Informátorka

~11~ (Dafne)

Území Pantha
PŘÍTOMNOST

Vnímala jsem všechny kolem sebe, avšak byla jsem natolik unavená, abych s nimi komunikovala. Nebo spíše, snažila jsem se co nejrychleji dát dohromady velké množství energie potřebné k tomu, abych odtud vypadla. Počkám, než v pokoji zůstane jenom doktor, abych otevřela oči.

Posadit se je už o něco těžší, avšak největším překvapením mi je, když mě nic nebolí. Jsem jen velmi unavená. ,,Jak?" jednoduchá otázka mi okamžitě sklouzla z jazyka a doktor se na mě zamračil.

,,Zahrávala jste si s osudem, Dafne," přišel blíž, v ruce držel nějaké papíry. ,,Bylo jen jediné štěstí, že bylo očividné, co s Vámi je a mohl jsem Vám pomoci," hrdě vypnul hruď, jako by to pro něj byla pocta mě léčit.

Pokusím se postavit, ale hned, jak se jedna má noha dotkne chladné země, zarazí mě. ,,Měla byste odpočívat. Už nejste v ohrožení, avšak injekce na Vás budou mít své dopady. Byl bych rád, kdybyste alespoň dva dny byla v posteli a odpočívala."

,,To si nemohu dovolit," nesouhlasně zavrtím hlavou ,,jsem Informátorka a mým úkolem je tuto smečku chránit. Musím být neustále schopná boje," odvětím nesouhlasně a postavím se.

,,Dobrá tedy... Tak to budu muset řešit s Vaším druhem," přimhouří oči a založí si ruce na hrudi. Tohle se mi nelíbí.

,,Myslím, že to nebude nutné," zvýším hlas a nechám svou autoritu, aby ho obklopila. Nebude toho Samotáře do takovýchto případů tahat, tohle je moje věc. Pomalu se rozejdu ke dveřím. Cítila jsem se jinak, něco se mnou bylo divně.

,,Nechcete vědět, co s Vámi je? Budu Vám sice muset udělat ještě jeden test pro potvrzení mé domněnky, avšak..." nechal větu vyznít takovým způsobem, že mě to donutí se otočit. Hledím do jeho zamyšlené tváře a zůstanu stát na místě.

,,Jsem v pořádku,  žádný další test nebude potřeba. Děkuji za péči," s těmito slovy konečně opustím pokoj. Slyším, jak si tam pro sebe něco nesouhlasně šeptá, avšak již tomu nedávám váhu.

Kráčím po ztichlé chodbě, pohrávám si s náhrdelníkem na svém krku. Vlasy mám rozpuštěné a neposedně rozcuchané. Unaveně si povzdychnu.

,,Jdeme domů," oznámím své vlčici, která se po tomto oznámení jen protáhne a nehádá se se mnou.  Za to jsem ráda, nemám tolik energie na to vést s ní nějaký složitý rozhovor. Tiše zívnu. Jakmile se dostanu k sobě,  půjdu si lehnout. Ale nejdřív si musím něco zjistit.

Bez klepání vejdu do kanceláře Alfy a jakmile na stole spatřím zdravotní složku s mým jménem, jdu si pro ní. I kdyby teď přišel, tak je mi to vcelku jedno. Máme právo vědět, co do mě napumpovali.

Projíždím pohledem seznam injekcí tlumící bolesti a zamyšleně pokyvuju hlavou. Není to nic hrozného, látky by mi měli během dvou, maximálně čtyř dní plně zmizet z těla. Chci složku zaklapnout,  když si všimnu drobné poznámky na konci stránky.

Byly v něm výsledky testů. Všechny byly negativní. Tedy až na jeden.  Zamrkám a přejíždím to slovo pohledem znovu a znovu. Pozitivní. Polknu, než jej rychle zaklapnu a vrátím na stůl.  Popadnu telefon, jež ležel na stole a vytočím číslo zpaměti. Po chvíli mám na lince Alfu.

,,Jestli máš u sebe Bowena, potřebuju, abys ho tak na čtyři hodiny držel co nejdál od mého domu. Dlužíš mi to," na odpověď nečekám,  prostě jen praštím s telefonem. Jsem si jistá, že by to pro mě udělal, i kdyby mi to nedlužil. Přeci jen, potřebuje mě. 

Možná momentálně nejednám zrovna nejpromyšleněji, ale potřebuju někam hodně daleko. Někam, kde budu sama a má mysl bude na sto procent fungovat. Na nic nečekám a vyrazím do garáží. Nechci riskovat, že bych se během do domu unavila natolik, že bych svůj aktuální plán nemohla zrealizovat. 

Bez rozmyšlení sedám do nejbližšího auta. Klíčky jsou položené na palubní desce. Špatný zlozvyk toto. Kor při takovýchto věcech. Já a auta je špatná kombinace. Nikdy jsem sice nezpůsobila žádnou nehodu, ani nikoho nezranila, ale na druhou stranu, nejvyšší povolená rychlost mi toho zrovna dvakrát moc neříká. To platí dvojnásobně, pokud se jedná o rychlá sportovní auta.

Během cesty jsem velmi nervózní. Chvěje se mi celé tělo a já se snažím nemyslet na fakt, že příští měsíce a roky pro mě budou krušnými časy. A o to horší to bude s bolestí způsobenou odloučením od Bowena.

Jenže na to teď nemůžu myslet. Rozhodla jsem se poprvé v životě zvolit útěk,  a ne boj, tak se tak musím začít chovat. Když vběhnu do domu, obávám se toho, že by zde mohl jmenovaný Samotář být. 

Můj citlivý sluch mi ale prozradí, že dům je zcela zahalen do mrtvolného ticha.  Jdu do své ložnice a ze skříně vytáhnu tašku. Mám na spěch,  takže si nebudu balit tolik věcí. Stačí mi věci na pár dní a velká hotovost. Což nebude problém.

Zhruba o půl hodiny později, s taškou přes rameno plnou věcí a flaškou vody v ruce vcházím do své soukromé garáže.  Nemohu zabránit úsměvu pri pohledu na jedno z aut. Ihned na to si jdu pro klíčky. Narozdíl od smečkových aut, já mám ty své zabezpečené dobře. 

Tašku hodím na místo spolujezdce a nahlas vydechnu. Dovolím si na pár sekund zavřít oči a zkusit se uklidnit. Odhodlaně nadzdvihnu bradu a nasednu do auta. Jsem unavená a cesta bude ještě dlouhá. Ať se mi to líbí, nebo ne, po pár hodinách,  co strávím za volantem budu muset najít nějaký hotel a jít si lehnout.

Srdce se mi o něco víc rozbuší při zvuku motoru, který se krásně rozvrní garáží. Dveře jsou již otevřené a tudíž mi nic nebrání v tom, vypadnout odtud.

Okamžitě zamířím na severovýchod. Zhruba tak sedmnáct hodin jízdy v kuse by mi trvalo, abych se dostala ke svému prozatímnímu cíli. Neutrálnímu území, které je hlídáno několika smečkami. A proč?  Je to něco jako útočiště, bezpečné místo. Pokud Ochráncům řekněte,  že vás někdo ohrožuje a jste na útěku od něj, nepustí ho dovnitř a budou ho neustále sledovat, jakmile se přiblíží k hranicím. Bude to dobrá volba. Musí.

Cítím bolest, jež se znovu opře do mého těla. Tentokráte přesně vím,  čím je to způsobené. Teď už Bowen ví,  že utíkám.

Zařadím a sešlápnu plyn k podlaze. Zezačátku se to zdálo jako dobrý nápad, větší rychlost znamená rychleji ujetá větší vzdálenost, jenže nevolnost mě donutí zpomalit.

,,Ty mi tedy budeš dávat zabrat," zašeptám si sama pro sebe a položím ruku na zatím ploché břicho. Nedokážu si představit následující dny, natož měsíce a roky. Jedno ale vím jistě, udělám vše, aby se tohle Bowen nikdy nedozvěděl. A nikdy nás nenašel.

Pokračování příště.

Ahojte.
Tak kdo to čekal? xD Jsem zvědavá na vaše reakce. 
Aisha