Informátorka

~13~ (Dafne)

Přítomnost

Jít si do hotelu odpočinout bylo velmi nebezpečné, ale i tak jsem to musela riskovat. Byla jsem již velmi slabá a potřebovala jsem si dát pořádnou koupel, najíst se a vyspat se.

Teď, o několik hodin později hledím do nočního města, jehož název je pro mě stejně tak podstatný, jako jméno recepčního, jež se mnou flirtoval a snažil se ze mě dostat všelijaké informace. Odolávala jsem možnosti dojít si na hotelový bar pro nějaký drink. Od toho činu mě odrazoval ten zatím malý, ale velký fakt, že bych měla začít přemýšlet jinak.

Odkdy jsem se stala tak zodpovědnou? Jo, to by mě taky celkem zajímalo. Displej telefonu, který jsem si pořídila během cesty se rozsvítil. Bylo jen jediné číslo, na které jsem z něj zatím volala, no místo toho, abych jej zvedla, nechám ho, ať vibruje a stále hledím do města. Inu, výhled to byl všelijaký, jenže o to mi teď nešlo.

Prioritou číslo jedna znovu zůstává dostat se na ono místo a vyhnout se Bowenovi, o kterém si momentálně jsem už na sto procent jistá, že mě hledá. I kdyby měl auto, stále bych měla mít minimálně čtyři hodiny náskok, co se týče času. Mohu jen doufat, že až on se sem dostane, já budu dávno na bezpečném území, protože tam mi ještě pár hodin také zbývalo. Jenže to bych musela vyrazit ihned teď.

Zvednu se z parapetu a pomalu se postavím. Jakmile se mi zamotá hlava, usoudím, že s tímto řídit nemohu. Bylo by to životu nebezpečné. Momentálně už životům. Nerozumím tomu, jak takhle krátká doba se mnou udělala to, co udělala. Už nepřemýšlím jen o sobě a to se mi nelíbí.

,,Ačkoli jsem ti k nohám snesla dvě největší štěstí tvého života, stále vypadáš nešťastně. Pojď se ke mně posadit, dítě," trhnu sebou, takovouto návštěvu jsem doopravdy nečekala.

Pomalu jsem si sedla na postel, avšak stále si udržovala úctivý odstup. Přeci jen, měla bych se reprezentovat na trochu vyšší formě. ,,Mohu mít otázku?" hledím si na zápěstí a ruce, které mám pevně zatnuté do pěstí.

,,Právě jsi jednu měla. Nicméně, ptej se, malá Dafne Lenoix," otočím se a zcela bez rozmyšlení se na ní zahledím.

,,Proč Bowen?"

,,To, že byl jakou dobu Samotářem je pro tebe přínosné v tom, že si za tebe a pro tebe bude bojovat. A nikdo ani nic ho nezastaví. Bowen je sám o sobě také, jako ty, komplikovaný a občas tvrdohlavý. Ladíte k sobě. Jste jako černá a bílá, perfektní volba dokonalosti," nachvilku se odmlčela. ,,V tuto dobu bych tě ale nejraději viděla v jeho náručí s tím, že on by věděl, co ho za pár měsíců čeká. To, že bude otcem bys mu neměla tajit. Dřív nebo později na to přijde a já jsem ochotna mu v tom pomoci. Když mu to neřekneš ty, já ano," další odmlka. ,,Nerada zasahuji do věcí, jež se zde na Zemi dějí. Jenže Dafne, zatajovat tak důležitou informaci není dobré. Myslím, že zrovna zde by bylo vhodné, abych do vašeho vztahu mírně zasáhla."

Vyděšeně se na ní podívám a ještě víc se vyděsím, když mi oznámí, že tu Bowen brzy bude. Pak už mě tam jen nechá stát uprostřed pokoje zcela bezmocnou.

Popadnu mobil, své věci rychle naházím do tašky a u toho se potýkám s nevolností. Donutím se zatnout zuby a vyjdu z pokoje, ne kterém jsem ubytována. Zhruba o dvě minuty později už kráčím směrem k recepci, kde jakmile mě spatří stejný mladík jako včera, začne se usmívat.  Podstrčím mu kartu od pokoje a počkám, než dovyúčtuje všechny platby. Mezitím se zhluboka nadechnu, abych se ujistila, že stále mám čas. 

Pro jistotu se ho stejně zeptám,  zda mají nějaký jiný vchod do hotelu,  či personální vchod, kterým bych mohla tuto budovu opustit.  Nejprve se na mě zmateně podívá, pak ale poprosí nějakého svého kolegu, až za něj zaskočí. Vede mě do uličky mezi kuchyní a jak odhaduji, personálními výtahy.

,,Nevypadáte zrovna nejlépe," podotkne a já musím chtě, nechtě uznat, že má pravdu. Necítím se úplně nejlépe a určitě ani nevypadám.  Zamumlám jeho směrem děkuji, jakmile se vydám do garáží pod hotelem. Postava, která se opírá o mé auto mě nerozhodí, protože to není Bowen. Zavrtím hlavou, když se ke mně otočí.

,,Říkal jsem si, jestli ještě vůbec žiješ," zasmějeme se oba. Naposledy jsme se viděli přibližně před devíti lety. A to už nějaká doba je. Odemknu auto, abych si tašku mohla hodit do kufru a pokynu mu, ať nastoupí. Budu se cítit mnohem bezpečněji,  když budu či nejdál od tohoto místa.

Jakmile usednu za volant, přeběhne mi po zádech mráz. Toto může znamenat jen jediné. Bowen je blízko.

,,Už mi řekneš, co se to děje?" jeho otázku ignoruji a nastartuji auto. Když chci vyjet z garáží, zastaví mě a ukáže na jakýsi podjezd. Ani jsem jej nedokázala pořádně pojmenovat, co to bylo. ,,Hele, zkus mi jednou věřit, Dafne, jo?"

Nevrle poklepnu prstem do volantu, ale poslechnu ho. Nechám ho, ať mě naviguje ven z města. Nemohu si pomoct, ale cítím jistou vděčnost k jeho osobě, když necháme město daleko za sebou.

Na dlouhé, rovné silnici si dovolím volant držet jen jednou rukou, tu druhou si položím na stehno. Pootevřeným okénkem dovnitř proudí studený vzduch. Cuknu sebou, když na mou ruku položí tu svou. ,,Zastav," mírně mě pobídl a já se na něj nechápavě zadívala. Kývnutím mě ujistil, že se nic neděje.

,,Vystřídám tě. Potřebuješ si odpočinout,  vypadáš jako kdybys před chvilkou vylezla z hrobu," zašklebím se, tyhle jeho nevhodné poznámky mi doslova chyběly.

Zastavím tedy a nechám ho, ať řídí. Ačkoli auta moc nemusel ani za mlada, očividně mu nedělalo problém je řídit.

,,Jestli se mi nechceš svěřit,  klidně spi, " usmál se a já jsem se donutila mu úsměv opětovat. Pohodlně si přitáhnu nohy k tělu a hledím na něj jak řídí. Jeho rysy byly tvrdé jako vždy a to mu dodávalo na nebezpečném vzhledu ještě o něco víc.

,,Díky.  Budu ti dlužná," zamumlám již  v polospánku.  Oči mám sice zavřené, ale ještě vnímám, jak mě pohladí po vlasech. Jsem velmi ráda za to, že jsem se vyhla Bowenovi a za to v myšlenkách děkuji jemu. Pak už usínám.

Pokračování příště.

Krásný večer přeji.
Nemám co k této kapitole dodat, snad jen to, že doufám,  že jste si její čtení užili. 
Aisha