Informátorka

~5~ (Bowen)

Území smečky Landris
PŘÍTOMNOST

Mezi stromy prokukovalo slunce a oznamovalo mi, jak krásný bude dnes den. Ptáci okolo mě zpívali, cítil jsem zvěř vzdálenou mnoho metrů, vnímal nabírající sílu slunečního svitu. Všechno,  jakoby se tím přísunem tepla znovu zrodilo, avšak jen já jsem neustále pociťoval chlad. Byl v celém mém těle, nutil mě být stále pozorným, odhalit každé nebezpečí. Avšak nejcitlivější byly mé smysly. Ať je to kdokoli, chci už jí znát. Toužím po tom, aby se tento kolotoč zastavil, nebaví mě být stále dokola zklamáván. Bohyně mě musí doopravdy nenávidět...

Chci se vyhnout jakémukoli konfliktu, proto mířím rovnou za hlídkou. Po obeznámení, že chci pouze najít svou spřízněnou duši je pro mě překvapením,  že mě chtějí doprovodit do smečkového domu,aby mi byl přiřazen pokoj. Takhle jednoduhé jsem to nečekal. Někteří Alfové mají se Samotáři problém, jsou po nich, jako kdyby to byli zločinci. Někteří možná jsou, jiní jen touží po svobodě a po životě bez pravidel. Není zas tak těžké je pochopit.

Kráčím sebejistě, Callum ve mně přechází jako zvíře v kleci, snažíc se najít i tu nejmenší skulinku k útěku. Nedivím se, když po odmítnutí toho, abych se přeměnil, jdeme ještě tak hodinu. Smečkové domy vždy bývají umístěné na strategickém místě. Vlci jsou chytří a co se týče ochrany smečky, Alfové jsou vždy velmi vynalézaví. Může to být nápad jakkoli divný, avšak pokud zajistí ochranu smečky,  je ve většině případů realizován. K takové inteligenci se musí přibližovat i Samotáři, velice často jim je totiž někdo v patách a nejradši by je viděl o hlavu kratší.

Zamračeně hledím na velkou vilu, připomínající mi jednou částí hrad. Slenuji ji pohledem, odhaduji počet hlídek, množství vlků připravených k boji. Ačkoli se tváří příjemně, někdo jako já si bezpečím nemůže být jistý. Stále buď ve střehu,  nenech hada,  aby tě kousl do ocasu. Takto to vždy říkal můj Alfa, když jsem byl malým vlčetem. Už v té době věděl,  že mojí divokou duši v dospělosti nedokáže žádný Alfa zkrotit.

Už při vchodu je mu jasné, že ani tato smečka nešetřila při vybavení tohoto domu. Místo některých stěn jsou skleněné tabule, které vpouštějí do vstupní haly více světla a dělají jí majestátnější. Dostane se mi mnoho zvědavých, ale i nepříjemných pohledů od přítomných členů smečky. Nevnímám to, jsem na to zvyklý a nijak mě to nerozhodí. To, co upoutalo mou pozornost, byl muž, který k nám kráčel dlouhými kroky přes halu. Jejich Alfa.

Postarší muž si mě zvědavě prohlížel. Možná to bylo tím, že mnoho Samotářů v životě nepotkal, nebo to mohlo být jen tím, že se žádný z nás sem neodvážil. Mohl jsem pouze uvažovat,  pravda zůstane skryta za pod kamennou maskou, jež se mu usadila na tváři. O několik málo sekund si již hledíme do očí. Netuším,  co se bude dít,  avšak jsem znovu překvapen,  když se pousměje a nabídne mi ruku společně s uvítáním. Nejdříve si myslím,  že mě mé oči a uši klamou, takže na něj jen chvíli zírám. Pak sebou mírně cuknu a stisknu nabízenou ruku. Nemusím ani vysvětlovat, proč tu jsem, všechno již věděl. A jak se zdálo, neměl s tím nejmenší problém.

,,Rád někomu nabídnu pomoc. Pokud tedy jen hledáš svou spřízněnou duši,  doufám,  že jí tu nalezneš. Jsi Samotář, takže by ses pak musel připojit k mojí smečce. A musím uznat, že vypadáš vcelku nebezpečně. Raději tě mít ve smečce,  než proti ní. Trénovali tě v mládí?" mluvil bez jediného zadrhnutí, tolik let zkušeností s vedením smečky z něj udělaly řečníka.

Ano. Podstoupil jsem několik výcviků a rok ve výcvikovém středisku. Můj bývalý Alfa si myslel, že by se mi to v životě mohlo hodit a nemýlil se," naznačím úsměv,  avšak stále zůstávám v pozoru. Nikdy se nesmíš nechat ukolébat, hadů je všude dost. ,,Pak ti tedy nabízím jeden z pokojů v tomto domě a plnou péči po dobu čtyř dní. Po vypršení času již nebudeš na mém území vítán," oddychnu si. ,,Čtyři dny je dlouhá doba. Je velká pravděpodobnost, že budu pryč mnohem dříve," úsměv mu vrátím, avšak s malým detailem. Ten můj je falešný.

Během minuty se u nás objeví mladá vlčice. Hledím na ní, přímo do jejích očí,  avšak jediné čeho se mi dostane je zklamání. Uzavřu se sebe, Callum sklopí hlavu a bolestivě zakňučí. Moc dobře vím,  čím si prochází. Jsme jeden. On i já. Pomalu za ní kráčím po schodech, vystoupám na opěradlo, když mě tříštění skla vytrhne z myšlenek. Prudce se otočím, když do mě udeří pach jarního deště a čokolády. Zvláštní kombinace. Mé oči okamžitě hledají majitelku pachu, který dráždí mé smysly.

Černé vlasy končily rudými konečky, vynikaly stejně tak, jako její vínové rty. Avšak nejvíce mě upoutala barva jejích očí. Ztrácel jsem se v nich a také mi přesně říkaly to, co jsem chtěl vědět.  Scházím schody dolů, snažím se vnímat, o čem se s tím Alfou dohadují. Neúspěšně. Jako bych byl otupěný a jediné, co mě zajímalo byla ona. Má spřízněná duše.

Jednám přesně tak, jak je to pro tuto situaci vhodnou. Neváhám ani vteřinu,  jdu přímo k ní. Nachviličku se zarazím,  když uvidím výraz v její tváři po tom, co si to uvědomí. Že je moje. Alfa na ní něco mluví, ona však jen ucouvne. Její varovné zavrčení mě zastaví úplně. Nechápavě na ní hledím. ,,Děje se něco?  Nebo... ach, už chápu," okrajově vnímám Alfův hlas, ačkoli jeho přísnost je mi zcela ukradená.  ,, O patro výš. Do leva, na konci chodby jsou šedé dveře. V tom pokoji si s ní můžeš promluvit, jestli chceš... A jestli bude ona chtít," kývnu a pak pokrčím rameny. Nezajímá mě,  jestli bude ona chtít,  prostě si promluvíme protože chci já.

Pohledem jí nepřestávám hypnotizovat, jako bych se snad bál, že by mi mohla utéct. Po jeho slovech se k ní znovu rozejdu, to už neustupuje, ale zatíná pěsti. To snad nemyslí vážně... Zamračím se a o sekundu později se musím vyhýbat pěsti mířené na můj obličej. To bylo jen tak tak. Polknu a nekompromisně jí chytnu do náruče. Dokázala by se osvobodit během chvilky, avšak slova, jež jsem jí zašeptal do ucha jí zarazily. ,,Přesně tak je hodná holka," usměju se, teď už konečně to není falešný úsměv,  ale pravý. Mám jí... Je moje.

Vystoupám s ní nahoru, připadá mi v náručí strašně lehká. Na to, že je to určitě bojovnice, by měla par kilo přibrat. ,,Řekneš mi své jméno, maličká?" otážu se, jakmile ji položím v onom pokoji na zem. Byla to prostorná ložnice. Sekla po mně pohledem a já z ní ten svůj nemohl odtrhnout. Byla jako má vlastní bohyně. Tak nádherná, ale i bojovná. Nad tím se zamračím.

Nedá mi to a znovu se k ní přiblížím. Nutkání dotýkat se jí je velké. Ruce mi sklouznou pod její tričko,  opatrně jí hladím po zádech. Vnímám ostré nadechnutí, než promluví. ,,Informátorka... Říkají mi Informátorka," její hlas mnou otřese. Slyšel jsem ho i před chvílí, ale to jsem ho moc nevnímal. ,,Chci tvé pravé jméno..." zavrčím jí do ucha a přitáhnu si jí na tělo. Odpoví mi ještě silnějším zavrčením a začne se odtahovat. ,,Dej mi pokoj... Nepatřím někomu, jako jsi ty..."

,,To... jméno!" rukama sevřu její zápěstí,  kterými se chtěla začít vzpírat a přitisknu jí tělem na nejbližší zeď.  Mám co dělat,  abych jí udržel. Je silná. ,,Dafne Lenoix... A teď mě pusť, ksakru!" zamračím se. To neudělám.

,,Dafne..." vyzkouším, jak zní její jméno na mém jazyku.  Trhne hlavou nahoru, až se trochu praští. Hledíme si do očí a je nám oboum jasné, že se toto vymkne kontrole. Nevím,  kdo z nás dvou se pohne jako první. Možná ona, možná já. O sekundu později jsou již naše rty spojené. Pouštím její zápěstí, abych jí mohl vzít do náruče. Matně vnímám, jak mi obmotává ruce kolem krku, když jí nesu k posteli. Vnímám horečku, touhu označit si jí, udělat ji svou. To vše mi zatemňuje mysl. Nehledím na to, jak zadýchaně říká, že musíme přestat. Pomalu jí začnu vyhrnovat tričko, značím si polibky cestu od jejího boku ke krku. MOJE...

Pokračování příště.

Ahojte,
po velmi dlouhé době jsem zpátky.
Ani nevíte,  jak moc mě má nečinnost ubíjela. Bohužel nebyl kvůli škole vůbec čas.  Ještě příští týden a pak už budu vydávat znovu a častěji. A budu pokračovat ve Zlomeném králi. Už se na to těším.

Hezký zbytek dne,
Aisha