Informátorka

~18~ (Bowen)

O pár dní později

Rozednívalo se. Nový den se pomalu začal přihlašovat o svou nadvládu nad nocí. Dafne stále ještě stočená do klubíčka spala na manželské posteli. Poslední dobou byla čím dál tím více unavená a spala mnohem déle, než předtím. I po několika hodinách spánku vždy vypadala vyčerpaně a bez energie. Po včerejší návštěvě doktora byla i hodně zamlklá. V tichosti jsem si o ní začal dělat starosti. Rozhodně se něco dělo a ona se mi s tím odmítala svěřit.

Za několik posledních dnů jsme se o něco málo sblížili. K mé smůle to nebylo tak, jak jsem si to představoval, ale alespoň jsme na sebe neječeli téměř každou minutu, co jsme spolu strávili. Možná, že si k sobě tu pomyslnou cestu jednoho dne najdeme. A bez hádek.

Ozve se zašustění přikrývek a já zvednu pohled od rozdělané práce. První z věcí, které bych s ní dnes chtěl probrat je naše stěhování. Odmítám, abychom zde zůstali. Našel jsem ideální smečku, ke které bychom se mohli připojit, teď už jen záleží na tom, zda s tím bude Dafne souhlasit. Myslím, že by jí to nemuselo vadit, taky odtud bude chtít pryč. Jediná věc, která jí zde drží je už jen její post Informátorky. A ten už stejně vykonávat nebude. Pozoruji, jak se pomalu probírá z opojení spánku a zničeně se posazuje. Okamžitě se ve mně zvedne ochranitelská vlna a netrvá mi to ani půl minuty a znovu ji svírám v náručí. Neodporovala, zřejmě na to neměla dost síly a opřela se o mě.

,,Mám ti něco přinést?" zamračeně se na ní zahledím, když zavrtí hlavou. Únava jí musela zmoct, protože takhle téměř neschopná se hýbat ještě nikdy nebyla.

,,To bude dobré," následovalo zívnutí přičemž si rukou přikryla ústa ,,já se jen musím probrat. Dej mi pár minut a budu v pohodě." Začala se v mé náruči mírně protahovat a já se musel pousmát. Momentálně nevypadala vůbec nebezpečně. Až příliš rychle jsem si zvyknul na její milejší stránku a přítomnost té druhé jsem zatlačoval do pozadí.

Po několika minutách v hrobovém tichu jsem se odhodlal jej prolomit. ,,Dafne... potřeboval bych s tebou něco důležitého probrat," pomalu se ode mě odstrčila a vsatala. Pár sekund bojovala s rovnováhou a já byl připravený ji chytit, pokud by padala. To se naštěstí nestalo a zůstala v klidu stát. ,,Co?" s delší otázkou se neobtěžovala, když zamířila k velkému šatníku si pro nějaké věci, do kterých by se převlékla z těch na spaní. ,,Tohle místo není úplně ideální pro výchovu dítěte..." zarazím se, když se otočí a v rychlosti dodám ,,nebo si to alespoň myslím," nechci, aby si myslela, že jsem konečné rozhodnutí udělal ještě předtím, než jsem to s ní probral. Znovu se otočila a začala se přehrabovat ve věcech. ,,A?"

Odkašlu si. ,,Nebylo by lepší, odtud vypadnout...?" nechám otázku vyznít do ztichlého pokoje a přitom jí pečlivě sleduji. Možná nechtěla, abych si toho všiml, ale nedalo se přehlédnout, jak zpevnila tělo a narovnala ramena. ,,Já si to uvědomuji, že jsi tady na to zvyklá, ale chci jen, aby ses nad tím zamyslela. O nic víc nežádám."

,,Dej mi na to nějaký čas," promluvila až po nějaké době. S novým oblečením zamířila do koupelny se osprchovat a mě nechala na posteli čelit svým vlastním myšlenkám. Místo toho, abych jen ztrácel čas nic neděláním, radši sejdu patro do kuchyně a jdu se podívat, co všechno je v lednici. Neměl jsem představu, co si chtěla dát, proto, když dorazila dolů, nechal jsem ji, aby si snídani vybrala a pouze jí pomáhal s přípravou.

Pomalu přecházela z jedné strany kuchyně na druhou a hledala všechny věci, co k tomu potřebovala. Stále se mi nechtělo věřit, že toto je realita. Musel jsem jí koutkem oka pozorovat. Momentálně stála u linky a krájela ovoce. Zanechám své práce a pomalu k ní zezadu přistoupím. Trhla sebou až v ten moment, jakmile se moje paže obmotají kolem jejího pasu. Byla napjatá a já to moc dobře vnímal. Vnitřní hlásek mi našeptává, že tohle je přesně to, co v tento moment potřebuje. Mít někoho, kdo jí v ničem nenechá sám. Nepočítám, jak dlouho jí trvalo, než se alespoň částečně uvolnila, avšak byla to celkem dlouhá doba.

,,Mám o tebe strach. Přijde mi, že se něco děje a ty mi to nechceš říct. Trápí mě to, že ti nemůžu pomoct, když mi to neřekneš." Nechám své obavy přejít do slov a hlavu si položím na její rameno. Ruce opatrně přesunu na její břicho. ,,Nech mě ti pomoct..."

,,Není jak..." smutek jí celou prostoupil, naše pouto mi to jasně sdělovalo.Mírně pokrčila rameny, čímž jsem byl donucen zvednout hlavu a pokračovala v předchozí činnosti.

Dál už jsme nemluvili. Dafne nechtěla nic rozebírat a já jí prozatím chtěl ponechat možnost toho, si vše pořádně promyslet. Budu doufat v to, že mi to nakonec sama řekne. Snídaně byla hotová během několika dalších minut. S tichým přáním dobré chuti jsme se oba pustili do své části.

Mezitím, než Dafne snědla svou porci, jsem se stihl najíst a poklidit kuchyň. Chystám se k odchodu, když mě její tichý hlas zastaví. Nejsem si přesně jistý, co říkala, ačkoli jako vlkodlak mám velmi silný sluch. Pobídnu jí tedy, aby danou větu zopakovala. Nejdříve se zvedne a postaví se přede mě, než se pustí do opakování slov, ktreré před pár sekundami vyřkla.

,,Jak si tím může doktor být tak jistý?" moje nálada po tomto zjištění okamžitě klesla k bodu mrazu. Nemohl jsem přesně chápat, jak se cítila, avšak už mi vše konečně dávalo smysl.

,,Testy to ukázaly," v hlase jí zazněly slzy. Okamžitě jí obejmu a přitisknu si jí na hruď. ,,To bude dobré... My to zvládneme... A malé také. Určitě," zašeptám jí tiše do vlasů, když poprvé vzlykne. Brzy na to se o mě opře plnou vahou svého těla a nechá mě, abych jí dělal oporu. Zvedám jí opatrně do náruče, nejist si abych jí neublížil a odnáším jí na sedačku.

Klesám na jedno koleno a opatrně jí otírám zbloudilou slzu, jež jí stékala po tváři. ,,Nenecháme naše dítě zemřít."

Pokračování příště.

Krásný večer přeji,

doufám v to, že jste si čtení užili. Také děkuji za téměř 13K přečtení. Nikdy bych si netroufla říci, že se na tak vysoké číslo s Informátorkou dostanu. Děkuji.

D. A. L. Hunter