Trable ze života biatlonistky

49. Kapitola

ŘÍJEN

Sledovala jsem průběh stíhacího závodu mužů s Mikaelem a mojí rodinou. Všechny nás přivedlo do varu, když vlasáč vybojoval se třemi zanedbatelnými chybkami druhé místo. Vpáčil se tak mezi Tarjeie a Sturlu.

,,Jak je to vůbec možný? Na sněhu ti borci z elitního týmu vypadají nedostižní," poznamenal táta.

,,Tohle není úplně to samý," usmál se Mikael.

,,Jaktože ne? Běh a střelba. Akorát né na sněhu."

,,Když se to řekneš takhle zjednodušeně, působí to celý fakt nepochopitelně."

,,Viď?" uchichtl se táta a byl rád, že mu Mikael dal za pravdu.

,,Ve skutečnosti v tom hraje roli vícero faktorů. Mimo jiný hlavně ten, že si některý sportovci plánujou dosažení nejlepší fyzický kondice na střed zimní sezóny. A ne na její začátek nebo dokonce před ní."

Ačkoliv jeho slova nebyla mířená přímo na mě. Zasáhla mě, najednou mi můj výkon z předchozího dne přišel zanedbatelný a bezvýznamný. Skoro jako bych v těchto dvou dnech závodila se sportovci, kteří vlastně vůbec nezávodili, ale jen tak se šli proběhnout. Snažila jsem se na sobě nedat znát, že na mě ta slova zapůsobila jako studená sprcha. Hrdinně jsem pak opětovala tátův pohled, když z Mikaela pohlédl na mě.

,,To fakt?" usmál se.

,,Fakt."

Pokrčil rameny a odmítavě povytáhl koutek úst, ,,pro mě jsi stejně nejlepší. Včera mě málem klepla pepka, když jsem viděl tvý jméno na třetím místě."

Aww. Srdíčko mi z táty poskočilo. Hned jsem se cítila líp, když jsem si zase připadala jako tátova holčička.

,,Díky, tati," objala jsem ho krátce, než jsem se otočila a běžela gratulovat Bjørnovi.

Nebyla jsem jediná. Každý z týmu se s ním chtěl obejmout nebo si s ním ťuknout pěstí. Ale Rikke, to byla jiná liga. Sevřela mu tváře v dlaních, u toho ječela jako smyslů zbavená a pak mu vlepila mlaskavou pusu do koutku úst. Přišlo mi, že to trošku rozhodilo i tvrďáka jako on.

,,Em?" ozval se vedle mě Aker.

,,Jo?"

,,Měl bych takovou prosbu. Pospícháš?"

,,Ne," odpověděla jsem váhavě a přimhouřila jsem podezřívavě oči. ,,Proč se ptáš?"

,,No, jestli nespěcháš domů a seš tu autem, mohla bys pro mě něco udělat?"

,,...možná?" zaváhala jsem. Nechtělo se mi hned kývnout, u chlapů člověk nikdy neví, co chtěj.

,,Svezla bys Bjørna? Já ho totiž přivezl, ale spěcham. A jelikož on před sebou má ještě celý to divadlo..."

Přihlížela jsem, jak Aker kývl rukou směrem, kde se nacházelo pódium a úsměv mi opadl. Bože. Další moment o samotě s vlasáčem? Do toho se mi vůbec nechtělo. Mikael se dopravil po vlastní ose, stejně jako moje rodina. Rodina! Lilja! Byla jsem si jistá, že ona bude nejlepší možná psychická podpora.

,,Jo, dobře," ušklíbla jsem se bez nadšení. ,,Hodím ho domu."

,,Seš super. Díky moc. Tak mu to nějak řekni, ať mě pak nehledá. Nevypadá, že by teď měl čas."

Bjørn zrovna následoval ostatním zvítězivším směrem ke stupňům vítězů. Vzala jsem z kapsy telefon a rychle vytočila Liljino číslo.

,,Nechoď domu s našima! Potřebuju tě," vyvalila jsem na ní bez pozdravu. Však jsme se viděly naposled před pěti minutami.