Informátorka

~7~ (Bowen)

Území Pantha
PŘÍTOMNOST

Cesta byla tichá.  Za celou tu dobu nepromluvila ani slovo a mně to začínalo dělat starosti. Jakkoli jsem se k ní chtěl přiblížit, varovně na mě zavrčela a stáhla se. Neustále byla ve svých myšlenkách, nevnímala žádnou z mýho otázek. Hlavou se mi motaly myšlenky,  zda jsem jí nijak neublížil. Přeci jen, nebyl jsem k ní zrovna nejněžnější. Mírně se vyděsím,  když přešlápne a zamotá se. Okamžitě si jí přitáhnu na tělo a vydechnu.

,,Děje se něco?" zatím jí moc neznám, ale přesto bych řekl,  že rozhodně nepatří k těm slabým. Již od našeho prvního setkaní jsem byl svědkem toho, jak velká je to bojovnice. Něco jako slabost mi k ní prostě nesedělo. Vyzařovala z ní autorita, kterou si zajisté musela těžce vydobýt.

,,Dlouho jsem nic nepila ani nejedla. Jsem jen unavená," rychlost, s jakou se ode mě odstrčila mě donutila klopýtnout. Uznávám,  toto jsem asi podělal. Zmateně si prohrábnu rukou vlasy a zamyslím se. Nemůžeme se k sobě takto chovat, jsme druhové. Uvědomuju si, že na mě bude možná ještě více naštvaná, ale přesto jí vezmu do náruče. Zacně vrčet a já chápu její rozpaky.  Neznáme se ještě ani den, jenže už jsme spoutáni jako druhové. Nedůvěřovala mi, což jsem jí nemohl vyčítat. Jediné, co mohu dělat je doufat, že až si promluvíme, uklidní se.

Rukou mě naštvaně uhodí do prsou, nevím, jestli si snad myslela, že jí poté pustím. Po chvilce to ale vzdala a uraženě ještě jednou zavrčela ,,Nechápu, jak je možné, že proti tobě nemám šanci. Dřela jsem na sobě pěkně dlouho a stále dřu, abych byla neporazitelná. Tohle se mi nelíbí," musím jen kývnout hlavou.

,,Jsem tvá spřízněná duše. Vždy budu mít něčím navrch, abych tě mohl ochraňovat, má malá Dafne,"chtěla mi něco namítnout, avšak já ji jedním pohledem umlčel. Možná se jí nelíbil fakt, že jsem ji nazval malou nebo konstatování, že je má. A značka na jejím krku to dokazuje. Nikdo nás již nezordělí, jsme navždy spoutaní.

,,Uvědomuješ si, že je nepřípustné, abychom se tam takhle ukázali?" její zavrtění mě donutí zastavit a položit jí na zem. Mám mnoho nápadů, jak jí říct, že je mi absolutně jedno, co si o nás ostatní pomyslí. Tohle je o naší budoucnosti, není to nic, do čeho by měly strkat čenich. Ať si na něj dají pozor, nebo o něj brzy přijdou. Flustrovaně si povzdychnu. ,,Jsem Informátorka, mám jednu z nejvyšších pozic ve smečce. Dřela jsem roky, aby se ke mně nikdo neodvažoval přiblížit. Prošla jsem si výcvikem, díky kterému jsem často balancovala na hranici se smrtí, dělala jsem věci, které se mi příčily, tak si moc nemysli, že si sem můžeš přijít, označit si mě a zruinovat celý můj tvrdě vypracovaný život! Jsi pouhý Samotář, mám plné právo tě na místě zabít!"

Hledím na ní, zezačátku přemýšlím, co za slova zvolit a vyslovit, abych jí ještě více nenaštval. ,,Chápu tvoje rozpaky, Dafne. Uznávám, že určitě jsi hodně dřela a šla si za svým cílem. Avšak teď se vše mění. Nenechám tě nadále být Informátorkou... Buď na mě klidně naštvaná, ale i Samotář jako já moc dobře ví, co se pod pojmem Informátorka skrývá. A ty zase moc dobře víš, že se mi to nebude líbit. Jediný, s kým můžeš být jsem já, maličká. Ať se ti to líbí nebo ne, jedinou budoucnost  máš přímo před sebou," rukou si jí přitáhnu na tělo, skloním hlavu protože další slova jsou určená jen pro její ouška. Prudce vydechne, snad překvapením a když se mírně poodtáhne, spatřím její načervenalé tváře.

,,Stále si hodláš hrát na tu chladou? Víš," následoval polibek na koutek jejích líbezných rtů ,, že," další polibek, tentokráte na tvář ,,tě dokážu rozpálit," s úsměvem políbím svou značku na jejím krku. Odpovědí je mi její prudké nadechnutí. ,, tímto způsobem jen já?" pohlédnu jí do očí. Jakmile se naše pohledy střetnou, chce něco namítnout, avšak je umlčena mým polibkem, jež jí obral o dech.

Otáhneme se od sebe až ve chvíli, kdy okolní ticho lesa prořízne vlčí zavytí. Cítím, jak sebou trhne a v rychlosti polibek ukončí. Zavrčím. Ten někdo si to pěkně odskáče. Takhle nás vyrušovat. Otočím se, jen abych se zadíval stejným směrem jako Dafne. Zrak mi padne na plavovlasého muže. Zřejmě její Alfa. Bylo pro mě téměř jistým pohybem jí skrýt za sebe. Vždy, synku, ochraňuj, co ti sama Bohyně dala...  Neboj se otče, budu... A tím jsem si byl zcela jist.

,,Kdo jsi?" jeho hlas neměl nepřátelský tón, jak jsem očekával. Byl spíše zvědavý, nechápající. To mu to snad nedošlo? No dobrá, budeme dělat, že mě jeho postavení zajímá. ,,Dafne je moje," nic jiného vědět nepotřeboval. Ihned poté se přes jeho tvář přelil stín. Hněv. Jeho pohled se již neupíral na mě, nýbrž na mou spřízněnou duši. Ta si jen mírně zamyšlená stoupla vedle mě a nepřítomně kývla hlavou. ,,Tak to tedy ne. Daf je moje Informátorka už roky a tak to i nadále zůstane. A pokud mi v tom chceš, Samotáři, zabránit, budu tě muset zneškodnit," Ach, jeho pokus o zastrašení mě se mu moc nepovedl.

Pouze hrdě zvednu hlavu. ,,Do toho," vyzvu ho, sice nepřímo, ale za výzvu by se to dalo považovat. Jeho tvář se ještě víc zamračí a mihne se v ní touha po mé smrti. Mohu vděčit mé matce, že umím tak dobře číst z jiných.  U všech mi se mi to daří, tedy až na Dafne. Ta je pro mě velkým tajemstvím. A asi jestě nějakou dobu i zůstane.

,,Nehraj si se mnou, nevíš,  s kým máš tu čest," jeho tón hlasu se mi k této chvíli vůbec nehodil. Možná to bylo tím,  že mi připomínal to, jak mnoho z Alfů má velkou auru, avšak bojovat neumí. ,,S nikým si hrát nechci. Pouze jen chci svou družku. Budu si za ní bojovat. Nezastavíš mě," tykat Alfovi není moc bezpečné, ale mezi námi, co teď bylo bezpečné.

Otočím se k němu zády a vezmu Dafne do náruče. Tentokráte již neprotestuje, za což jsem velice rád. Usnadňuje mi to chůzi, když kráčím směrem kterým mi ukázala. K ní domů, kde si můžeme promluvit.

Pokračování příště.

Znovu zdravím.
Jsem tu s takovou mírně oddechovou kapitolou. Snad jste si její čtení užili.

Aisha