Trable ze života biatlonistky

30. Kapitola

Zařadila jsem zpátečku, očima jsem střídavě kontrolovala vnější a vnitřní zrcátko. Zatímco jsem se krokem sunula po štěrkové cestě v pravidelném oblouku, prsty mojí ruky automaticky našly tlačítko schované pod područkou středové konzole.

Jeden pohyb paží, během kterého jsem s očima na šťopkách obhlížela okolí, a pod bříšky prstů jsem ucítila hladký obal proteinové tyčinky. Loktem jsem zaklapla poklop a strčila obal mezi zuby. Jedním kousnutím jsem ho roztrhla a dupla na brzdu, abych lehce hysterickým pohybem konečně uvolnila hmotu s čokoládovou příchutí.

Jen co jsem kus odkousla a zuřivě žvýkala tvrdou hmotu, napětí ze mě začalo opadat. Ten neutišitelný hlad po hodně intenzivním tréninku se už nedal potlačit. Na jednu stranu jsem nebyla schopná pozřít nic, co skutečně zasytí, ale zároveň jsem měla neodbytný pocit, že se rozpadnu na prach, když nic nesním.

Zrovna jsem si podruhé odkousla z tyčinky, když se ozvalo zatroubení. Tak zaujatě jsem hleděla na náhražku čokolády, že jsem si ani neuvědomila, že jsem zablokovala parkoviště. Pohlédla jsem bokem ven a spatřila černé SUV se znakem BMW nad chladičem. Mávla jsem rukou, abych se tím gestem Kristin omluvila. Rychle jsem zařadila páku do pozice označené písmenem D a sešlápnutím plynu vyrazila vpřed. Jednou rukou jsem spěšně točila volantem, abych kola na štěrkové cestě urychleně navedla požadovaným směrem.

Bylo pondělí a jak tomu u mě bývá, zapomněla jsem na důležitý detail. Do Lillehammeru dorazila elita ze svěťáku, aby potrénovali. Trenéři k nám byli tak dobří, že nás při té příležitosti hodili dohromady a přizpůsobili plán.

V mém případě tohle dobrosrdečné gesto znamenalo, že jsem se ostatním snažila stačit tak urputně, až jsem se po x-tém sprintu málem složila. K mému štěstí jsem se tentokrát nepozvracela, jak tomu v podobných případech bylo mým zvykem. Torre mě však na chvíli nechal sedět, dokud se zase neseberu. Soucitně mě pohladil po rameni, ,,dobrá práce, Em. Ale teď se trochu uklidni. Není cílem, aby ses zničila už první den tohodle týdne."

Chvíli mi jeho slova rezonovala v hlavě. Byla jsem tak hloupá, až mi to samotný přišlo trapný. Měli jsme před sebou celý týden s elitou?! Vážně jsem byla jediná, kdo si s tím málo lámal hlavu a kdo se pokusil dát do výkonu všechno už první den?

Dost mě to rozhodilo. Strašně jsem se chtěla předvést v co nejlepším světle. Zvlášť po mým a Bjørnově sprostým, povzbuzovacím výstupu na exhibici v Drammenu. Potřebovala jsem ukázat, jak moc vážně to beru a že do tréninku dávám všechno.

Už při ranním vítání totiž padla hláška od kolem procházejícího Kristiansena, ,,a heleme se! Tebe si pamatuju z Drammenu. Jsem zvědavý, jestli se takhle s Gjertsenem hecujete i doma."

Dech se mi zadrhl a několikrát jsem zamrkala na Egila, trenéra mužů v áčkovém týmu. Taky mi na moment trvalo, než mi došlo koho má na mysli. Bjørn Gjertsen.

Gjertsen! Kam jen se poděl? Těšila jsem se, až ho po víkendu znovu uvidím. Po té neočekávané návštěvě na dílně u jeho kámoše Chrise, kdy se mi z Bjørna podařilo vymámit alespoň několik odpovědí na otázky, které jsem si kladla, se mi to rozleželo v hlavě.

Trochu mě trápilo svědomí nad tím, že vyletěl jak čertík z krabičky, když jsem mu začala šťourat v osobním životě. Kdyby o to totiž on a Rikke stáli, už by dávno byli pár. Moje trapné pokusy vyvolat v něm cosi jako uvědomění si vlastních citů, byla naprostá ztráta času. Jako obvykle mi to došlo se zpožděním.

Jenže mi na něm záleželo čím dál tím víc a tak jsem si přála, aby i on byl spokojený. Trochu mě bolelo u srdce z pomyšlení, že se snad kdy cítil osamocený. Oproti tomu jak bez zájmu se dokázal chovat v týmu, nezdálo se, že by samotu vyhledával. Narozdíl ode mě. Ale já už svoje časy s touhou po samotě měla taky za sebou.