Informátorka

~14~ (Dafne)

Přítomnost

Dotek na mé ruce mě donutí sebou trhnout a doširoka rozevřít oči. Čekám, že to bude Charles, kdo mě probudil, jenže v pokoji jsem sama. Posadím se, ale pod náporem nevolnosti si po chvilce zase lehnu. Budu muset ještě chvíli počkat,  než se vydám na průzkum, kde se to právě ocitám.  Zaposlouchám se, můj citlivý sluch postřehne dva hlasy o patro níž. Poznávám z nich jen jeden, ten Charlesův. Druhý, ženský, je pro mě neznámý.

Po minutách se namáhavě zvednu a celá rozlámaná zamířím ke dveřím. S pomocí sluchu dojdu do místnosti, která mi připomíná obývací pokoj spojený s kuchyní. Drobná blondýnka seděla Charlesovi na klíně a argumentovala, že není žádné malé vlče.  Uraženě, jako malé dítě, si založila ruce na hrudi. Zasměju se, a tím k sobě připoutám jejich pozornost.

,,Já.. ehm," nenápadně se snažila slézt z jeho klína a postavit se, no Charles se jen usmál a přitiskl si jí blíž k sobě. ,,Jsem Ell, Charlesova spřízněná duše," podala mi ruku, na kterou jsem se chvilku jen dívala, než i došlo, že bych jí mohla podat tu svou.

,,Dafne Lenoix, známá jako Informátorka," samotné jméno je pro mnohé nicneříkající, avšak má pozice je už dosti známá. Její oči se rozevřou v tichém poznání,  až mě to donutí se ušklíbnout. ,,Hádám, že má pověst mě předchází," dovolím si podotknout, zatímco si pomalu sednu naproti nim do křesla.

,,Máš horečky?  Chceš něco k jídlu? Není ti na zvracení?" Charlesova družka - Ell byla, troufám si říci, že velmi všímavou vlčicí.  Zatímco on na nás nechápavě hleděl,  Ell zřejmě už dávno věděla, co to se mnou je.

,,Budu v pořádku,  děkuji, jsi laskavá, že se takto staráš," donutím se na své tváři vykouzlit úsměv, než se zadívám do Charlesových zmatených očí.  Nadechnu se a pomalu mu začnu říkat,  co všechno se mezi mnou a Bowenem stalo. Nemám strach z toho, že by mou důvěru zneužil, známe se už mnoho let.

,,A je to tedy pravda,  to, co si myslím?" Ell po dlouhé době mlčení znovu promluvila a hleděla přímo do mých očí.  Pomalu přikývnu. Nemělo cenu to zapírat.

Přesunu svůj pohled na svého dlouholetého kamaráda, jehož tvář je momentálně zkroucena do nechápavého výrazu. ,,Jsem těhotná,"

Stačila jen tato jedna věta,  aby se na mě díval pohledem, jako kdybych spadla z nebe. Mlčím,  pozoruji ho a čekám na každý jeho další pohyb či slovo.

,,Tak proč tedy utíkáš?" tuto otázku jsem čekala. Pootočím hlavu na stranu, tak aby neviděl jak ublížený pohled ve mně ta otázka vyvolala.

,,Tohle se nikdy nemělo stát. Já si jeho ani o dítě dovolit nemůžu. Mám svou pozici a musím vykonávat své povinnosti."

,,Ale stalo se, Dafne. A tím,  že od něho budeš jen utíkat, tím nic nevyřešíš."

,,Jdu si ještě lehnout..." nechám větu vyznít do následného hrobového ticha a pomalu jdu zpět do toho pokoje. Obejmu si pažemi tělo a nohou strčím do dveří,  aby se zavřely.

Celá se rozklepu, jakmile se nadechnu. Po celé místnosti je cítit Bowenovův pach. Začne mi být rychle srdce, ale nemám na to, abych se otočila a stanula mu v tvář.  Tiše stál za mnou tak blízko, až jsem jeho dech cítila na krku. Jak jsem mohla být tak neobezřetná a nepoznat to, že je tady?

,,Utíkat nebylo moudré rozhodnutí," rty se mi otřel o ucho načež tichý vzlyk se mi vydral z úst. Chtělo se mi brečet, protože jsem si byla vědoma,  že pokud mě bude chtít potrestat, nebude to mít vliv už jen na mě. Jakmile se jeho ruce obmotají kolem mého pasu a přitáhne si mě na tělo, znervózním. ,,Bowene..."

,,Mlč, Daf! Prostě jen nic neříkej..." lekla jsem se jeho tónu hlasu a rukama mi zakryla ústa, abych byla zticha. Nebrečela jsem, pouze tiše stála a nechala ho, ať si mě ne sebe tiskne. Teď už mi bylo jasné, že si tohle pekelně odnesu.

,,Můžu si sednout?" nedokázala jsem kontrolovat strach ve svém hlasu. Nervy jsem měla na prasknutí, protože jsem čekala, že mě brzy uhodí. Pomalu jsem si sedla k celu postele a kolena si přitáhla k bradě. Bohyně,  co se to ze mě stalo...

,,Daf...?" neodpovídala jsem.

,,Dafne?" podruhé už promluvil naléhavějším tónem, avšak já stále zírala na deku na posteli. Teprve až když se pohnul, přikrčila jsem se.

,,Neboj se mě, prosím. Daf... Víš, že bych ti neublížil. Tobě nikdy. Jsi moje malá vlčice, a ačkoli jsi přede mnou utíkala, nemám ti to za zlé.

Omlouvám se, jestli jsem tě vylekal, ale jen jsem se chtěl ujistit, že už nikdy tě nic takového nenapadne," posadil se vedle mě a já se zacítila provinile.

Proč mu neukážeš,  že i my dokážeme být zranitelné? Své vlčice jsem se téměř až lekla. Na druhou stranu, něco na té její otázce bylo.

,,A jak jako asi?" zavrčím na ní nazpátek a než se stihnu rozkoukat, převezme nad námi kontrolu. Když se opatrně posune blíž k Bowenovi, okamžitě s ní začnu bojovat o moc. Co jsem doopravdy nečekala bylo, že se o několik málo momentů později ocitnu u něj.  Ta potvora mi předala kontrolu zpět ihned,  jakmile jsem mu seděla na klíně.

Polknu a zahledím se mu do očí,  které mě upřeně sledovali a pozorovali. Když si to tak přiznám, ačkoli se mi nechce, asi by mi v životě chyběl. Ale tak... musela bych se naučit žít sama. S tím malým prckem, jež mi plete mysl.

,,Jaké je tvé malé tajemství?" srdce mi nachvilku vynechá, ,,Bohyně mi řekla,  že předemnou něco, zatím prý malého schováváš. A že až to zjistím,  vše pochopím. Takže...?"

,,Nemám žádné tajemství. Bylo to na mě moc rychlé, Bowene. Naše první setkání se úplně vymklo kontrole. Nestihla jsem si to pořádně ani srovnat v hlavě... A měla jsem ihned druhý den na svém krku tvou značku a vyspali jsme se spolu," prudce vydechnu, načež se mi jako odpovědi dostane toho, že si mě přitáhne k sobě. Rty se nám téměř dotýkají, jakmile promluví.

,,Na tom, co se mezi námi stalo, není nic špatného. Ano, bylo to rychlé a ani se téměř neznáme, ale máme na to ještě spoustu let před sebou, Dafne. Jsme druhové a mě se nikdy nezbavíš, dokud budu naživu." Odhrnul mi tričko,  aby byla vidět jeho značka,  pak se sklonil a na to citlivé místo mě něžně políbil. 

,,Voníš trochu jinak..." zamumlal, než se odtáhl.  Přesně jsem věděla, čím to je, ale zatím jsem mu to nemohla říct.  A také mu to budu co nejdéle zatajovat.

Ihned poté, co se naše rty spojili, přitisknu se k němu. Ačkoli mě trápila nevolnost,  s ním to bylo mnohem lepší. Ignoruju jeho poznámku o tom, že jsem zlobila a tvrdě ho kousnu do rtu. Jakmile se odtáhnu,  je to on, kdo si mě k sobě tvrdé přitáhne. ,,Jestli se o to příště ještě někdy pokusíš, utéct, nebudu už tak hodný.  To už si to odneseš holčičko,"

Dělá mi problém to,  abych ho od sebe odstrčila. Odkašlání ode dveří mi v tom ale pomůže.  Setkám se s Charlesovým všeříkajícím pohledem. A sakra...

,,Tohle chci vysvětlit!"

Pokračování příště.

Ahojte.
Daf a Bowen jsou konečně zase u sebe, ale pořád je tu její malé tajemství. Co myslíte,  přijde na to Bowen sám, nebo ne?

Aisha