Třiapadesát útržků (drabbles)

12) Popis postavy (300)

Podíval se na sebe do zrcadla a trpce přemýšlel, kdo to na něj vlastně zírá. Tohle, troska s mrtvýma očima, která mu oplácí znechucený pohled, není on.

Kdy se to vlastně stalo? ptá se sám sebe. Tenkrát, těžko už říct, kolik je to vlastně let, byl přitažlivý a ženy se o něj téměř hádaly. Teď si je však dobře vědom toho, že dnes už by mu žádná z jeho bývalých nevěnovala víc než znechucený pohled, když by procházela kolem.

Můžou za to roky bez lásky, bez pořádného přátelství, roky strávené po podivných ubytovnách a podnájmech, roky drog, pití a zanedbávání se. Roky rezignace, roky snahy otupit vlastní mizérii pomocí alkoholu a bílých prášků…

Vlasy i krátké vousy mu od toho, co mu bylo třicet, prošedivěly, ale to byl ten nejmenší problém. Když se teď na sebe podíval, v tmavých očích, které se tehdy ženám tak líbily, už viděl jen únavu a prázdnotu. Pod nimi měl tmavé kruhy, které ještě dokreslovaly celkový dojem zničenosti.

Byl troska. Ušklíbl se tomu konstatování, čímž lehce odhalil zkažené zuby. Také nic přitažlivého, ale posledních deset let, možná víc, měl větší starosti než dentální hygienu – jako třeba kde sehnat peníze na další dávku, další láhev, další možnost, jak na chvíli umlčet své démony.

To mělo přednost i před jídlem, a proto teď vypadal nezdravě vyhublý. Vyčnívaly mu klíční kosti, tváře měl propadlé, dokonce i jeho zápěstí byla kostnatá.
Věnoval si další pohrdavý úšklebek.

Koukej, kam ses dopracoval.

Věnoval lhostejný pohled připravené poslední dávce, daleko větší než normálně.

Stejně by se to jednou stalo, tak proč to neudělat teď a nemít nad tím kontrolu? pomyslel si.

Prázdnýma očima už na něj stejně nekoukal ten člověk, kterým býval. Už dávno byl jen zuboženým tělem, pozůstatkem. To, na čem záleželo, bylo mrtvé už roky. Bylo načase dokončit, co začal.