Třiapadesát útržků (drabbles)

16) Hurt by Johny Cash (300)

(inspirace v médiích)

Když jsme se poznali, byl jsi stejně na dně jako já. Láska ze cvokárny, něco, co by asi nikdo nečekal. Zní to absurdně, ale právě naše situace nás sblížila - rozuměl jsi mi a já tobě. Byli jsme oba totálně na dně, uvnitř mrtví, ale ty jsi pro mě z nějakého důvodu byl důležitý. Láska k tobě bylo v tu dobu nejspíš to jediné, co ve mně žilo a na čem mi záleželo.

Jenže pak nás odtamtud vypustili a všechno to šlo do háje. Ty jsi začal žít lépe, zlepšoval ses, a já byl za chvíli zase stejná troska, jako když jsem tam nastoupil.

Nějakou dobu jsem lhal tobě i sám sobě, své pocity a myšlenky, se kterými jsem se nemohl vypořádat, jsem se snažil skrývat, snažil jsem se svůj život pokrýt pozlátkem. To se ale brzy začalo drolit, jak moje pocity čím dál více otupovaly. Nešlo tak žít dlouho.

Začal jsem si zase ubližovat, protože když jsem cítil bolest, cítil jsem aspoň něco. Jehly zajíždějící do masa a později žiletky kreslící na kůži byly tím jediným, co ve mně dokázalo vyvolat alespoň nějaký pocit, bolest mi připomínala, že ještě žiju.

Nakonec jsi mě opustil, jako všichni. Nedivím se - ty jsi šel dál, změnil ses a já byl pořád stejný, nemohl jsi mi dovolit stáhnout tě zase dolů.

Koukám na čerstvé jizvy, které mi pokrývají předloktí, a říkám si, co to vlastně sakra vůbec jsem. Totální troska, ubožák. Ale nedokážu toho nechat, ne, když nikoho nemám.

Kdyby byla možnost, jak začít znovu, úplně od začátku a hodně daleko odtud, udělám to. Ale takhle, sám a s tíhou minulosti, to nedokážu.

Marně se snažím najít důvod, proč na tu žiletku nepřitlačit. Nenacházím ho, ale i tak nakonec ostří roztřesenou rukou odložím. Koneckonců, můžu to udělat příště, mám čas. Není kam spěchat.