Informátorka

~16~ (Dafne)

PŘÍTOMNOST

Poťukávala jsem prstem do okna auta. Podle mých odhadů jsem měla ještě tak dvě hodiny, než dorazíme ke smečce. Momentálně jsem nechtěla vidět nikoho z nich, chtěla jsem se jen a pouze zahrabat do peřin a spát.  Až tak moc jsem se cítila být unavená.

Na druhou stranu jsem nechtěla ukazovat Bowenovi, že se se mnou něco změnilo. Vím, že už teď mu mysl běži na plné otáčky a snaží se přijít na to, co se mnou je. Ještě, že mu to zatím nedošlo... Víčka se mi začala samovolně přivírat, avšak nevěděla jsem, zda si mohu dovolit takovýto risk. Spát, když Bowenova mysl jede na sto procent a já nemohu vědět, co všechno se mu v ní motá.

Trhnu sebou z cela neznámého významu a brzy toho zalituji, jakmile se mi zamotá hlava. ,,Děje se něco?"

Nechtěla jsem s ním mluvit. A také nebudu. Pouze zavrtím hlavou a mlčím.

Věnoval se řízení, a nebo to alespoň předstíral. Jediná věc, jenž mi říkala, že něco není v pořádku, byl jeho dech. Nadechval se rychle, naopak vydechoval pomalu. Jako kdyby se tím snažil uklidnit.

Po několika dlouhých minutách promluvil, auto zastavil na palouku a zahleděl se na mě.

V jeho tváři se značila bezmoc ,,Řekni..., co ti na mně vadí, Dafne? Prostě mi to řekni, proč nás ksakru odmítáš!"

Vnitrně se schoulím do klubíčka, jako skopané šteně v rohu, ale navenek se nesmím nechat do takovéhle uličky zahnat. ,,Nechci ti neustále opakovat, že je tohle moc rychlé..." zavrčím, nemám na tohle náladu.

Povzdechne si a jeho tvář se zachmuří. Když vystoupí z auta, nechápavě ho sleduji. Dveřě zabouchl takovou silou, až se leknu, že by s nimi mohl něco udělat. Další věc, kterou nepochopím je, když se opře o kapotu auta a hledí kamsi do dáli.

,,Je naštvaný... Na nás, to tys ho takhle vyprovokovala. On se snaží, ale ty mu to jen ztěžuješ," tak ta mi tu tedy nechyběla. Má vlčice se zase rozhodla hrát tu nejchytřejší.

,,Já ho ničím nevyprovokovala!" okamžitě jí odseknu. Proč se všichni staví proti mně?!

,,Tak za ním jdi!"  V hlavě jsem si neustále opakovala, jak moc tu potvoru nesnáším, ale i tak jsem pomalu vystoupila. Všimla jsem jsem si, jak mírně pootočil hlavu mým směrem, ale nechtěl to moc dávat najevo. Jak nejtiššeji to jde zavřu dveře a pomalu se v tichosti opřu vedle něj.

,,Nebudu to mít lehké,co?" v hlase mu zazněla trocha sakrazmu.

,,Co prosím?" nechápevě jsem zírala před sebe a snažila se pochopit, co ho tam tak zaujmulo, když tam tak dlouhou dobu hleděl. Vydal ze sebe něco na pomezí povzdychnutí a uchechtnutí se.

,,Říkám," dal na to slovo důraz a já tiše vyjekla, jakmile se ke mně natáhl a stáhl si mě až k sobě. Bokem jsem se dotýkala o ten jeho. Sálalo z něj horko a kdybych se ještě trochu pootočila, mohla jsem si pohodlně položit hlavu na jeho rameno. Ale to neudělám. ,, že to nebudu mít s tebou jednoduché," Založím si ruce na hrudi.

Dovol, to já jsem tady ta, která bude za pár měsíců trpět, zavrtím hlavou a pak vyjeknu, jakmile mi dojde, že jsem to neřekla jen v hlavě, ale i nahlas. Přikryju si dlaněmi ústa, v tichém šoku zírám před sebe. A krakru, teď jsem to podělala.

,,Cože?" jeho zmatený hlas jsem vnímala jen okrajově přes své bušící srdce, které jsem nedokázala uklidnit. ,,Netuším, o čem to mluvíš, Dafne..." jeho hlas zněl trochu sklesle, avšak já v ten moment byla tak trochu štěstím bez sebe. Nepochipil to.