Informátorka

~4~ (Dafne)

PANTHO
Přítomnost

,,Takže mám několik možností," zamyšleně hledím na papír, na němž byl načrtnutý dům. Vlk, jehož jméno je mi úplně ukradené kývne a prstem ukáže na první z nich. ,,Tady bych to neriskoval, jednou za nějakou dobu tam jde hlídka. Nikdy to není pravidelné, občas chodí hned dvě za sebou, někdy tam nejdou několik hodin. Tady," poklepe prstem na další místo. ,,je to už bezpečnější. To místo není téměř hlídané, avšak je k němu nejhorší přístup. Ani ta dvě další místa nejsou tak lehce přístupná, takže sebou budeme muset máknout, holka, " opře se o stůl a hledí na mě. Zvednu pohled k němu a zvednu obočí.

,,K jaké smečce patříš?" otážu se. S prominutím, nejsem blbá. Nikdy jsem ho neviděla a když už, tak v naší smečce musel být jen krátce. Vždy mám tu čest setkat se s každým novým členem smečky, ale jeho neznám. ,,Jsi bystrá. A chytrá," založí si ruce na hrudi a chvíli mlčí, jako kdyby snad zvažoval své možnosti. ,,A nebo bych se mohla rovnou zeptat, komu děláš špeha," zamumlám, pohled znovu skopím k náčrtku. Nemusela jsem se na něj dívat, no i tak vím, že mu v očích jiskřilo poznání nebezpečí. ,,Ještě lepší, než jsem si myslel," v ten moment, co se jeho ruka objeví v mém zorném poli, vyskočím na nohy a varovně na něj zavrčím. Byl to jasný signál k tomu, že by mi nevadilo ušpinit krásné vybavení tohoto pokoje, jen abych ho roztrhala na kusy.

,,Dobrá tedy. Už chápu, proč ti spousta z nás jde po krku. Jsi pěkná bestie," znuděně se na něj podívám a vrhnu po něm pohled ala 'něco nového by nebylo?'. ,,Dustin Calé, jméno mé. Jsem jedním z nejlepších bojovníků smečky Landris," překvapeně povytáhnu obočí. Byla to jedna z hodně mála smeček se kterou jsme držovali příměří. To bylo asi doteď... ,,Můj pravý  Alfa má... dejme tomu, že velký zájem v získávání užitečných informací," záblesk v jeho očích mi potvrzoval přesně to, co jsem nechtěla nikdy v životě slyšet. Získání mé maličkosti žřejmě bylo zájmem i jiné smečky. Namáhavě si povzdychnu a promnu si spánky. ,,Musím odtud vypadnout, protože jinak se už doopravdy zblázním."

Ještě párkrát skontroluji náčrt, abych si byla doopravdy vědoma svých možností. Nechám je na stole, jakmile zmizím, nikomu už k ničemu stejně nebudou. Podívám se na vlka a pokývnu mu, ať jde první. Nebudu riskovat, že to zkazí už hned na začátku. Dávám si pozor, abych šla přesně tak, jak jsem byla zvyklá. Kroky tak tiché, že je nikdo neuslyší. Jsem jako stín smrti. Víte, že se před ním musíte být na pozoru, avšak když přijde ten správný čas, před ničím ho nezastavíte. Když uslyším, jak mluví se stážemi, tiše vydechnu. Přesně tohohle jsem se obávala.

Stráž stojí zády ke mně, neváhám a využiju jedinečné možnosti, která se mi naskytne a když onen vlk zakašle, potichu zavřu dveře a vplížím se za roh do jiné chodby. Pohybuji se tak, aby mě nezachytila ani jedna jediná kamera, abych prostě zmizela. Čím více se blížím nejbližšímu slepému místu, tím víc ve mně vzrůstýá pocit nervozity. Pocit, který mi není moc známý. Jakmile uslyším Betu, vklouznu do prvních dveří, které jsou ihned po mé pravici. Ocitám se v prostorné místnosti plné knih a všech důležitých spisů. Knihovna, no super. Odtud není zrovna moc možností nepozorovatelně proklouznout.

Vzpomínka z minulosti mi vplula do mysli ještě rychleji, než jsem se dokázala rozhodnout, jak se dostanu pryč z tohoto domu. Tehdy mi bylo pouhých deset. Pro lidi bych byla pořád jen dítě, avšak v našem světě jsem již mohla bojovat. Byla jsem stejně nedočkavá jako všichni ostatní v mém věku, kdy se má začít jejich trénink, který bude trvat několik let a během něhož získají cenné zkušenosti do svého života. To jsem avšak ještě netušila, že hned první den tréninku skončím s proraženou lebkou, několika zmlomenými žebry a s vyvrknutým kotníkem u nohou našeho Alfy.  Měsíc na to jsem se nebyla témeř schopná pohnout, a ten další jsem podle lékaře měla odpočívat, aby se vše zahojilo správně.

Jenže zkuste si to vysvětlit někomu tak vysoce postavenému, že před ním všichni sklonily hlavy na znamení úcty. Probrečela jsem tolik hodin, že bych se za ně teď měla stydět. Trvalo mi dlouho, než jsem ho dokázala zasáhnout a ještě dýl, než jsem se mu dokázala účinně bránit. Za tu dobu jsem nepočítala, kolik a kolikrát zlámané kosti jsem měla. Nebýt vlčí regenerace, neřešila bych takovouhle věc. ,,Minulost je minulost, Dafne. Je na čase odsud vypadnout,"  nemohu nic jiného, než se svojí vlčicí souhlasit.

Vydávám se tedy znovu na chodbu, radostně se zachvěju, když hlídka zrovna odchází za roh. Čekala mě ta nejhorší věc. Opatrně proklouznout okolo kanceléře Bety do starého pokoje, který teď sloužil spíše jako skladiště pro nepotřebné věci. Musím se hodně snažit, abych zaslechla, co se v jeho kanceláři děje. Dobrou zprávou pro mě je, že s někým zrovna hovoří. Vynasnažím se a použiji mnoho věcí ze svého výcviku, abych to zvládla. Teprve až ve skrytu stínů, které vrhají nahromaděné věci se uvolním. Zrak mi padne na dveře na druhé straně pokoje. To to bude až takhle jednoduché?

S mírnou radostí procházím těmi dveřmi, i když to jde jen ztěží a vydávám se do ztemnělé chodby. Nerada se ocitám na místech, kde jsem nikdy v minulosti nebyla. Před bitvou je vždy vhodné znát možnosti bitevního pole. Avšak zde jsem bezradná proti útokům. Bránit se zvladnu bez problémů, ale jak mohu vědět, kde se nachází konec chodby? Kam se dostanu?

Prudce se otočím, ale bylo již pozdě. Někdo mě zmáčkl v pevném sevření a nechtěl pustit. Přesně nacvičenými údery se osvbodím a stanu nepříteli čelem. Když v polotmě rozeznám toho vlka, odfrknu si. ,,Nechtěl jsem tě vyděsit," úšklebek na jeho rtech mi říkal něco jiného. Rozhodnu se ho ignorovat a rychlým krokem se znovu rozejdu chodbou. Tak ať to mám za sebou. Stačí mi zvuk zrychlených kroků a vím, že mě zachvilku dojde.

,,Chodba vede přibližně pět metrů od jednoho východu z domu. Je to blízko, avšak v pohodě se odtamtud nechá nepozorovaně vplížit do lesa. Už jsem to takhle párkrát dělal," zavrtím hlavou. Jak si toho nemohl nikdo všimnout? To je skoro to samé, jako když si zatím ještě nikdo nevšiml, že chybím já.

Trvá nám ještě několik minut, než se dostaneme ven. Slyšíme hlasy, a tam mi jen rukou ukáže místa,  kde se smím pohybovat. Nebylo to nic těžkého na pochopení, ale i tak ho nechám jít jako prvního. Následuji ho a teprve až v lese, když se přeměním a rozeběhnu, se uvolním.

Pokračování příště 

Krásný večer. 
Sama už se těším na další kapitolu, kde se to konečně rozjede. :D
Jinak přeji krásný zbytek večera.
Aisha