meet me // cz U20

30

"N-nic se neděje," zakoktal a pevně mě objal.

"Hele, promiň, musím jít," začala jsem.

"Jo, chápu, taky musím jet, ještě mě čeká večerní střelba na bránu," řekl a zvedl se z lavičky.

"Tak se zatím měj," usmála jsem se a  vydala jsem se domů.

Plná zmatku.

Fakt jsem to necítila stejně?

"Ahoj, Barčo, neruším?" ozval se do telefonu Hugo.

Od té doby, co mi pomohl jsme si volali dvakrát do týdne, když byl zrovna čas.

Byl to vlastně jediný kamarád, který mi dokázal nahradit Em, když tu pro mě nemohla být.

"Ty nikdy, potřebuješ něco?" zeptala jsem se.

"No, napadlo mě, že bych teda konečně dojel, jestli bychom si nedali do těla na kurtu a neudělali si hezkej den," odpověděl.

"A kdy?" pousmála jsem se.

"Třeba zítra?" navrhl.

"Tak fajn, to by šlo, vymyslím nějaký program, ty mi pak napiš v kolik přesně dojedeš," řekla jsem.

"Hele, asi vemu auto, ještě ti dám ráno vědět," naznal.

"Dobře, budu se těšit," odpověděla jsem.

Doma jsem si pouklízela a nakonec jsem si šla po večeři lehnout k filmu.

"Tak měl bych u tebe být kolem deváté," ozval se do telefonu Hugo.

"A nechceš tady zůstat i přes noc?" zeptala jsem se.

"Můžu?" zasmál se.

"Pokud chceš, tak klidně, ale mám podmínku," řekla jsem.

"No?" zamumlal.

"Že další den děláš snídani," oznámila jsem.

"Tak fajn, to beru," odpověděl.

"Tak jo, já ti to tu nachystám," pousmála jsem se.

"To budeš moc hodná," řekl.

"Já vím, já jsem nejhodnější," naznala jsem.

"No to určitě," zasmál se.

"No nic, půjdu spát, zatím," řekla jsem.

"Dobrou noc, Baru," odpověděl a zavěsil hovor.

Chvíli jsem ještě pochodovala po bytě, trochu jsem uklízela a nakonec jsem se vyvalila ještě ve vaně.

Spát jsem šla až kolem jedenácté, ale jelikož jsem pořád myslela na Kubu, tak jsem usnula až ve tři.

No spánek nic moc.

Co si budem.