Trable ze života biatlonistky

1. Kapitola

Duben

Trávili jsme čas ve společném tichu. Já jsem na tabletu koukala na seriál Lucifer a Mikael si četl. Vypadal u toho božsky. Válel se na pohovce v bohémském stylu ve vlastní verzi. Totiž přečuhoval z obou stran pohovky a u toho si držel nad hlavou elektronickou knihu. Čas od času se jeden z nás začal chechtat. U mě šlo spíš o stydlivé chichotání, když Lucifer pronesl nějakou ďábelskou hlášku a Mikael... No vlastně nevím, co na knize může být tak vtipné.

,,Čemu se směješ?"

Vyšklubla jsem si jedno sluchátko z ucha a stopla seriál.

,,Co?"

To hraje anebo mi fakt nerozuměl? Jasně, byl mimo. V úplně jiné dimenzi. Nechápala jsem, co ho na čtení tak fascinuje. Několikrát jsem se k tomu musela přinutit, abych pohla s povinnou četbou do školy, ale nikdy mě to tak nevtáhlo jako jeho.

,,Ptám se, čemu se směješ? To je ta kniha tak vtipná?"

,,Strašně," zubil se na mě ze své pozice ležmo. Zacvičil špičkami svých ploutví a já pro sebe nenápadně zakroutila hlavou. Vlastně nepřipomínal boha, ale svalnatýho tuleně.

,,Co to je za knihu?"

,,Žízeň od Jo Nesbø."

,,Tak mi pověz, co ti přijde tak srandovní. Ja myslela, že je to o vraždách."

,,Je to o vraždách. Ale vysvětlovali tu takovej psychologickej fenomén, na který se napálil i brilantní psycholog."

Netušila jsem o čem mluví, ale jako první mě napadlo, že někdo, kdo je brilantní, tedy inteligentní, tak by se asi neměl nechat napálit. Zvažovala jsem, jestli se zeptat o co přesně jde, protože hrozilo, že až mi to začne Mikael vysvětlovat, nepochopím. A do toho se mi moc nechtělo.

,,Aha."

,,Chceš vědět o co jde?"

,,Asi radši ne. Psychologie mě moc nebere."

Mikael se mazaně usmál, načež jsem podezřívavě přimhouřila oči. Určitě to na mě bude chtít vyzkoušet, blboun.

Často jsme takhle večer trávili čas společně u něj doma. Oba unavení z tréninků jsme jednoduše odpadli na pohovku a byli rádi, že dýcháme. Někomu by se mohlo zdát, že to je strašná nuda. Jenže nám vyhovovalo vědět o vzájemné přítomnosti a v případě potřeby se prostě jen přitulit. Nebo alespoň můj dojem byl takový, že to je příjemné oboustranně. Sice mě někdy Mikael zval někam ven na rande, ale občas, čím dál častěji, jsem jednoduše odmítla.

Mně se líbilo, že bydlí v podstatě sám. Jeho otec pracovně cestoval a domů se vracel čím dál méně, takže jsme jeho dům mohli využívat podle chuti. Jinak měl Mikael jen starší sestru, která se však odstěhovala, jakmile dosáhla 18 let. Matka mu bohužel zemřela, když byl ještě malý kluk. Obdivovala jsem, že tak samostatně dokázal se vším poprat. Já jsem si svůj život bez mámy neuměla vůbec představit. Tréninky mě dokázaly tak vysosat, že přijít domů a dostat na stůl teplé jídlo pro mě znamenal vrchol blaha.

Sotva nám skončila sezóna a třítýdenní volno, které jsme po ní měli, zeptal se mě Mikael poměrně bez okolků, jestli se k němu nechci nastěhovat. Pamatuju si, že mi spadla brada a chvíli jsem na něj bezhlesně koukala.

Odmítla jsem.

Ale od té doby se mi od srdce smál, jak srandovně jsem se prý tvářila, když se mě zeptal. Vůbec nepřeháním, když řeknu, že jsem se na nějakou dobu stala jeho hlavním důvodem k smíchu. Milovala jsem jeho bublavý smích. Jen mě hrozně dráždilo, že se směje mně.