14) Detektivka (300)

6 2 0
                                    

Je dávno po pracovní době a já už mám být dávno doma, přesto pořád sedím na služebně, v ruce držím kávu z automatu a snažím se přesvědčit své podvědomí, že ten kofein funguje a mně se vůbec nechce spát, zatímco zírám na fotky z místa činu.

„Nemusíš ten případ vyřešit dneska, víš to, že jo?“ ozve se za mnou můj parťák a já si unaveně promasíruju spánky.

„Vím,“ povzdechnu si, „ale…“

Ztichnu v půli věty, protože si něco uvědomím.

Zašmátrám ve složce k jinému případu, starému pár dní, a vytáhnu další fotku.

„Hele. Tady a… tady,“ dám k sobě dva snímky obětí, „jak to, že mě to trklo až teď?“ zavrčím otráveně a sotva potlačím chuť plácnout se do čela.

„Co?“ nechápe kolega. Očividně bychom volno potřebovali oba.

„Poloha rukou objetí. Podívej.“

„Mírové gesto?“ zamračí se parťák. „Proč…?“

„To nevím,“ povzdechnu si, „ale vypadá to, že hledáme jednoho vraha. A taky, že náš vrah je zastáncem míru.“

„Proto vraždí,“ podotkne Lucas pochybovačně.

„Ve jménu míru,“ přikývnu. „Musíme zjistit, co naše oběti spojuje a proč po nich někdo šel. Projeď záznamy zločinců, rozpoznání obličejů… zjisti, jestli nejsou tam.“

„Pomstychtivý sériový vrah? To mi nesedí… Pomsta bývá osobní.“

„Obvykle,“ souhlasím, „ale viděli jsme už i divnější věci než člověka, co má pocit, že je na něm, aby vzal spravedlnost celého světa do vlastních rukou.“

„A zajistil mír,“ doplní mě kolega.

Unaveně přikývnu: „Zhruba tak nějak. Až na to, že nám zajistil leda tak dlouhou noc. Musíme zjistit, kdo je další, než bude pozdě.“

Lucasovo zmučené zasténaní docela přesně vyjadřuje, jak se cítím. Zbytek kávy do sebe kopnu jako panáka.

„Jdu nám pro další kafe a něco k jídlu,“ nadhodím. „Ty běž hledat, hned se přidám.“

„Lepší páteční noc si nedokážu představit…“

„Zlo nikdy nespí,“ řeknu ještě po cestě, „takže my taky ne.“

Třiapadesát útržků (drabbles)जहाँ कहानियाँ रहती हैं। अभी खोजें