Trable ze života biatlonistky

18. Kapitola

Červen

Nemohla jsem přestat myslet na Bjørnovu poznámku, že by mi mohl pomoct s během. Nebyla jsem si jistá, jestli to byla nabídka nebo jenom taková připomínka mezi řečí, kterou nelze brát vážně. Nakonec jsem se ho vážně zeptala a on pokrčil rameny, že proč ne, že na to lze využít ranní, regenerační vyklusávání. A to se mi hodilo ještě víc. Stine ráno nechtěla chodit vyklusávat, takže jsem někdy chodila před snídaní sama.

,,Kde máš holky?"

,,Holky?" pohlédla jsem na Bjørna nechápavě, když jsme se sešli na chodbě chaty.

,,Se jim nechtělo?"

Napadlo mě, že mi na ten ranní běh kývl, jen protože doufal, že půjdou i ostatní holky. Ale pak mi došlo, že to je blbost. Kdyby s nimi chtěl trávit víc času, prostě by to udělal. Spíš si začínal myslet, že jsme nerozlučné.

,,Ne, ráno s nima nic není."

Vybavila jsem si Stine, která po ránu skuhrala, když se vzbudila a použitelná byla až po snídani. Někdy ani to ne. Já taky nebyla zrovna ranní ptáče, ale dokázala jsem se motivovat, když jsem večer šla včas spát. Celkový počet naspaných hodin u mě hrál větší roli než hodina, v kterou mi zvonil budík.

Možná to mělo za vinu i její učení za svitu lampičky na noční stolku.

,,Stine se včera večer něco učila bůví do kolika hodin. Tu z postele vytáhneš jedině násilím."

Bjørn se jen krátce zasmál a přidržel mi dveře od chaty.

,,Jak jsi to zvládal ty, když ses musel i učit?"

Bjørn na mě nechápavě koukal, jako kdyby nerozuměl otázce.

,,Škola?"

,,Eh," uhnul pohledem, až mi přišlo, že ho moje otázka obtěžuje. ,,Já nestudoval," potřásl hlavou.

,,Ne?" Zarazila jsem se a zůstala stát v předdveří. Dveře se s bouchnutím zavřely. Jeho odpověď mě doopravdy překvapila. Myslela jsem, že skoro všichni se snaží zvládnout i nějaký studium.

,,Ne," zdůraznil, krátce na mě pohlédl a pak se zahleděl někam daleko. ,,na co."

,,Hm? No... Až přestanem s biatlonem, tak taky něco musíme dělat, ne?" Nadhodila jsem nejčastější argument, který mi otloukala o hlavu i moje máma.

,,Tak daleko jsem nepřemejšlel," podotkl, ale nezdálo se, že by ho to nějak tížilo.

,,Jakože jsi předpokládal, že nikdy nebudeš muset hledat práci? Byl sis jistý, že to s biatlonem klapne?"

Naprosto znuděně kývl hlavou. Vymámit z něj někdy odpovědi vyžadovalo skoro nadlidské síly. Možná ještě spal.

Všiml si mého dotěrného pohledu a bokem na mě pohlédl. A povzdechl si. ,,Fucking jesus. Co tak koukáš?"

,,Nechceš o tom mluvit?"

,,Proč tě to tak zajímá?" zeptal se, avšak nijak nepřátelsky. Zdálo se, že se jen diví mému vyzvídání.

Tentokrát jsem pokrčila rameny já. Ani jsem nevěděla, co mě tak vnitřně žene k tomu, abych ho zpovídala. Prostě mě na něm něco fascinovalo a tyhle hloupý otázky jsem si nedovedla odpustit. Skoro jako bych měla potřebu znát jeho cestu za úspěchem a porovnat ji s tou svou. Asi to souviselo s hledáním chyb a nedostatků na mě samé. Ale byla jeho volba lepší než ta moje? Soustředit se jen na sport? Rozhodně to bylo něco, co lákalo i mě.