Informátorka

~21~ (Dafne)

Nemohu říct, že by Bowen byl ze schůzky nadšený. Mírně ale pookřál, jakmile jsem mu oznámila, že může jít se mnou. Nezapomněla jsem si do něj však rýpnout a připojila i dvojici slov "pokud chceš". To se mu na tváři objevil úšklebek a já hned věděla, že budu mít společnost.

Proto tedy druhý den ráno postával za mnou, když jsem tupě zírala z okna a následoval mě na každém kroku, ať už jsem se pohnula kamkoli. A mě to dopalovalo na nejvyšší možnou míru, tudíž jsem každých pár minut kontrolovala hodiny, než odbijou desátou dopoledne. To už bylo na čase vyrazit.

Věděla jsem, že brzy přijde další hádka a také že jsem na ní nemusela čekat dlouho. Ihned, co jsem v garáži zamířila k autu, tedy přesněji ke dveřím řidiče, zastavil mě.

,, Budu řídit."

,, Já to zvládnu," opáčila jsem mu naštvaně a založila si ruce na hrudi. Toto gesto jsem poslední dobou dělala často. Až příliš často, pomyslím si.

,, Ani náhodou. Potřebuješ odpočívat. A nehádej se se mnou, nemá to cenu," povzdychl si a sebral mi klíče z ruky. Hádala bych se s ním, ale pomalu mi docházelo, že pokud si něco umane, jeho rozhodnutí nic nezmění. Ani já.

Proto jen rezignovaně zastrčím ruce do kožené bundy, jež mám na sobě a zamračím se. Vždy musí být po jeho.

,, Nevíš kam," dovolím si ještě podotknout při otevírání dveří u spolujezdce.

,, Tak mě budeš navigovat." Po tom v autě nastalo ticho. Neměla jsem co mu odpovědět.

Položí ruku na ty mé, jež jsou položené na mých nohách, což mě donutí zvednout k němu pohled. ,, Nemyslím to špatně. Chci jen, aby sis odpočinula. Těhotenství není lehká věc," pousmál se. U Bohyně, jen ať prosím znovu nezačne svou přednášku o tom, jak musím myslet i na to malé a ne jen na sebe. Vždy, když o tom začal mluvit, oči mu jiskřily radostí. Již na první pohled bylo jasné, jak je oproti mě z dítěte nadšený. Jak jinak.

Teprve až po dalších pár minutách auto nastartuje. Hlavu si položím na opěradlo a promluvím pouze tehdy, jakmile ho musím upozornit na to, že musí odbočit.

Rozmrzele pozoruji okolní krajinu. Bowen byl zticha, což za poslední dny nebylo zrovna moc typické. A navíc teď jel moc pomalu. Tímhle tempem budeme mít hodinu zpoždění, což jsem nechtěla.

Jenže říct mu, aby přidal, tak se budeme znovu hádat. Teď bylo otázkou, která z možností byla lepší.

Nakonec mě nenapadlo nic horšího, než mu položit ruku ruku na koleno zrovna když trochu přidával a zatlačit. Auto samozřejmě okamžitě zareagovalo a vystřelilo vpřed.

Myslela jsem si, že se na mě oboří, co to dělám, ale mlčel. Což nakonec bylo možná ještě horší, protože to prohloubilo moje myšlenky.

Ticho bylo v autě až k poslední odbočce. To totiž nedůvěřivě hleděl na polní cestu a na pár sekund dokonce zastavil, než konečně dal auto znovu do pochodu a vjel na cestu. Na jejím konci jsem po pár minutách zahlédla až moc povedenou osobu.

Úsměv se mi sám od sebe objevil na tváři a nějakou dobu tam setrval. Počkala jsem, než Bowe zaparkuje a rychle jsem z auta vyskočila.

Bylo to jen pouhých pár sekund, než jsem se ocitla ve známém náručí.

,,Vždyť mě uškrtíš, Daf," začal se smát a já ho nakonec pustila.

,, Anseli," kývnu mu konečně na pozdrav.

,, Dafne," zopakuje mé gesto. ,,Vidím, žes nakonec nepřijela sama." Nějakou chvíli se přeměřovali pohledy. Pak se ale můj dlouholetý přítel a poradce usmál a pozdravil Bowena.

Kdybych mohla, oddechla bych si. Ale to jsem nemohla, slyšeli by to. Pitomý vlkodlačí sluch.

,, Jsi nějaká nezvykle zticha," pokrčím rameny.

,, Možná," bohužel, horší odpověď mě nenapadla. Tak se bude muset spokojit s touto.

,, Proč jste se vůbec chtěl sejít?" Bowen byl nervózní a bylo to na něm vidět.

,, Není od věci tě osobně poznat Bowene Delle," pokýval Alfa hlavou a pak ukázal k lavičce kus od jeho auta. ,, Prostě jsem si chtěl promluvit. Na tom není nic špatného." Neptal se, oznamoval. Typické.

Kráčím pomalu mezi nimi, než se zastavím před dřevěnou lavičkou. Neposadím se na ní ale, zůstanu stát. Ansel mě nepřemlouvá, je na to už zvyklý. Od Bowena se mi naopak dostane nechápavého pohledu. Ten se ale rozhodnu ignorovat. Zatím se tahle konverzace nikam nedostala, což pro mě nebylo nic nového. Tedy, stávalo se, když jsem tu s Ansem bývala sama, že jsme několik hodin seděli či stáli v tichosti vedle sebe a rovnali si myšlenky v hlavě. Teď na to ale nebyl prostor, domnívala jsem se, že chce mluvit o důležitých věcech.

,, Doopravdy chcete jít ke mně do smečky?"

Nastalo ticho. Pokud bych byla sama, odpověď by nebyla tak jednoduchá. Moc dobře o mně bylo známé, že mám divokou duši a být pod takzvanými řetězi smečky mě příliš nelákalo. To samé se dalo říct o poutu druhů.

,, Ano." Bylo mi jasné, že Bowen odpoví takto. Nic jiného jsem od něj ani nečekala. Rozhodl se a byl znovu odhodlaný jít si za svým.

,, A co tvůj dům?" To už byla otázka mířená pouze na mě.

Chvíli mi trvalo, než jsem se odhodlala k odpovědi. Nemínila jsem ten dům přenechat někomu jinému, na to měl až mnoho tajemství. ,, Nechám si ho."

,, Nebudeš ho už potřebovat." Bowen se očividně chtel znovu hádat. ,, Ale i tak si ho nechám. Je to můj dům, tudíž moje rozhodnutí," alespoň jsem ho tím nachvíli utnula.

,, Mám pro tebe jeden, který ti sedne. Je sice o trochu větší, než ten, co vlastníš, ale v tom nevidím žádný problém," Ansel vypadal, že je mu to vcelku jedno, zda budu mít ještě jeden navíc, což jsem ocenila. Bowe na to nakonec jen pokýval hlavou. Asi mu došlo, že v tomhle se se mnou nemá cenu dohadovat. ,,V tom případě se na něj můžete dojet podívat," ta věta v sobě měla jeden skrytý význam. Ansel neměl nejmenší probém s tím, abychom se stali čely jeho směčky.

Zrovna když jsem se chystala na něco zeptat, Bowen mě utnul. ,,Pojedeme už zpátky. Dafne bývá dost často nevolno a je hodně unavená. Potřebuje odpočívat. V blízkých dnech bychom se ale rádi na ten dům podívali." Fakt díky, Bowe. Nechtěla jsem na sobě dát znát, jak jsem naštvaná, ale když jsem viděla Anselův pobavený výraz, bylo mi jasné, že si toho všiml.

,,V pořádku. Ozvi se, Daf," s tím se zvedl a rozešel ke svému autu.

Krásný večer přeji!

Jste tu se mnou ještě někdo ? :D Protože moje aktualizace je fakt děs, co si o tom budeme povídat,že.

Krásný zbytek dne,

Aisha