Třiapadesát útržků (drabbles)

3) Čas navíc (20+200)

Přála jsem si jenom trochu času navíc. Avšak i čas se může změnit v klec našich snů a našich tužeb.

Uvědomuju si to s každou hodinou víc, jak tu tak ležím, v bolestech, a čekám, až si pro mě přijde smrt a všechno to skončí. Až mě to konečně, konečně přestane bolet.
Chtěla jsem čas navíc. Klidně jen pár měsíců. Modlila jsem se k nebesům, že ještě není můj čas, ať mi ještě chvíli dopřejí. Mé přání se splnilo. Ale stálo to za to?
Chtěla jsem čas, který bych mohla strávit s rodinou. Čas, který bych si užila. Zažila, co jsem předtím odkládala. Čas, v němž bych žila.
Jenže místo toho jsem dostala tohle. Času víc než v co jsem podle lékařů mohla doufat, jenže jak ten čas vypadá?
Ležím v odporně bílém nemocničním pokoji na stejně neosobní posteli a do žíly mi teče koktejl, který by ocenila kdejaká smažka. Jsem mimo a i přesto cítím, jak mi je. Jsem bledá a vyhublá tak, že malé děti bych určitě děsila, je mi zle od žaludku, všechno mě bolí a nemám sílu ani promluvit, natož se pohnout.
O životě, za který jsem se modlila, nemůže být řeč.
Vzpomenu si na to všechno, o čem jsem snila a po čem jsem toužila, a přepadne mě smutek.
Třeba v příštím životě, pomyslím si.