Třiapadesát útržků (drabbles)

13) Parodie Šípkové Růženky (300)

Je rok 2021, od Růženčina píchnutí uplynulo přesně sto let, a já mám strach. Strach, že letos poprvé v historii lidstva ani pohádky nedopadají dobře.

Jsem Růženčina ochranná moc, síla daru poslední kmotřičky, kmotřička sama… říkejte mi jak chcete, nic to nezmění na tom, že celá ta léta přebývám neviděna a neslyšena v koutku princeznina pokoje, čekajíc, až bude Růženka zase probuzená a v bezpečí a moje práce tu skončí.

Celých sto let pozoruju přicházející prince, byly jich celé stovky, jak se jeden po druhém bezúspěšně snaží Růženku probudit. A letos, kdy by se jim to poprvé povedlo, zatím vůbec nic.

Celé království se bojí většího prokletí, prokletí, které se týká všech a které jim může z plic navždy vyrazit vzduch, pokud se k sobě příliš přiblíží. Smutně přemítám, jak takové prokletí zastínilo i princeznu, jak její život nikoho netrápí, když se musí bát o svůj vlastní.

Jsem tak ponořena v myšlenkách, že si přítomnosti někoho jiného nevšimnu dřív než je přede dveřmi princezniny komnaty. Pak už sleduju, jak ruka v rukavici obezřetně uchopí kliku a dovnitř vstoupí mladý muž s ochranným respirátorem FFP3 na obličeji.

Letošní první odvážlivec přistoupí k lůžku a chvíli si Růženku nejistě prohlíží.

„Co teď?“ mumlá. Nerozhodně přešlápne, pak jej slyším mumlat o tom, že má dva dny starý PCR test a ona nevyšla z domu už sto let, tak co, a následně si ochranu úst sundá.

Rychle se k Růžence skloní a opatrně ji políbí na rty. Následně si spěšně znovu nasadí respirátor a než se tak stane, princezna se probouzí.

„Co to máš na obličeji?“ slyším její otázku.

Mladík se usměje, i když přes respirátor to není příliš vidět.

„Dobré ráno, Šípková Růženko, vítej v roce 2021. Prospala jsi toho vážně hodně.“

Spokojeně se usměju, než zmizím. Je čas jít magicky chránit nemocnice.