Trable ze života biatlonistky

54. Kapitola

Netušila jsem, co přesně Straky a spol. mají v neděli v plánu. Když však zazvonil zvonek u nás doma, rozeběhla jsem se otevřít s výkřikem: ,,To je pro mě!" Sotva jsem otevřela jsem dveře a pozdravila se s Bjørnem, poslal mě se převléct.

,,Řek jsem teple se obleč."

,,Mam podvlíkačky."

Na moment se zatvářil otráveně, jakože má co do činění s retardovanou osobou, která se mu ani trochu nesnaží porozumět.

,,Obleč si něco sportovnějšího, teplýho. A ne džíny."

,,Tos neřek."

,,Fucking Jesus! Tak to říkám teď."

,,Dobrý, dobrý. Nečil se. Už jdu. Půjdeš dovnitř?"

,,Ne, ale... je doma Lils? Mohla bys jí zavolat? Na něco se jí chci zeptat."

,,A na co?"

,,Chci se zeptat jí. Ne tebe. Tak co? Zavoláš jí? Prosím."

Trochu dotčeně jsem se zaksichtila a když už jsem byla v patře na cestě do pokoje, houkla jsem na sestru, ať se jde věnovat vlasáčovi. Ať jsem s převlíkáním chvátala, jak jsem chtěla, z jejich rozhovoru jsem nic zajímavýho nepochytila. Když jsem se vrátila, zrovna se něčemu tajuplně uculovali. Potlačila jsem zvědavost a vyzvala Bjørna k odchodu.

,,Čau," rozloučil se se ségrou a nezapomněl mrknout. Dumala jsem, co mi uniká.

Røyslitjernet je snad nejmenší ze všech jezer v okolí Lillehammeru. Obklopují ho vysoké jehličnany, které vodní plochu skrývají. Dodávají místu zvláštní temnou atmosféru, protože jej nechávají se topit ve stínu.

Nejdřív jsem moc nechápala, proč Bjørn zajel zrovna tam. Myslela jsem, že se chystáme do zkušebny. Když jsem však vedle zamrzlého jezera zahlédla taky Chrisovo SUV a Mlátičův pick up, pochopila jsem.

Vybrali Røyslitjernet protože je sice nejmenší, ale zároveň nejmělčí a tedy se zřejmě dalo spolehnout, že riziko propadnutí ledu a utopení je na něm nejmenší.

,,Jé, vy chcete bruslit?"

,,Ty ne?"

Dotčeně jsem se zaksichtila. Byla jsem sice teple oblečená, ale to bylo tak všechno.

,,Nemam brusle."

,,Ne, jo?" ozval se Bjørn vedle mě a s naprosto nezúčastněným výrazem natáhl ruku do korby auta.

Přihlížela jsem, jak vytahuje svázané brusle a zatvářila jsem se ještě kyseleji. To už mu však cuklo ve tváři, natáhl se do korby podruhé a vytáhl další pár.

,,Weilááá," houkl a podržel mi je před obličejem. Přišly mi nějaké povědomé.

,,To jsou moje brusle!"

,,No. Prej jo."

V tu chvíli mi docvaklo, proč chtěl mluvit s Liljou. Ušili na mě malé překvápko.

,,Jééé," zakňučela jsem. ,,To je super. Díky!"

Dětské nadšení mě o malinko přešlo, když Bjørn vytáhl dvě hokejky.

,,To ne."

,,To teda jo. Slíbilas, že budeš dělat, co se po tobě žádá."

,,Moc mi to s hokejkou nejde," bránila jsem se.

,,Nazdááár," ozvali se už čekající členové Strak.

,,Ahoj," pípla jsem miloučkým hláskem. V bundách a s čepicema na hlavě, nevypadali o nic míň děsivě.