Trable ze života biatlonistky

65. Kapitola

Prosinec

Prošla jsem dveřmi do garáže a snažila se z hlavy rychle vyhnat Chrisovu hlášku o volném pokoji pro hosty. Zvedla jsem ruku a podrbala se na čele. Musela jsem se soustředit na to, co řeknu. I když se Bjørn nepřestával chovat jako pošuk, kterému se nedá porozumět, byla jsem odhodlaná to nevzdat. Chtěla jsem ho za každou cenu. V tom jsem měla jasno.

Zastavila jsem se uprostřed volného prostoru mezi ponkem a autem zaparkovaném v prostoru heveru. Otočila jsem se kolem své osy, abych konečně čelila Bjørnovi. Jeho přítomnost mě však zasáhla jako rána elektrickým proudem. Jakmile kolem nás nebyl nikdo jiný, mezi čtyřmi stěnami garáže na mě jeho přítomnost působila nezlomným kouzlem. Sledovala jsem, jak líně spustil ruku z kliky dveří, které za námi zavřel a podobně rozvláčným krokem vyrazil mým směrem. Zastavil však u pracovní desky a opřel se o ní hýžděmi. Přihlížela jsem, jak si strčil ruce do kapes u kalhot, až se mu svaly na pažích napjaly.

,,Promiň mi to. Nechtěla jsem tě naštvat," rozhodla jsem se začít omluvou, protože mě jeho panický útěk před mojí osobou silně zasáhl. ,,Musela jsem sem přijít, když se mnou jinak odmítáš mluvit."

Přikývl hlavou a krátce mi pohlédl do očí, ale jinak neodpověděl. Snažila jsem se alespoň přečíst jeho výraz. Nezdál se tak napjatý, jak bych očekávala po jeho vzteklé reakci na můj příchod. Místo toho se kousal do tváře a uhýbal očima.

,,Potřebuju vědět, co se stalo. Nechápu to," přiznala jsem a ignorovala třas svého hlasu, který jsem nedovedla potlačit. Nezbývalo, než doufat, že se nerozbrečím. ,,Proč jsi najednou tak otočil a nechceš se mnou mít nic do činění? Chci říct, že nechápu, jak si stojí v cestě, abychom se vídali nebo udržovali kontakt a tvoje kariéra. Vlastně naše... jde totiž i o mě," protočila jsem panenky. Začínalo se mi zajídat, že jde furt jen o něj.

Vlasáč se po mých slovech zamračil, až se jeho jindy téměř rovná obočí zkrabatila nad očima, těma modrozelenýma očima s příměsí hnědé, ve kterých jsem se tak ráda utápěla. Podle toho jak pichlavý pohled do mě opřel, jsem pochopila, že se mu moje slova nelíbí, i přestože verbálně nijak nereagoval. Akorát si jazykem přejel po zubech, takže mezi nimi pravděpodobně našel něco zajímavějšího, než byla moje slova.

Nutil mě, abych improvizovala. Obvykle do podobných rozhovorů vždy ostatní lidé museli nutit mě a ne naopak.

,,Taky bych byla ráda, abys mi pověděl, co se stalo, že jsi minulý týden na telefonu z ničeho nic otočil a nechtěl se mnou už mluvit? Zavolal jsi ty mě a nakonec s tebou nebyla řeč."

,,Asi jsem ti neměl volat," promluvil konečně. Překvapil mě tón i jeho tlumený hlas.

Sama jsem nevěděla, co jsem od svojí poznámky čekala. Že přizná svou žárlivost? To asi těžko.

Přimhouřila jsem oči a znovu zkoumala jeho výraz. Netušila jsem, co se mu honí hlavou. Když se s ním před pěti minutami Terry vrátila do zkušebny, připomínal bouřkové mračno a já se bála, aby mu znovu nepřeskočilo. Teď tu však přede mnou stál téměř bezduše a působil docela krotce.

Zaskřípala jsem zuby. Ubíralo se to celé úplně špatným směrem.

,,Já měla radost, že jsi zavolal," pokusila jsem se ho rychle vyvést z omylu třesoucím se hlasem. ,,Čekala jsem na tvojí reakci na moji zprávu. Chyběl jsi mi."

,,Na ničem jsme se nedomluvili," zabručel skoro defenzivně a zdál se mi až nápadně klidný.

Nutil se nedat najevo svoje skutečné pocity. Viděla jsem, že svádí nějaký vnitřní boj, ale netušila jsem z čeho pramení. Vyhýbal se přímému pohledu, z čehož jsem si vyvodila, jak moc je mu situace nepříjemná a že není úplně upřímný. Netušila jsem, co přesně si stihl povědět s Terry, když mu zabránila, aby odjel. Věřila jsem však, že za jeho prapodivné rozpoložení můžu vděčit hlavně jí.