The Shop ( Larry Stylinson)

The Shop-nezlob se na mě...

,,Je vidět, že je Harry dosti nehovorný, uzavřený a stydlivý..“ začal první větu, když jsme si z Harrym vyměnili místa a on teď postával v kuchyni místo mě. Jen jsem zakýval hlavou, aby věděl, že to moc dobře vím.

,,Je to pravděpodobné z toho co jsi prožil“ odkašlal si ,,nemyslím si, že jsem to já, kdo by mu mohl pomoc“ sepnul rty a vážně se na mě podíval.

,, A kdo jiný?“ byl jsem zmatený, pozoroval jsem jeho rty, jak z nich vyklouzávají vážná slova.Opět jsem si nemohl pomoc a srovnával je s Harryho. Jak je možné, že on má tak dokonale vytvarované rty do srdíčka, přesně pro mě a ostatní je mají takové povadlé a bledé ?

,,Vy, pane Tomlinsone“ koutky úst se mu nadzvedly. ,,Já?“ prstem jsem ukázal na sebe. Absolutně jsem nechápal, co tím myslí.

,,Jedině ve vás má pan Styles důvěru, za tu dobu co jsme tu s ním byl, řekl maximálně tři slova, byl nervózní a bál se. Nemá ve mně důvěru, jako ve vás. Proto vy byste si s ním měl jednou za čas sednout a promluvit si.“ artikulouval levou paží a přitom se zřídka usmíval. Potěšilo mě to,ale zároveń přivedlo do dalších otázek.

,,Ale já vůbec nevím jak“ odvětil jsem sklesle a pootevřel pusu. ,,Nedokážu to“ zamračil jsem se a pokýval hlavou ze strany na stranu. ,,A co když znova dostane ten záchvat nebo co to bylo?“ sevřel se mi krk, když jsem si znovu na tu situaci vzpomněl. Už nikdy ho takhle nechci vidět.

,,Nechcete něčeho napít?“ nabídl mi, nejspíš jsem musel celý zblednout.

,,Jak mu mám vysvětlit, že za nic nemůže?“ zcela jsem ignoroval jeho otázku. Neměl jsem chuť ani náladu na jakékoliv jídlo i pití.

,,Nic mu nemusíte vysvětlovat, stačí jen, když si s ním občas sednete a zeptáte se ho na pár věcí. Třeba, jak se cítí a na co právě myslí.“ promnul si ruce o sebe a zaklonil se, tak aby se opřel o opěradlo. V duchu jsem nad tím uvažoval. Ptám se ho i normálně, co si myslí, protože mě to vážně zajímá, každičký kousek z jeho těla mě zajímá.

,,A k tomu záchvatu“ položil si na kolena svůj černý kufřík, který ležel vedle něho. ,,Kdyby se to náhodou znova objevilo, dejte mu tyhle prášky“ podal mi malou lahvičku plnou bílých tobolek. Zamračeně jsem to zkoumal. Nechtěl jsem do svého miláčka cpát nějaký svinstvo.

,,Trochu ho to uklidní, nebojte se, není to žádné silné“ mrkl na mě a postavil se. Nadechnul jsem se a snažil se všechny ty informace vstřebat. Přišel jsem za Harrym a ten mě ihned pevně objal. V ruce jsem stále svíral lahvičku s léky, nechci aby je viděl, nesmí to vědět. Bude si myslet, že skutečně věřím tomu, že je blázen.

***

Zastavili jsme se ještě před tím, než jsme vyšli ven. Vzal jsem jeho překrásnou tvář do dlaní a jen tak si ten pohled na něj užíval. Měl trošku zarudlé oči, jako kdyby plakal. Andělé existujou a to mi nikdo nevymluví ! Hazz čekal, až něco řeknu, ale já se na něj jen chtěl dívat a užívat si ten moment. Kéžby trval navěky.

,,Nezlob se na mě“ vtiskl jsem mu lehký polibek.

,,Nezlobím, vím, že jsi to dělal kvůli mně, já bych se měl zlobit na sebe, že jsem tak blbej a dělal okolo toho takový cavyky“ obvinil se a pusu mi oplatil.

***

,,Co si uvaříme v naší nové kuchyni?“ poumál jsem se, když jsme vkročili do velkoobchodu a brali košík. ,,Můžeme zkusit třeba špagety s nějakou omáčkou“ vymyslel celkem jednoduchou věc, kterou bysme mohli zkusit. Měl bych koupit i nějakou kuchařku, ale to by přece potom nebyla žádná sranda. Zvládneme to sami, ať už jakkoliv. Měl bych jí zavolat. Měl bych zavolat svý matce. Chtěl jsem potěšit Harryho a i já bych měl čistší svědomí. Mohl bych ho tím překvapit, stejně mi nedělá větší radost, než když vidím, že je šťastný. V duchu jsem si srovnával věty, kterých bych jí pověděl.

,,Lásko, já dojdu pro rychle pro ty špagety ano?“ ani jsem nepočkal na jeho odpověď a rychle zmizel v regálu. Byl jsem nervózní, málem jsem ani její číslo nedokázal najít, jak se mi třásly prsty. Rozhlédl jsem se kolem sebe, až na jednu stařenku tady nikdo nebyl. Hlasitě jsem vydechl a dal telefon k uchu.

,,Ano?“ uslyšel jsem její hlas. Všechny věty, které jsem měl předem připravené se mi z hlavy vytratily.

,,Mami?“ zašeptal jsem, byl jsem tak moc rád, že jí slyším. I potom co mě vyhodila, jí stále miluji. Tak či onak nelituji ničeho.

,,Louisi?“ zaklepal se jí hlas. ,,Jsi to vážně ty?“ přes telefon bylo slyšet, jak hlasitě dýchá. ,,Já jsem tak moc ráda, že tě slyším!“ ztratil jsem hlas, nevěděl jsem co mám říct. Brečel bych štěstím, ale vše mi přišlo nespravedlivé vůči Harrymu. ,,Vážně?“ polkl jsem. Mohla by to položit, kdyby semnou nechtěla mluvit, mohla by na mě křičet, kdyby mě nenáviděla, ale ona místo toho plakala. ,,Kde teď bydlíš?“ strachovala se. Nechtěl jsem jí ukázat, že jsem tak slabý, chci aby věděla, že to se svým přítelem myslím vážně a že bylo fakt ošklivý jak se zachovala. ,,V bytě....se svým přítelem“ odvětil jsem co nejpevnějším hlasem.

,,Je mi to tak moc líto, ne-nemohli bysme se někde sejít?“ fňukla a popotáhla. ,,Chtěla bych...“ vydechla ,,chtěla bych poznat tvého přítele“ ucítil jsem slzu ve tváři. Zahřálo mě u srdce, ta věta, byla tak krásná. ,,Nechceš...nechceš k nám přijít? Třeba na večeři?“ rychle jsem tu slanou kapičku utřel do rukávu. ,,Můžeš už dnes?“ nechtěl jsem to dále natahovat, už jsem jí doopravdy chtěl vidět. ,,Hrozně ráda, zařídím si volno v práci !“ nikdy se kvůli mně neuvolnila z práce a to mě ještě víc potěšilo. Řekl jsem jí adresu a típl telefon. K Harrymu jsem se vracel s upřímným úsměvem a potešením, až mu to vše povím...