Trable ze života biatlonistky

71. Kapitola

Leden

Nedokázala jsem pochopit, co přesně se stalo. Během vánoční pauzy, než Bjørn zmizel kdesi mezi elitou ve světovém poháru, na mě koukal s výrazem ve tváři, jakože jsem to nejdražší na světě. Při první příležitosti však zpřetrhal lana, která nás snad k sobě mohla poutat a jednoduše si hleděl svého. Nerozuměla jsem tomu, kde se v něm bere tolik sobeckosti. Získala jsem pocit, že jeho arogantní maska, kterou občas připomínal rozmazleného fracka z Osla, ve skutečnosti není jeho součástí. Myslela jsem si, že je to jen iluze, tvořená jeho cílevědomostí, když si v naprostém soustředění na cestě za svým cílem snažil udržet nadhled. Teď jsem však pochybovala o všem. Začínalo se mi zdát, že naopak tohle je možná jeho jediná, opravdová tvář a zbytek jsem si jen vysnila.

Nezvládla jsem se však nikomu svěřit. Lámala jsem si hlavu, co přesně jsem provedla. Můj mozek odmítal přijmout, že Bjørna tak dostalo na kolena, že zahlédl Mikaelovo auto před domem mých rodičů. Nerozuměla jsem, jak v něm mohla Miksova přítomnost vyvolat tak silnou reakci. Přehrávala jsem si vzpomínky posledních tří dní v Lillehammeru a snažila se je pochopit.

Páteční odpoledne jsem trávila s rodiči. Překvapilo mě, když u dveří zazvonil Mikael a s naprostou samozřejmostí prohlásil, že jde za Liljou. Můj nechápavý výraz ho přiměl dodat, že ho požádala o pomoc. Asi o hodinu později jsme na sebe narazili v kuchyni. Vyzvídal, jak se mi daří. Nebyla jsem moc sdílná, ale poznamenal, že působím nadmíru spokojeně. Zajímalo ho, o co jde? Rozhodla jsem se, že zatajováním zrovna před ním ničeho nedosáhnu a tak jsem mu o sobě a Bjørnovi pověděla. Tváří mu přeběhl smutný záchvěv. Zdůraznila jsem, že to neříkám, abych mu ublížila. Kývl a prohlásil, že nám to přeje. Jeho oči říkaly, Já to věděl.

V sobotu na Silvestra jsem se sebrala a jela k Bjørnovi domů. Auto stálo sice u domu, ale on nebyl k nalezení. Domnívala jsem se, že je někde venku a trénuje. Zkusila jsem to znovu odpoledne, ale ani tehdy se mi nepoštěstilo. Pohltil mě dosud neznámý pocit, že se mu mohlo něco stát. S obavami sevřeným hrdlem jsem sebrala zbytek odhodlání a vyrazila k Chrisovi. Jeho zmatený pohled a vyčítavé blesky z očí Terry směrem k němu mi moc nepomohly.

Prý odevzal Micka a vyrazil neznámo kam. Terry spustila proud káravých slov směrem k Chrisovi, že Bjørna neměl nechat odejít. Měla jsem dojem, že by mu nejraději vystřihla i pohlavek.

,,Co se stalo?" otočila se směrem ke mně.

,,Nic!" zdůraznila jsem. Hlavou mi projela vzpomínka, jak jsme po ranním sexu leželi vedle sebe v posteli. Já mu prsty čechrala jeho blond vlasy a kochala se pohledem na jeho uvolněnou tvář se zavřenýma očima. Byl tak krásný. ,,Včera ráno, když jsme se viděli naposled, tak bylo všechno v pohodě... Aspoň myslím."

,,To nedavá smysl."

,,Nemohlo se stát něco jinýho? Něco, co se mnou nesouvísí?" navrhla jsem.

,,Co třeba?"

,,Nevím," pokrčila jsem rameny.

,,Nemohla se mu třeba ozvat jeho matka?" otočila se Terry na Chrise. S vykulenýma očima jsem koukala z jednoho na druhého a doufala v ujištění, že Bjørnův nepochopitelný útěk se mnou nemá nic společného.

Ten zvedl ruce do vzduchu jakože se vzdává. ,,Neřekl ani slovo."

Zkoušela jsem se mu dovolat. Marně. Trnula jsem, kde je mu konec. Zprávu, že je Bjørn při životě, ale neznámo kde, jsem dostala od Terry. Zavolal Chrisovi, popřál jim do nového roka a poděkoval za hlídání Micka. Celou silvestrovskou noc jsem zadržovala slzy a snažila se být vděčná za poslední dny strávené s rodinou.