meet me // cz U20

59

"Ahoj, Hugo," zamumlala jsem, jakmile jsem zvedla telefon.

"Otevreš mi?" zeptal se a já vykoukla z okna.

"J-jo," odpověděla jsem a pustila jsem ho dovnitř.

Chvíli jsem čekala přede dveřmi, než došel nahoru.

"Ahoj, Baru," usmál se a pevně mě objal.

"Ani jsi mi neřekl, že už jsi doma," zasmála jsem se.

"Vidíš, chtěl jsem tě překvapit," řekl.

"To se ti povedlo," naznala jsem.

"A mám i tvou oblíbenou zmrzlinu," usmál se a podal mi plnou termomisku.

"Díky, za co jsem si to zasloužila?" řekla jsem.

"Já nevím, měl jsem pocit, že ti něco dlužím," zamumlal.

"Nedlužíš mi vůbec nic, já jsem ráda, jak to teď je, alespoň vím, že mám skvělého kamaráda, kterého nikdy nechci ztratit," špitla jsem.

"Já jsem taky rád, že jsme v pohodě," pousmál se.

"A co Kanada? Vše v pohodě?" zeptala jsem se.

"Jo, no, dá se říct, že jo," odpověděl.

"Nezníš moc přesvědčivě," zamumlala jsem.

"Já nevím, no, uvidíme, co bude teď," řekl.

"Nemáš nějaký zprávy z Washingtonu?" zeptala jsem se.

"Nějaký náznaky na smlouvu trochu jo, ale je to všechno jen na začátku," odpověděl.

"Bylo by to super," usmála jsem se.

"To jo, ale říkám, je to na začátku," zamumlal.

"Však ty to zvládneš, já ti věřím," řekla jsem.

"Hele, už bych asi měl jít, rád jsem tě viděl," pousmál se a pevně mě objal.

"Já tebe taky, však ještě něco přes prázdniny můžeme spáchat," odpověděla jsem.

"Však určitě, domluvíme se na něčem," naznal a pomalu z mého bytu odešel.

Byl to vlastně docela dost příjemně strávený večer.

"Em?" zamumlala jsem do telefonu.

"Tak co Kuba?" zeptala se.

"Co? Nic, jen jsme se trochu prošli a popovídali si," odpověděla jsem.

"A nebyl teď u tebe?" vyzvídala.

"Ne, Hugo tu byl, proč?" nechápala jsem.

"Aha, tak nic, no, eh, zítra tě v devět vyzvednem, uděláme si fajn den," odpověděla a než jsem stihla cokoliv namítnout, tak už zavěsila.