Trable ze života biatlonistky

16. Kapitola

Červen

Následující dny plynuly ve stejném tempu. Dopoledne jsme trávily s holkama několik hodin na střelnici, protože Torre chtěl, abysme střílely dokud nejsme unavené. Odpoledne jsme pak buď jeli na běžky asi třicet minut cesty autem od chaty, nebo nás trápil výběhy do vrchu s holemi v rukou. Krásné na tom bylo, že jsme se často dostaly na vrchol kopců, odkud se dalo kochat nádhernými výhledy po okolí. Pokaždé jsme si udělali skupinové fotky, na kterých jsme všichni zářili na všechny strany. Ujížděli jsme společně na endorfinu.

Cílem byl měřený výběh, který byl pevně naplánovaný a běhal se každý rok na stejném místě a na stejně dlouhou distanc, aby existovalo přímé srovnání u sportovkyň, které se v týmu drží déle jak jednu sezónu.

Když bylo hodně velké teplo, šli jsme se v poledne po obědě zchladit do jezera. Většinou šlo jen o skok do vody, uplavat pár temp a už jsme se zase vraceli zpět. I tak to byla zábava, aspoň na chvíli jsme měli pocit, že prožíváme normální léto.

V tento den to však bylo jinak. Měli jsme za sebou slušně náročný dopoledne, kdy jsme i s Torrem najeli 80km na silničním kole a program na odpoledne jsme ani radši nechtěly znát. Bylo výjimečné teplo.

Rikke navrhla, že si zahrajeme vodní "bitvu", a jakmile zaslechla několik málo souhlasů, hned pokračovala, že se rozdělíme samozřejmě na páry holka a kluk.

Lidi se začínali dohadovat, kdo s kým bude ve dvojici. Mně pohled nekontrolovaně sklouzl k Mikaelovi, který tam stál a na nahé, hladké hrudi měl překřížené svalnaté paže. O něčem žertoval s Akerem a okolí moc nevěnoval pozornost, ačkoliv stál jen pár metrů od nás. Slyšela jsem, jak se holky dohadují o vhodnosti jednotlivých mužských exemplářů pro nastávající boj. Došlo mi, že musím zasáhnout, jinak si ho některá z nich urve.

K mému štěstí se mi podařilo zachytit Mikaelův pohled. Významně jsem vykulila oči a doufala, že pochopí. Jenže k mojí smůle se koutky jeho úst jen ještě víc stočily vzhůru, lehce mi pokynul hlavou, ale pak se dál věnoval Akerovi. Podezřívavě jsem přimhouřila oči. Zkouší mě? On mě zkouší!

Musela jsem hned zakročit, a tak jsem si odkašlala.

,,Podle mě, bysme se měli rozdělit nějak podle fyzických parametrů a srovnat tak handicap," vykřikla jsem až zbytečně hlasitě, takže se ke mně většina osazenstva otočila.

Ihned jsem cítila, jak se mi nalila krev do tváří, ale snažila jsem se to mermomocí ignorovat. Někteří se rozesmáli, což bylo dobré znamení.

,,Co tím chceš říct, Em?" zeptala se Anne, která nikdy nic nechápala.

Prudce jsem se nadechla a rozhodla se mluvit, než mě přejde odvaha. Ještě jsem koutkem oka zkontrolovala, jestli poslouchá i osoba s nejvyšší prioritou.

,,No, chápeš. Malá a velkej. Něco jako od nejmenšího k největšímu nebo tak něco."

Myslela jsem si, že jsem hrozně nenápadná. Ale naprosto logicky se pohledy všech stočily k Mikaelovi, který byl mezi muži jednoznačně nejvyšší, zatímco já byla nejmenší mezi holkama. Slyšela jsem další smích, ale rozhodla jsem se nepřikládat tomu žádný význam.

Potřebovala jsem s ním být ve dvojici, aby ho nemohla ohmatávat žádná jiná z teamu. A on se nehodlal nijak snažit, aby mi pomohl.

Založila jsem si ruce v bok, abych vypadala rozhodně a důležitě. Nemusela jsem čekat dlouho. Překvapivě mě nepodpořila žádná z dam, ale Bjørn.

,,To je fajn nápad."

Usmála jsem se, jenže jsem nevěděla, že ještě neskončil.

,,A podle velikosti čeho se to bude rozhodovat? Trenky dolů jo?"