod na toaletu nebo pro jídlo. Hinata už si nevzpomínal, kdy se naposledy na televizi díval, kdy ji sledoval někdo jiný, než jeho otec. Kdy se koukali jako rodina. Zkřivil tvář.
„Tak co, jdem na to?" Kageyama se před ním zjevil zčistajasna a mával mu před očima igelitkou, která nemohla být odnikud jinud, než s Ukaiova obchodu.
„Jo," zamručel zmučeně. Vůbec se mu nechtělo, tohle byla jedna z nejtrapnějších věcí. Poposedl si, ale jinak se k činu moc neměl.
„To si ale musíš sundat triko. Přede mnou se stydět nemusíš, nekousnu tě," zavrčel Kageyama, aby jeho slovům dodal úplně opačný efekt. Hinatovy líce se zbarvily doruda.
„Nestydím se," vyjekl až příliš vysokým hlasem a na důkaz svých slov ze sebe serval triko a nechal své tělo ovinout studeným vánkem, až se mu udělal husina. Samozřejmě se styděl.
Za to, na co se museli dívat. Byl škaredý, ta přesvědčenost v něm neustále přetrvávala. Byl škaredý, nechutný!
Kageyama protočil oči v sloup a přidřepl si. Vypadalo to dobře, rány už tolik nehnisaly a nebyly tak zarudlé, jako předtím. Do plného uzdravení tomu však stále hodně chybělo. Pořád tam musela být veliká bolest. Ale infekce i nadále nemizela.
Ano, i on měl bolest v očích, když to znovu viděl. To prožité utrpění. Příběhy, které ty rány vyprávěly
„Hele, Hinato," zamumlal Kageyama mezi naléváním alkoholu na vatový tampónek. „Já jen, nechceš svého otce...udat?" Ty slova zněla špatně i v jeho hlavě, ale bylo je potřeba říct. Všiml si, že Hinata se zahleděl do svého klína.
„Nemůžu," šeptal a kroutil hlavou. „Je to můj táta, pořád." V jeho očích se zračila bolest a nerozhodnost. Pořád v něm přetrvávala ta povinnost vůči rodině, ta hloupá oddanost.
„A nerozmyslíš si to?" dožadoval se i nadále a potíral jednu hlubokou ránu na žebru.
Hinata sebou škubl. „Nevím," přiznal se.
„Já jen, až se uzdravíš, nebudou důkazy," zašeptal a přejel přes zraněnou pokožku, která kdysi musela bývat krásně hebkou. Teď už jí ale budou hyzdit škaredé jizvy jako připomínka minulosti, které bylo těžké se vyrovnat.
„Já vím."
A dál bylo ticho, které bylo přerušováno pouze vdechy bolesti a sykáním.



„Takže...film?" ptal se Hinata nejistě, když si konečně oblékl to velké triko a usadil se na pohovce, přičemž před sebe přehodil deku, která ležela namačkaná v rohu.
„Jo, máš typ?"
„Ne, vyber, co chceš."
Kageyama lhostejně pokrčil rameny, vyhrabal něco z desek zastrčených v poličce a strčil to do přehrávače, když se rozezněl celou místností hlasitý zvuk úvodních titulků. Hinata vlastně ani moc nevnímal, o co ve filmu jde. Většinou byl úplně mimo, ale nic neříkal. Prostě seděl a nechal se konejšit tím pocitem, že v místnosti není sám. Že je v bezpečí. Nemuší se obávat hněvu svého táty, nemusí se bát ničeho.
„Kageyamo," zašeptal tiše a svými slovy odtrhl pohled tmavovlasého nahrávače o obrazovky.
„Co jo?" zajímal se, ale nezněl nijak podrážděně.
„Já...jsem v bezpečí, že jo?"
„Jo, to si," odpověděl, ale už se neobracel k filmu. Hleděl na něj a prohlížel si zvláštním pohledem, až Hinata zrudl a uhnul pohledem jako první.
„Děkuju," zamumlal a mnul si ruce, kousal si ret. Tváře mu hořely a srdce bušilo. Proč? Proč jeho tělo tak reagovalo. Co to bylo za pocit? Bezpečí? Ne, to bylo něco jiného. A bolelo to, kdy si připadal, jako by mu tělem projížděly elektrické šoky, kdy se díval na Kageyamu a slzely mu oči.
„Děkuju...."


Přímo přede mnou je vysoká, vysoká zeď.
Jaký je pohled na druhou stranu?
Jak to může vypadat?
Pohled z vrcholu...pohled, který bych nikdy sám nemohl vidět.
Můžu ho někdy vůbec vidět?

Omlouváme se za kratší kapitolu, poznali jste to? Dnes byla opět o rozvíjení vztahů, tak snad jste se i Vy trošku dnes začervenali spolu s Hinatou! Můžete nám to sdělit do komentářů!
Jinak, dovolujeme si Vám oznámit, že bude vydaná jednodílová povídka, která ALE nebude napsaná mnou, nýbrž TnaKenov, která se tak uvolila, abyste poznali i Vy její styl psaní. Bude to na téma Haikyuu!! opět pár Kagehina, tak snad v něm naleznete zalíbení :p Bude to extra smutné
Můžeme Vám snad prozradit dvě věci. A to, že vyjde do tří dnů.
A také cover, který opět není mým dílem, tak komentujte. Chtěli byste vědět i popisek?? :)) jsme ochotné ho také prozradit!

S pozdravem,

Milovniceknih a TnaKenov

PS: Chtěli byste i tady uspořádat menší otázky a odpovědi směřované na nás? Protože....pořád je toho spousta, co nevíte :)) Pište do komentářů!