Trable ze života biatlonistky

6. Kapitola

Květen

Ozvalo se decentní zaklepání na dveře mého pokoje a mně bylo ihned jasné, kdo za nimi stojí. Otřela jsem si rychle slzy z tváří, zahrabala posmrkané kapesníky pod polštář a zvolala očekávanou výzvu.

,,Dále."

Máma opatrně otevřela dveře a vstrčila do nich hlavu s vlasy narychlo sepnutými do lehce střapatého ohonu.

,,Můžu?"

Povzdechla jsem si, protože mě přemáhala chuť říct, že ne, ale vlastní mámě jsem to nemohla provést. Je tím nejlepším v mým životě, protože není jenom máma, je zároveň moje skvělá kamarádka.

,,Jo," zamručela jsem a nenápadně popotáhla.

Oči zčervenalé od pláče jsem před ní nemohla zakrýt, takže nebylo potřeba skrývat ani nos ucpaný nudlemi.

,,Co se děje, zlato," zeptala se měkce, zatímco se usadila na matraci postele kousek ode mě. Zkoumavým pohledem přejížděla moji tvář.

Zakroutila jsem hlavou, nechtěla jsem o tom mluvit, ale zároveň jsem věděla, že musím. Mikaela jsem od sebe odehnala dobrovolně a způsob, jakým jsem to udělala, musel snad být i trestuhodný. S odstupem hodin jsem si kladla otázku, jak jsem vlastně dokázala zachovat tak bezcitně?

Snažila jsem se myslet racionálně a tak se i rozhodovat. Mermomocí jsem se tomu snažila naučit díky sportu, který mě někdy zatěžoval psychickým břímě, ačkoliv jsem si tu cestu zvolila sama kvůli svojí cílevědomosti. A teď jsem si tím svým rozumovým přístupem zasadila hodně bolestivou ránu. Když jsem jen pomyslela na to, jak moc to muselo ublížit Mikaelovi, vyhrkly mi proudy dalších slz, které se pokaždé zastavily až ve chvíli, kdy mi žádné nezbyly.

,,Mikael."

Mámě se vytvořila vráska na čele, jak se snažila hádat, o co by mohlo jít. Došlo mi, že nemůže ani tušit, však to mezi mnou a Mikaelem vypadalo poměrně růžově.

,,Pohádali jste se?"

Zavrtěla jsem hlavou, během čehož jsem polkla hnusný knedlík, který se mi vytvořil v krku a s ucpaným nosem jsem zahučela ta hnusná, pravdivá slova.

,,Rozešla jsem se s ním."

Koutkem oka jsem zahlédla, jak mámě překvapením vyjelo obočí vzhůru.

,,To nechápu. Proč by jsi to dělala? Nepohodli jste se kvůli něčemu?"

Kousla jsem se do rtu a zvažovala, jak budu formulovat, to co jí musím říct. Zasloužila si vědět, proč jsem se rozhodla dát Mikaelovi košem, protože hlavně ona mě podporovala v čemkoliv, co jsem si přála. A jeho měla fakt v oblibě. Pokud jsem se někdy obávala, jak máma přijme kluka, kterýho si jednou přivedu domů, nemohla jsem doufat v lepší výsledek. Kolikrát si u večeře notovali, ať už byla řeč o příhodách z každodenního života nebo o knihách, které četli. No a já mezitím dloubala vidličkou do jídla na talíři a téměř žárlila na svýho kluka a mámu. K popukání.

,,Nemá to smysl. Myslím, že nebere biatlon dost vážně a ... myslím, že to nedokážu snášet."

Mamka mi pozorně naslouchala a dopřála si chvilku čas, než zareagovala.

,,Takže jestli to dobře chápu..." větu nedokončila a nakrčila zamyšleně obočí. ,,Neznám ho sice, tak dobře jako ty, ale... nikdy se mi nezdálo, že by to nebral vážně. Promiň, nechci se do toho plést... možná má jenom jiný přístup k tomu celému, ale to neznamená nutně, že to nebere vážně."

Stiskla jsem víčka pevně k sobě a pocítila rostoucí napětí v hrudi. Potřásla jsem hlavou, abych dala najevo, že to nechci řešit.

,,Promluvila jsi si s ním o tom?" zeptala se opatrně.

,,Není o čem mluvit."

,,Emi?" oslovila mě s citem máma a položila mi ruku lehce na předloktí. ,,Ty jsi si s ním o tom ani nepromluvila a prostě jsi to ukončila?"

Zněla trochu šokovaně, i když jsem měla dojem, že se to snažila maskovat. Znala mě dostatečně na to, aby nemusela být překvapená. Ale asi doufala, že za tu krátkou dobu, co jsem s Mikaelem chodila, jsem se něčemu přiučila a začala víc komunikovat. No, tak ne. Některé věci se prostě nemění.

,,Říkám, že není o čem mluvit," zašeptala jsem a cítila, jak se mi začíná třást hlas. Věděla jsem, že mě co nevidět zradí a byla jsem rozhodnutá v rozhovoru nepokračovat.

Moje vlastní přesvědčení o správnosti mého jednání mi začínalo mávat na rozloučenou a mámina slova to jen potvrzovala. Zpackala jsem to? Zcela určitě. Ale v tu chvíli jsem byla přesvědčená, že jednám správně, ať už jsem k Mikaelovi chovala jakékoliv city.

,,Má tě rád, myslím, že by si zasloužil, aby sis s ním nejdřív promluvila."

,,To už je teď jedno."

,,Takže nebrečíš, protože toho lituješ?"

Kousla jsem se do rtu a oči mi zaplavil nový nápor zrádných slz. Pokusila jsem se na mámu podívat, ale viděla jsem ji rozmazaně.

,,Lituju, ale rozhodla jsem se."

,,Broučku. Miluju tě. Ale někdy děláš vážně hloupá rozhodnutí. Poslouchej, nic není ztracené, co kdyby ses zamyslela nad tím, že jsi se možná rozhodla špatně a pak jsi poprosila o odpuštění. Má tě rád. A jsem si jistá, že i ty ho máš ráda."

Zakroutila jsem hlavou a vybrala si možnost nic neslibovat, ať už byla její rada jakkoliv dobrá.

,,Díky, mami. Já to zvládnu."

Na moment na mě ještě hleděla a pak se pomalu zvedla, políbila mě do vlasů a odešla stejně tiše jako vešla.