Trable ze života biatlonistky

78. Kapitola

Leden

Míval problém usnout. Často mu s tím pomáhaly třeba i sluchátka, do kterých si pouštěl tichou hudbu, jen aby tím zamezil svému mozku nechat se unášet nevyžádanými myšlenkami.

Od té doby, co se mu dostala pod kůži, respektive od chvíle, kdy ho nechala proniknout do sebe samé, myslíval jen na ni. Před očima se mu míhaly obrazy, jak leží v trávě na zahradě u Chrise, se zlatými vlasy rozprostřenými kolem hlavy. Anebo jak se v záři slunce k němu otáčí před rameno a když ho spatří, rty odhalí řadu zoubků v nejširším radostném úsměvu. A těsně před úplným vypnutím se utápěl v modrých očích, hlubokých jako lesní studánky, které na něj hleděly s očekáváním mísícím se s něhou.

Obvykle Bjørn nesnídával s ostatními. Vstával brzo a přílišný ruch v jídelně mu nepříjemně dráždil citlivý sluch a cuchal nervy.

Sobotní stíhací závod však začínal až odpoledne, takže si mohl maličko přispat. Poseděli večer s ostatními, aby trochu oslavili úspěšné závodní klání, rozebrali předpověď počasí pro následující den a třešničkou na dortu byla elektrizující přítomnost Emilie na opačné straně stolu. Chvílemi k ní zbloudil pohledem, aby se ujistil, jak se cítí mezi novými lidmi. A pak stačilo jen, aby se naklonila, až se jí trochu odkryl výstřih toho zatraceného svetru, co si opět oblékla.

Hned si vzpomněl, jak ho bavilo rukama bloumat pod látkou po jejím těle. Odpověděl mu na to tlak pod poklopcem, takže si musel poposednout.

Překvapoval sám sebe, že ho tak moc zajímalo, jak se mezi ostatními Emilie cítí. Sám totiž atmosféru v áčkovém týmu oceňoval. Bylo to zase o něco jiné, svým způsobem lepší a profesionálnější. Přál si, aby to taky dokázala ocenit a vychutnat si to. Obzvlášť protože věděl, s jakou rivalitou se potýkala v béčku.

A nejen to. Samotného ho zaskočilo, jak ho zasáhl její hrdý výraz, když mu gratulovala k desátému místu. Získal novou chuť dokázat jí, že dokáže být ještě lepší, aby na něj mohla být hrdá oprávněně.

Jenže pak se zarazil. Hrdá na něj? Vždyť jí nedával důvod. Strašně ji chtěl a sám pro sebe ji pokládal za svou, i před Strakami, ale v týmu jakoby byl někým jiným. Nedokázal říct, čím to je, ale měl potřebu všechno osobní chránit před zvědavými zraky. Nechtěl, aby o něm nikdo věděl příliš mnoho, snad aby to nemohl použít proti němu nebo znevážit.

Zaťukal na pozdrav klouby prstů o desku stolu, kde už do sebe cpal celozrnný chléb a vařené vejce Johannes Dale. Ten k němu s úsměvem vzhlédl a pokývli si.

Bjørn už měl rozmyšlené, jak jeho dopolední program závodního dne bude probíhat. Lehký výklus, regenerační otužovačka v ledovém potoce, test lyží a následně lehký oběd. Mrzelo ho, že se časově vůbec nedostane k tomu, aby vedle trati podpořil Emilie.

Emi

Ani v nejmenším si nemohl stěžovat, že ji posunuli do reprezentačního týmu. Její příjezd ho překvapil, protože moc nedával pozor, co se kolem něj šušká. V momentě, kdy ji spatřil v hotelovém lobby, ho zaskočily vlastní pocity. Byly tak intenzivní, až nevěděl, co si počít a odvrátil zrak. Chvíli si přál, aby to mohl vrátit, a reagoval by jinak. Neuniklo mu totiž zklamání v jejích očích. Jenže se naučil nešťourat v tom, co už nemohl změnit. Co bylo, bylo. Takže se jednoduše snažil, aby ji nezklamal znovu.

Rozhodně byl rád, že ji má pěkně na očích. Znal v podstatě její celodenní program a protože se zdálo, že nemá potřebu hledat si nové kámoše všude kolem, nikdo se kolem ní nemotal. Alespoň si to do té chvíle myslel.