Broken Wings

16. Rodina

„Tobio! Co to proboha má znamenat?!"
Přesně takhle vypadalo jejich poklidné vzbuzení. Kageyamovi chvíli trvalo, než donutil svá oční víčka se otevřít, aby zaregistroval rozlobený obličej jeho matky, který se nad ním skláněl, jelikož jediné, co do té doby cítil, bylo teplo vycházející z těla, které silně objímal. Ihned, co spatřil rozohněné modré oči jemu podobné a ruce založené v bok, vymrštil se do sedu tak rychle, až Hinatu přímo odhodil na studenou dlažbu a probudil ho.
Mezitím, než si Hinata protřel oči, zívl a sesbíral se ze země, se pokoušel nějak obstojně usmát na svojí matku a přemýšlet, co jí řekne. 
„D-dobré ráno, paní Kageyama," vykoktal Hinata, když zjistil, do jaké situace se to zase zamotali. Nejenže spali spolu v jedné posteli, ale ještě ve druhé spala jeho sestra. Polkl a čekal na reakci ženy, která se k němu teď obrátila. 
„Ach, Shouyou, dobré ráno," usmála se jemně, div mu nezačala cuchat vlasy jako dítěti, načež ho pokárala: „Už jsem ti říkala, že mi můžeš říkat Misaki." S těmi slovy se vrátila ke svému synovi a na tvář se jí vkradl opět ten samý vražedný výraz, který po ní Kageyama určitě pochytil, ačkoliv se nejdříve Hinata kvůli tomuto bál setkat s jeho otcem. 
„Ano, Misaki," kývl Hinata a otestoval, jak se mu jméno vyslovuje, načež si stejně připadal divně a slíbil si, že ji raději jménem oslovovat nebude. 
„A teď Tobio, můžeš mi sakra vysvětlit, co se tu děje?!" opět zvýšila hlas a Tobio se pod jejím pohledem rozklepal. Hinata si myslel, že Kageyama je to nejděsivější, co zatím viděl, ale záhy se posunul až na druhou příčku, protože teď se klepal i on, když se rozhodl zakročit.
„Já vám to vysvětlím," vyběhl před ní a byl rád, že je jen o trochu vyšší než on, protože se jí mohl pořádně podívat do modrých očí. 
„Ale Shouyou, drahoušku, ty nic přece vysvětlovat nemusíš," nasadila zase svůj výraz a otočila se k tmavovlasému a skrz zuby zopakovala jeho jméno, aby věděl, že se odpovědi stejně nevyhne. Hinata zbledl, Kageyamovu mámu měl rád, ale připadalo mu, že jeho si oblíbila až moc. Vypadalo to, jakoby ho měla raději, než svého syna, když mu neustále podstrkovala své jídlo a sladké s domněním, že u nich jen je do té doby, než se jeho rodiče vrátí z pracovní cesty. 
„Vysvětlíme to, mami," povzdechl si Kageyama a prohrábl si vlasy a protřel oči od ospalků. „Bude to stačit u snídaně?"
Misaki se chvíli rozmýšlela, než kývla a mezi dveřmi ho ještě varovala: „Jestli zdrhneš, Tobio Kageyamo, tak si tě najdu. Do deseti minut ať si dole."
Kageyama couvl nad jejím ostrým, ale i nadále mateřským hlasem. Ještě před odchodem stihla darovat Hinatovy úsměv. 
„Má tě až moc ráda," postěžoval si a sesunul se na židli u svého stolu.
„Žárlíš?" zeptal se Hinata, když co nejtišeji šel k posteli, aby se podíval, jestli jeho sestra ještě spí. Spala jako novorozeně, což bylo jedině dobře, protože byl klid - na všechno.
Hinata přešel ke skříni, kam už si na malý kousek nastěhoval oblečení, aby ze sebe stáhl triko a kraťasy na spaní.
„Budu žárlit jenom, když jí budeš mít raději, než mě," přiznal a sám se dunivě zvedl, aby se také převlékl. Hinata jen žasl, že se při tom hluku Natsu ještě nevzbudila.
„Hmm," zamumlal Hinata, když se mu kolem pasu obmotaly dvě pevné paže a zastudily ho na rozpálené kůži. I nadále hledat soustředěně svoje triko, aby si ho přetáhl přes hlavu. Kageyama ale nikam nespěchal, deset minut pro něj bylo dost na to, aby se stihl převléct. Zívl, než zabořil hlavu do jeho vlasů a zavřel oči, jakoby byl ještě ospalý. 
„Nechce se mi tam," přiznal tiše a opřel se o Hinatu ještě víc, až málem zapadl do skříně. 
„Nemáš zrovna na výběr, tak přidej," doporučil mu menší a doufal, že se pod jeho váhou nepropadne. 
„Co mojí mámě řekneme?" zeptal se nahrávač Karasuna i nadále ve stejné pozici.
Hinata se v jeho objetí otočil, aby se mu vážně zadíval do očí, než řekl:
„Pravdu."
Nechtěl lhát, opravdu ne. Kageyamova máma si zasloužila pravdu a on se rozhodl.
„I o nás?" zeptal se Kageyama a věnoval mu polibek na zátylek, až Hinatovi přejel po těle mráz, jak to bylo příjemné. Zamračil se.
„Nevím." A s těmi slovy vrhl pohled k i nadále spící Natsu. Uvidí, jak se události budou mít, přeci jen, byli spolu ani ne den, mělo to čas, ne?
Kageyama pokrčil rameny, než přes sebe přetáhl oblečení v neuvěřitelné rychlosti a ještě podržel dveře, když odcházeli z pokoje a vlekli se dolů ze schodiště do kuchyně, kde už seděla Misaki a čekala na ně s očima na hodinkách. 
„Výborně, máš ještě minutu, Tobio." Podívala se na Hinatu a ten už se obával další věty. „Shouyou, zlato, máš tu snídani."
„A-a co já?" vyjekl Kageyama a roztáhl ruce. 
„Víš, kde je lednice, ne?" mrkla na něj jeho matka a tak syn rezignovaně přešel k chladničce a vytáhl obyčejný jogurt. Měl rád jogurty, vlastně měl rád všechny mléčné výrobky."
Ještě vytáhl lžičku, než se posadil na jeden z polštářů u celkem velikého typicky nízkého stolu naproti svojí matce a dal se do jídla. Misaki pokojně čekala, než oba chlapci dojí, jelikož ona sama samozřejmě už jedla. Vždy se vracela pozdě z práce, ale už od rána byla na nohou, taková byla. 
„Tak do toho," pokynula svému synovi, načež se pohodlně usadila a sledovala, co její potomek řekne. 
„Mohl bych to říct já?" hlásil se Hinata trochu nesměle, protože to byla vlastně jeho chyba, že je jeho přítel v průšvihu. Že lhal.
„Dobře," usmála se a čekala, než se odhodlá jeden z mladíků před ní mluvit.
„Lhali jsme," začal Hinata, ale jediné, čeho se dočkal bylo kývnutí, jakoby to ta žena už věděla. Zahleděl se na své nohy v šedých teplácích pečlivě složené pod ním a popotáhl si rukávy trika. Nosil dlouhé oblečení, aby skryl bílé obvazy a zářící modřiny právě před ní, a proto si je teď trochu co nejmíň nápadně vyhrnul.
„Ve všem. Moji rodiče nebyli na cestách, byli doma." Mluvil tiše a v úsecích, jakoby čekal, až ho Misaki popožene, nebo jí dojde, co naznačuje, ale ona jen kývala, jakoby ho chtěla vydusit ve vlastních chybách.
Hinata se zahryzl do vlastní tváře, když přemýšlel nad dalšími slovy, na které i nadále nepřicházel. Chtěl všechno podat stylem, že to nebylo tak hrozné, ale nemohl se donutit mluvit o tom, co zažíval, přestože to v sobě dusil strašně dlouho, až ho to sžíralo zaživa. Co na to Kageyamova máma řekne? Bude mu vůbec věřit? Bude moct zůstat?
„Mami," vyhrkl Kageyama a položil ruku na Hinatovo rameno, jakoby mu říkal, že si nemusí dělat starosti. Že je s ním, že se nemusí bát. „Mami," řekl znovu, ale tišeji, naléhavěji, snad chtěl upoutat její pozornost a sdělit jí, že jeho následující slova budou závažná a musí mu věřit. 
„Hinatu doma bili," řekl a všechno ztichlo. Kageyamova matka svraštila obočí, když nevěděla, jak má na takové přepadení reagovat.
„Bili?" zopakovala nevěřícně a zaměřila se na obličej osoby, o které se mluvilo, a která zrovna žmoulala prsty triko a neopovažovala se vzhlédnout. 
„Ano," přisvědčil Tobio a jeho výraz změkl, když se zadíval na svého přítele, aby mu dodal odvahy a přesvědčil ho, že to, co dělají, je správné. „Jeho otec ho surově mlátil."
„Tobio," povzdechla si Misaki a promasírovala si kořen nosu, „uvědomuješ si, že tohle je vážně obvinění?"
„Já vím. Ale máme důkazy," vyhrkl její syn na obranu a doufal, že mu jeho matka uvěří. Že nebude chtít tuto situaci dál rozpitvávat a zhoršovat tak ještě trápení chlapci, který seděl vedle a Kageyama věděl, že stěží zadržuje slzy.
„Důkazy?" zeptala se vážně, avšak i nadále skrývala pravé pocity, které uvnitř ní vířily. 
„Ano," kýval Kageyama a teď už se plně otočil k Hinatovi, aby se ho s nadějí zeptal:„Mohl bys?"
Hinata neváhal a kývl, ačkoliv nerad. Rukama chytil lem svého trika, načež se postavil a sundal ho, aby Misaki ukázal zářivě bílé obvazy, které celou dobu skrýval. Zaznamenal prudké vydechnutí a zahryzl si ret. Věděl to. Věděl to. Věděl, že je nechutný. Rychle triko zase nandal, aby se posadil, když se na něj vrhlo něčí tělo. Podle vůně květinového šamponu zaznamenal, že je to právě Misaki. 
„Ach, zlato," šeptala tiše a Hinatovi neušlo, že pláče. A přesto tam stál jak solný sloup úplně vyjukaný a kulil oči na Kageyamu, který měl na tváři nasazený povzbuzující úsměv.
„Jaké zvíře to mohlo udělat?" bědovala, když ho konečně po čase pustila. „Proč jste mi nic neřekli?!"