Třiapadesát útržků (drabbles)

21) Nenávist (300)

Většinu svého života prožila ponořená v nenávisti. Nenáviděla svůj život, svůj osud, nenáviděla všechny, kteří jí jej ztrpčovali, kteří jí kdy ublížili, nenáviděla dokonce, možná přímo především, i sama sebe. Proč? A proč by ne, zeptala by se tehdy jedovatě kohokoli, kdo by měl tu drzost se ptát. Proč by svůj život nenávidět neměla, když byl takový, jaký byl? Nebylo to fér.

Dlouhé roky strávila hověním si ve své nenávisti, občas tak silné, až jí připadalo, že ji ten pocit snad zahubí, zadusí zaživa, sžírající, zhoubné, přesto svým způsobem pohodlné ve své známosti, ve své povědomé setrvalosti. Věděla, jak nenávidět, a bylo to snadné.

O tolik snazší než se vší své nenávisti zbavit...

Navíc, neměla přece důvod to dělat. Nenávidět situaci, v níž byla uvězněná, bylo přeci přirozené, měla na to právo.

Jenže ta nenávist, jakkoli pochopitelná, ji rozežírala zevnitř jako kyselina.

Trvalo dlouho, než si uvědomila, že se nemusí zbavit své nenávisti, aby se zbavila své bolesti.

Může ji přetvořit na sílu. Měla v sobě dost nenávisti, aby jako elektřina rozsvítila celé město, jako oheň spálila celý les a jako síla jí umožnila bojovat.

Přestala se snažit svou nenávist udusat, místo toho jí dala průchod. Dovolila své nenávisti proměnit se na motivaci, vzteku na sílu a zášti na neústupnost, přestala vést bitvu odjakživa odsouzenou k prohře a místo toho se svými nepřáteli uzavřela spojenectví, které ji posilnilo, umožnilo jí bojovat.

Nakonec jí nenávist dala síly dosáhnout věcí, které by bez její pomoci nedokázala. Nemohla říct, že nenávist v ní někdy úplně zmizela. Byla pořád v ní, už ne jako sžírající kyselina, ale jako mocná elektřina, někdy neposlušně jiskřící a snad i působící trochu bolesti svou jiskrou, většinu času však spořádaně a bezpečně dodávající energii k tomu, aby dosáhla, čehokoli si zamanula, schopná rozsvítit celý svět, když to bude třeba.