Informátorka

~17~ (Dafne)

PŘÍTOMNOST

Hleděla jsem na skleničku vody a nevěděla, co říct. Poté ji pozvednu ke rtům a začnu pít. Zapírat už nemělo cenu, teď už věděl, co se tady děje.

Celou dobu co jsem pila mě propaloval pohledem. Prázdnou skleničku donesu do kuchyně a přitom se snažím nevnímat, že mi zničil dveře do ložnice.

,,Jak jsi na to přišel?" rukama jsem se opřela o linku. Stále jsem stála zády k němu, když ke mně přišel. Rukama se opřel těsně vedle těch mých a byl tak blízko, že jsem na krku cítila jeho dech.

,,Měl jsem asi velké štěstí," v jeho hlase jsem slyšela mírnou hravost. Povzdychnu si a otočím se. Jsem donucena stanout mu tváří v tvář a zahleděl se mu do očí, jež mě znovu propalovaly.

Vyjeknu, když mě chytne a odsune židli. Jestli si chce sednout, tak dobře, tomu se bránit nebudu. Bolí mě celé tělo. Jakmile si ale sedne, mě posadí na stůl tak, aby na židli seděl mezi mými nohami, zamračím se. Tohle se mi už tak moc nelíbí.

,,Můžu alespoň vědět, jak ti to došlo, nebo co?" obořím se na něj a vzdorovitě nadzvednu hlavu. Pousmál se, ten idiot se na mě usmíval.

,,Ale jistě," natáhl se a sáhl kamsi za mě. Zírám na něj, když vytáhne složku. Mojí složku. Tu, kterou když jsem jí naposledy viděla, měl u sebe Alfa. ,,měl jsem své teorie, ale toto mě utvrdilo. Našel jsem to tady, když jsem ti šel pro tu vodu. Nebylo těžké najít jediné 'pozitivní' na celé stránce."

Kousnu se do rtu. Tohle bude ještě zajímavá konverzace.

,,Proč jsi mi to tajila?" přesně na tuto otázku jsem mu odpovídat nechtěla. Trhnu sebou, když mi ruce položí na boky. ,,Víš, že mám právo to vědět."

Chtě nechtě jsem musela přikývnout. Ano, za několik měsíců z něj bude otec, ale to je zatím vcelku vzdálená budoucnost. Mezitím se toho ještě hodně může stát.

,,Nechci to z tebe páčit násilím a ty to víš. Jen mi odpověz, ano?" Pomalu přikývnu a přemýšlím, co mu říct. Když jsem nějakou dobu zticha, zavrčí a stáhne si mě na klín.

,,Bowene!" vyjedu na něj okamžitě. Nechtěla jsem, aby mezi námi něco bylo. Nějaké pouto, cokoli. Přeci jen, jsem Informátorka, nemohu si nic takového dovolit. Jenže jemu zřejmě byly mé protesty ukradené. Hleděl na mě a čekal, až mu odpovím.

,,Fajn. Já nevím. Netuším. Možná jsem si myslela, že když se to nedozvíš, tak že ztratíš zájem. Že se všechno zase vrátí tak, jak to bylo v minulých letech. Spokojen?" neodpustím si kousavou otázku na konec.

,,Myslela sis, že od tebe odejdu?" byl nahněvaný. Jakmile pozvedne ruku, skrčím se. Co to ksakru dělám? Vždyť jsem Informátorka! Ta se ničeho nebojí.

,,Dafne? Ty se mě bojíš?" stále jsem mu slyšela hněv v hlase, jen ho teď nahrazovalo nepochopení, překvapení. Tou rukou, kterou měl zvednutou mi nadzvedl bradu a donutil mě se mu podívat do očí.

,,Nebojím!" automaticky opáčím. Já a bát se? To je přeci nesmysl. Všichni by to potvrdili.

Hledíme si do očí a nikdo z nás nemluví. Nechávám ho, ať mě pozoruje. Tedy jen do té doby, než jeho ruka vklouzne pod mé tričko a on jí přitiskne na mé břicho.

Elektřina mi projede tělem a já chci automaticky jeho ruku odstrčit. Nedovolí mi to a zavrčí. ,,Víš, že ti neublížím," trhavě přikývnu. Možná, že mi neublíží, ale ten dotek se mi nelíbil.

Ztuhnu, když se přichytím při tom, jak svou ruku držím na té jeho. Jeho druhá ruka mi vpaluje horko do zad. Polknu. Co se to se mnou děje? Nemůžu se změnit na tu hodnou zamilovanou vlčici, co ode mě asi očekává.

A teď už konečně pochopíš, že s námi bude neustále? hlas mojí vlčice se mi v hlavě ozvalo tak nečekaně, že jsem sebou málem škubla. Klíčové slovo? Málem. Tiše za vrčím a zatlačím jí do pozadí, S ní si to vyřídím později.

,,Bowene..." promluvím tentokráte už klidnější. Jeho oči pohledem směřovaly k mému břichu. Na rtech se mu začínal objevovat úsměv. Byla jsem ráda, že mě už nedržel tak pevně a já mu mohla ruku pomalu odstrčit.

,,Copak Dafne?" povzdychl si.

,,Asi bych se měla omluvit, že?" ruce zatnuté do pěstí jsem si položila na stehna. Má mysl nechápala, co to dělám, ale zdálo se to v tu dobu vhodné.

,,Nemusíš. Jsi pěkně tvrdohlavá," to nebylo nic, co bych nevěděla. Nic na tom nebylo zarážejícího, dokud si mě nepřitiskl s obě a hlavu si neopřel o mou. Zabořím mu hlavu do hrudi. Co jsem to za vlčici? Nejsem připravená být jeho spřízněnou duší, natož abych byla matkou.

Zamyšlená ani nevnímám, že se mnou v náručí vstane a nese mě někam do domu.

,,Asi budeme muset koupit nové dveře," se smíchem se na mě podívá. Založím si ruce na hrudi.

,,Na mě nekoukej, nebyla jsem to já, kdo ty dveře zničil," odpovědí je mi tiché odfrknutí spojené s jeho smíchem. Odmlčím se.

Mohlo by to mezi námi být doopravdy takovéhle? Že bychom spolu přestali "bojovat", užívali si jeden druhého? Inhed nato okamžitě zavrtím hlavou. Ne, to se nestane. Každopádně ne v mém případě. Na to jsem až moc tvrdohlavá, přesně tak, jak to před chvílí řekl.

Postaví mě na zem až v pokoji pro hosty. Byla to hned po té mé, největší ložnice v domě. Začínám se cítit mírně provinile k jeho osobě. Stále se nemohu rozhodnout, zda si to zasloužil, nebo ne.

,,Myslíš, že nás tvůj Alfa nechá na pokoji?" touto otázkou mě překvapil. Pokrčím rameny a posadím se na postel.

,,Nevím, Bowene. A mimoto, on není mým Alfou," podotknu.

Posadí se vedle mě a spolecně hedíme ven oknem. ,,Ne?"

Donutím se zavrtět hlavou. ,,Nejsem soucástí této smečky, ačkoli to tak na první pohled vypadá. Taky to tak vypadat má. A jemu nedlužím nic, maximálně mu tak vděčím za roky tvrdého tréninku, co ze mě udělaly... tohle," rukou mávnu do vzduchu.

Na to mi neodpoví, ale něco mi říká, že nad něčím hluboce přemýšlí.

Nechci ani počítat, jak dlouho tam sedíme. Tohle celé se mi zdá nereálné. Nemožné. Ještě před měsícem bych se všem,  co by mi řekli,  že se v takovéto situaci ocitnu, vysmála do tváře.

Jenže teď mi to vůbec nepřijde k smíchu. Mám pocit, že tohle jen tak nezvládne ani Informátorka. Že toto bude nad mé síly a schopnosti.

Nikdy jsem nechtěla spřízněnou duši,  ale Bohyně má asi velký smysl pro humor...

Zatímco ona se musí bavit, ve mně začíná převládat touha po tom, si tohle všechno na někom vybít.

Hádám,  že další dny budou krušné. A nejen pro mě.

Pokračování příště.

Zdravíčko.
Venku je krásně, že?  Jen škoda,  že musím být doma.

Zatím se mějte a brzy se zase ozvu.
Aisha