Informátorka

~10~ (Dafne)

Území Pantha
PŘÍTOMNOST

Ruka mi automaticky vystřelí k jeho tváři, avšak rána už nepadne. Svým pevným stiskem mi zabránil v pohybu takovým způsobem, že ve mně pomyslná ručička hněvu vystřelila vysoko do oblak. Přestanu se vzpírat jen abych docílila toho, že sevření povolí.

Cuknu sebou dozadu a okamžitě toho zalituji. Ačkoli se mi podařilo uniknout z jeho náruče, prudká bolest, jež mi vyšlehla do celého těla, mě ochromila. Zkousnu si ret tak silně, až si ho prokousnu. Nepříjemný pach vlastní krve se mi okamžitě usadí v ústech. Polknu, jako bych snad doufala, že takovýto čin mi s tím má pomoci.

Jediného, co potřebuji je si nachvilku sednout. Nadhodím přidrzlý úsměv a jdu k sedačce na kterou se téměř svalím bolestí. ,,Jak se dá sehnat váš smečkový lékař?" přesně jsem věděla, kam tím mířil a to byl také důvod k tomu, abych mu neodpovídala. Jen mírně pokrčím rameny a zakašlu.

,,Fajn," ozve se jeho naštvaný hlas téměř vedle mě ,,tak si s tím budeme muset poradit sami," nechápavě na něj stočím pohled a sleduji, jak se pohybuje. Tichým a zároveň ladným krokem překonal vzdalenost mezi námi a sedl si vedle mě. To by se ještě nechalo vydržet, kdyby si mě o pár sekund později nepřitáhl na klín. Už teď nenávidím Bohyni za to, že on ví, jak na mě. Nechápu důvod, proč by muž měl mít výhody nade mnou vyhrávat.

,,Dřív, než mi začneš jakkoli nadávat, chvíli mlč a poslouchej," okamžitě jsem se nadechovala, abych mu něco odsekla, jenže pohled, kterým mě sjel, mě donutil mlčet.

,,Hodná holka," tuhle poznámku se raději rozhodnu ignorovat, jinak bych mu za všechny ty jeho přezdívky už dávno musela utrhnout hlavu od zbytku těla. Založím si uraženě ruce na prsou. Mám chuť mu jednu vrazit. ,,Co chceš říct?"

,,Předtím jsi říkala něco o tom, že když jsi mi blíž, není to tak hrozné. Mám pravdu?" nevrle odseknu, že má. Zamračí se a chvíli se na mě jenom dívá.

,,Takže,  když si zopakujeme první setkání..." viděla jsem mu na očích jiskřičky a to se mi dvakrát nelíbilo. Nejdřív mi nedochází,  co tím myslí. Pak sebou ale prudce trhnu a chci mu vlepit facku.  ,,Ty úchyle," zavrčím na něj ,,to vážně na nic jiného nemyslíš?"

,,Vztekej se jak chceš,  ale máš dvě možnosti,  Dafne. Buď dobrovolně zajdeš za vaším doktorem a nebo...," poslední slovo protáhl, aby mu dal větší váhu. Chápala jsem, jenže mé tvrdohlavé já tam nechtělo. Celé tělo mě bolelo, to ano, ale určitě to po pár dnech, stejně tak jako nevolnost a prudká bolest hlavy zmizí.

Rozhodnu se mlčet. Když Bowen nedostane odpověď, zřejmě předpokládá, že vyhrál.  ,,Jdeme za ním?" i tuto otázku se rozhodnu ignorovat.  Naštvaně mu sedím na klíně a nekomunikuji.

Po pár minutách se zvednu a jdu do kuchyně. Nebrání mi, nejspíš mu došlo, že teď se se mnou hádat by nemělo smysl. Neodpověděla bych mu. Ignorovala ho. Vezmu první skleničku,  která mi přijde pod ruku a natočím si do ní vodu.

Po vypití celého obsahu sklenice se mi přestane tolika točit hlava.

,,Chceš udělat něco k jídlu?" oh, nebuď na mě takovej, přemšlým, jak se tě zbavit... Místo toho, abych to řekla nahlas jen zavrtím hlavou, že nemám hlad. Ihned na to přijde jeho nesouhlas s mým rozhodnutím. Znovu stojíme proti sobě a hledíme si do očí.

,,Proč to děláš? Nikdo tě nenutí, abys na mě byl millý," jsem znovu donucena se opřít o linku, abych neupadla.

,,Nikdo," vyplivne to slovo tak rychle, jako by ho na jazyku pálilo. ,,Copak nedokážeš pochopit, že o tebe někdo má strach, Dafne? To je to pro tebe tak težké přijmout mojí přítomnost? Protože já se nikam nechystám odejít..." byl stejně nabručený jako já, a to byla špatná kombinace.

,,Už jsem ti říkala, že nejsem na nic takového zvyklá a zrovna kvůli tobě si na nic takového zvykat nebudu!" využiji svojí rychlost a jsem vděčná, když se mi podaří prásknout s dveřmi ještě než mě zastaví. Zůstanu stát na verandě, vztek mě pohlcoval.

,,Jsem Informátorka, trénovali mě, abych zvládla pro ostatní nemožné. Mé jméno je pošpiněno krví mnoha našich nepřátel, mé tělo pokrývá několik ohyzdných jizev z výcviku a má mysl je tak temné místo, že i sama noc raději ustoupí," tuto frázi si opakuji neustále dokolečka. Uměla jsem jí nazpamět stejně tak, jako přísahu, kterou jsem skládala při přebírání svého postu.

Je to už pár let, jenže takovéhle věci se nikdy nezapomínají. Ráda bych se tímto tématem zobírala i nadále, kdyby se vedle mě neobjevila mužská postava. Tentokráte to nebyl Bowen.

,,Potřebuješ něco?" okamžitě se ptám, nemá cenu to nijak obcházet. Vždy sem chodil jen když pro mě měl další úkol, jinak se tomuto místu snažil vyhýbat. Pohlédnu na něj celá zamračená. Nejoblíbenější výmluvou bylo, že měl mnoho práce.  To je sice pravda, jako Alfa měl plné ruce práce, avšak trochu mě iritoval tím,  jak najednou, jen co se něco stalo, už čas na to, sem přijít, měl.

,,Tentokráte pro tebe nic nemám. Přišel jsem si s tebou promluvit, Daf. Víš, že nemůžu stratit svojí Informátorku," hleděl na mě a čekal,  co odpovím.

,,A kdo řekl,  že odcházím?" povytáhnu jedno obočí a hledím na něj. Měla jsem toho už dost, Informátorkou jsem byla, pokud to vezmeme z úplného začátku, nedobrovolně.

Vychoval si mě takhle, jako kdyby ho nezajímalo, zda jsem se na to hodila. Vytrénoval mě tak, abych na ten post byla jako stvořená. Ne naší Bohyní, ale bolestí, potem a krví. Pokrčí rameny, než hlavou kývne do domu. Další otázku má v očích.

Na tu jen pokrčím rameny a rozkašlu se. Začnou se mi svírat plíce a já lapu po dechu. Když se mi konečně podaří dostat kyslík dovnitř, odtáhnu ruku. Jenže spatřím na své dlani krev, takže  sebou nepatrně cuknu.

,,K doktorovi, okamžitě," zavrtím hlavou a chci říct,  ať mě nechá být, že to nic není, když mě zezadu obejme někdo jiný. Okamžitě se po něm zkusím ohnat, ale mé tělo jako kdyby mě neposlouchalo. Nohy se mi klepou, když mě Bowen bere do náruče.

K doktorovi to odtud není daleko, přibližně deset minut rychlé chůze. Hlavu mu zabořím do krku a dýchám jeho pach. Uklidňuje mě to a záhadným způsobem to i snižuje bolest. Zavřu oči a nechám se nést. Nic jiného teď dělat nemohu.

,,Neboj se, zachviličku tam budeme," jakmile to vysloví, přepadne mě neklid. Když se mi bolest rozlije po celém těle,  už moc dobře vím, co se mou je. Po několika dlouhých letech si dovolím odhodit ledovou masku a vzlyknu.

Jestli se mi takhle chce Bohyně pomstít za to, že její "dar" odmítám, tak tedy doufám, že zemřu brzy.

Pokračování příště.

Krásný sobotní večer přeji. 
Hlasím se s další, tentokráte už 10. kapitolou, která zajisté zase některé z vás pomátla. Protože to není tak, jak si myslíte,  že to bude. :D

ALE! V příští kapitole se konečně dozvíte, co s Dafne je. Už se na vaše reakce těším.

Aisha