I will touch you

17.Kapitola

Jungkook
Posledních pár dnů ve škole bylo k nevydržení. Každou chvílí, když někdo ze spolužáků otevřel pusu, se mi začala vařit krev a já jim do jejich úst chtěl něco nacpat, abych alespoň na chvíli zastavil ty neuvěřitelný kecy, co jim lezou ven.

Seděl jsem v lavici a soustředil se na knížku přede mnou. Slova spolužáků jsem se snažil ignorovat a tak splnit slib, který jsem dal Taemu, že nebudu řešit, co o něm ostatní říkají.

„Taehyung má dokonce i dítě!" vyjekla jedna ze spolužaček a já cítil, jak mnou projel blesk nenávisti. „To je to, proč tak často nechodil do školy! Nejspíš se svou přítelkyní chodil na kontroly. Podívejte, tady je fotka Taehyunga a jeho dítěte. Nejspíš to fotila máma toho miminka!" všichni se scvrkli do chumlu a začali si fotku prohlížet.

Stiskl jsem ruce v pěst ještě více, než do teď a snažil se, opravdu moc jsem se snažil, to přejít. Moje klouby začaly bělat a ty jejich kecy byly čím dál tím víc sprostší. „Dost!" vyštěkl jsem a prudce se postavil.

„Všichni kurva víte o něm hovno a to co říkáte, je ta největší blbost!" zavrčel jsem a jedna holka mi ukázala tu fotku na jejím mobilu. Protočil jsem oči a ptal se, proč sakra Tae dával tu fotku někam veřejně.

„Je to jeho malá sestra vy idioti! To zaprvé. Zadruhé jeho přítelkyně není hybrid a vlastně žádnou nemá. K tomu všemu tomu dítěti jdou dva roky, takže asi těžko před měsícem mohl chodit na předporodní kontroly. A k tomu všemu jsem tu fotku fotil já, když jsme s Taem hlídali jeho sestřičku." zvrátil jsem všechny ty nechutné a zvrácené představy mé třídy a otočil se k odchodu.

Netrvalo dlouho, než jsem dorazil k Taeho třídě a sledoval děj v ní. Tae měl sluchátka v uších a ignoroval všechny kecy, které jeho spolužáci měli a to že byly dosti podobné těm, které se roznášely u nás.

Došel jsem k Taemu a dal mu ruku na rameno. Tae se otřepal a vyděšeně se na mě podíval, zatímco já jsem mu věnoval jen úsměv. „Jdeme pryč." zamumlal jsem, když jsem vyndal jedno sluchátko z jeho ucha a vzal ho za ruku. Odtáhl jsem ho, co nejdál to šlo, dokud jsme nebyli prakticky sami a mimo prostor školy.

Vlastně jsem se nezastavil, dokud jsem nebyl u Jina v bytě a stáhl Taeho sebou na gauč. „Je mi to líto. Promiň, neměl jsem to dělat.. ale nezvládnu to, ne když pomlouvají tebe." zamumlal jsem a zrychleně dýchal z té rychlé chůze a všeho toho kolem.

„Můj nepoučitelný Kookie." zasmál se Tae a vtiskl mi polibek na rty. Polibek jsem mu okamžitě s náruživostí začal opětovat a Tae mě od něj odtáhl. „Zlato, tvůj brácha a Hoseok..." upozornil mě a já se zasmál. „Ne, mají výročí... ti se jen tak nevrátí a až se vrátí, tak budou jeden vyset na druhém tak, že by si nás ani nevšimli." usmál jsem se a sedl si obkročmo na mého roztomilého přítele.

„Snažíš se mě svést Jungkookie?" zasmál se a já pokrčil rameny. „Možná ano, možná ne. Záleží na tom, jestli to zabírá." sklonil jsem se k jeho krku a kůži vsál mezi zoubky. Lehce, ale jen opravdu lehce jsem stiskl, abych mu neublížil.

Tae se prudce nadechl a jeho ruce zabloudily pod mou mikinu. „Hyung, co to zkusit dál? Chci zkoušet více věcí." věděl jsem, že moje oči budou světélkovat, jelikož tohle jsem opravdu chtěl. Ale ty Taeho zobrazovali jen a jen strach.

„Nechci ti ublížit Kookie. Nechci, aby ses mě bál. Nemůžu... nezvládnu to, jestli se něco pokazí. Co když přijde tvůj záchvat?" zamumlal a já se slabě usmál. „Hyung, víš, že se něco změnilo?" zamumlal jsem a jemně mu skousl ouško, do kterého jsem mluvil. Tae nejspíš nevědomky jednou rukou zabloudil na můj zadeček a lehce ho zmáčkl. Dobře, asi to tak nevědomky zase nebylo.