meet me // cz U20

25

"Vstáváme," vyrušil mě Kubův hlas.

"Notak, ještě ne," zamumala jsem.

"Ale jo," zasmál se Kuba.

"Pět minut," řekla jsem.

"Neříkala jsi, že musíš vstávat brzo, protože spěcháš na vlak na trénink?" zeptal se.

"Jo, to je pravda, ale času dost," odpověděla jsem.

"Hele, nenuť mě, abych ti bral peřinu," řekl.

"To nedělej, prosím," zamumlala jsem a více jsem ji stiskla.

"Musím," usmál se a už si ji jediným škubnutím vzal.

"Fajn, už vstávám," řekla jsem a na košilku jsem si hodila župan, abych v kuchyni mezi tlupou kluků nechodila jen tak.

"Co máte vy dnes v plánu?" zeptala jsem se Kuby.

"Za hodinku máme posilovnu, potom trénink na ledě, pak vyšlapání a nakonec běh někam na kopec," usmál se.

"Páni," začala jsem.

"Takže se zde setkáme večer na pořádnou párty," řekl od stolu Míňa.

"Jo, rozžhavím tu venkovní pec na domácí pizzu," naznal Kuba.

"To zní teda moc dobře," usmál se Hugo.

"Já mám vždy dobrý nápady," zasmál se Kuba.

Já už jsem po hodině mířila směrem do Ústí.

Byla jsem na jednu stranu ráda za ten klid.

Na tu druhou se mi od kluků nechtělo odjíždět.

Po několika hodinách strávených na kurtu a v mém bytě jsem byla na cestě zpět.

"Děje se něco, Em?" zeptala jsem se do telefonu, když už jsme se blížili k Chomutovu.

"Ani sem nejezdi, jsou všichni úplně hotovo," začala.

"Vždyť je ani ne půl sedmý večer," odpověděla jsem.

"No právě, začali pít v pět, nakonec se jim totiž běžet na kopec nechtělo," řekla.

"Hele, za půl hodinky jsem u vás," zamumlala jsem a zavěsila jsem.

Do domu jsem dorazila kolem sedmé, po zahradě se potulovaly nějaké holky a kluci se jim náramně dvořili.

Bomba, to jsem opravdu potřebovala vidět.

"Už jsi tady?" ozval se za mnou hlas.

"Jo, um, ale asi bych měla radši zase jít," odpověděla jsem a koukala jsem se na všechen nepořádek kolem.

"Chápu, taky na ten hluk a tak moc nejsem," pousmál se Hugo.

"Tak nedáme si spolu čaj?" zeptala jsem se.

"No, nebudu proti," řekl a následoval mě do obýváku se širokým úsměvem na tváři.

Povídali jsme si spolu nějakou dobu a bylo to vlastně i moc příjemný.

Hrozně jsme se nasmáli a já měla pocit, jako bych ho znala celou věčnost.

"Jdeme se podívat, jak to tam vypadá?" zeptal se po několika hodinách.

"Jo, můžeme," odpověděla jsem.

Jakmile jsem vylezla ven, tak jsem viděla to, co jsem nechtěla...