Trable ze života biatlonistky

68. Kapitola

Prosinec

Leželi jsme vedle sebe na jeho posteli. Přišla jsem Bjørna navštívit v úterý o pozdním odpoledni, do Silvestra zbývaly tři dny. Což zároveň znamenalo, že za pouhých pět dní se Bjørn spakuje a zmizí mezi elitou biatlonu na dalších závodech světového poháru v německém Oberhofu, zatímco náš béčkový tým se chystal do Polska.

Chtěl si mě vzít hned v chodbě, po té co mi otevřel dveře. Vydobila jsem si, aby jsme se přesunuli do postele, a tam ať si se mnou dělá, co chce. Byl to výhodný obchod. Trocha pohodlí pro mojí tréninkem unavenou tělesnou schránkou výměnou za to, co dělá dobře jemu. Tentokrát se mě zmocnil v té nejstereotypnější pozici, ruce mi držel pevně za hlavou a zápěstí mi tiskl tak pevně, až jsem si byla jistá, že na nich zůstanou jeho otisky. Okusoval kůži na mém krku i ušní lalůček a zvládl tím ze mě vyloudit symfonii nejroztodivnějších stenů a vzdechů. Pak jsme se vedle sebe zhroutili na postel. Já si užívala dohru a on mě nechal.

Poznávat Bjørna bylo jako otevírat Pandořinu skříňku. Někdy mě to královsky pobavilo a jindy mi vstávaly chlupy na těle hrůzou.

Zrovna mi vysvětlil, od čeho má jizvu na levém předloktí, které jsem si nikdy předtím nestihla všimnout, anebo jí nevěnovala pozornost. Poškrábal ho Mick, když s ním v létě plaval v jezeře. Potopil se a pes dostal amok, že se topí a chystal se ho zachraňovat.

,,A od čeho je tahle jizva?" ukázala jsem na malou klikatici, dobře schovanou v širokém, blonďatém obočí.

,,Jebnul jsem se ožralej hlavou o roh."

Od srdce jsem se rozesmála, když jsem si představila, jak se opilý motá a pak naráží do zdiva.

,,...když mi došlo, že Gunnara už nikdy živýho neuvidim."

,,Do prdele," vyklouzlo mi nekontrolovaně.

Po očku jsem na něj pohlédla a doufala, že se ho můj naivní smích moc nedotkl. ,,Promiň."

,,V pohodě... nemohlas to vědět."

Zíral do stropu, zatímco já se špičkou prstu dotýkala jemné kůže na jeho nadočnicovém oblouku s drobnou jizvou. Několikrát jsem ji jemně pohladila a pak strhnula. V mysli mi vytanul úryvek článku z místních novin.

...
Strážníkům se při jejich příjezdu na místo zásahu naskytl pohled na mladého muže s krvácející ranami ve tváři a na rukou.
...

Stočila jsem automaticky pohled k ruce, kterou měl Bjørn založenou za hlavou, ale nemohla jsem z ní skoro nic vidět, jak se její velká část schovávala někde pod jeho andělsky blonďatými vlasy. Sklouzla jsem tedy pohledem k levačce, kterou měl položenou na svém vypracovaném břichu.

,,Jo," zachraptěl úplně cizím hlasem, ,,kromě obočí to schytaly i ruce."

Pohlédla jsem mu do tváře s pootevřenou pusou. Takže tohle za tím vším bylo? Ublížil sám sobě, po té co se dozvěděl, že jeho nejlepší přítel zemřel? Sevřelo se mi srdce, když jsem si představila tu bolest, kterou v něm ztráta musela vyvolat.

,,Cos udělal?"

,,Moc si to nepamatuju, ale utekl jsem od Chrise někam do baru a chtěl se ožrat."

Chytila jsem jeho ruku do své a prohlídla si ji. Měl na ní spoustu menších jizev, takže bylo těžké posoudit, která z nich se datovala k jeho pádu na dno. Položila jsem mu ji zpět na ploché břicho. Zvedla jsem se na lokti a chytila ho v ohbí druhé paže.

,,Ukaž."

Konečně mi věnoval přímý pohled a po krátkém zaváhání vytáhl ruku zpod hlavy. Přihlížel mi, jak chytám jeho dlaň do své a studuju každý milimetr jeho kůže. Do oka mě udeřilo, že na pravačce to vypadá poněkud divočeji. Ukazováčkem jsem píchla do největší z jizev.