4. část

2K 199 7
                                    

Vím, že jsem slíbila, že budou nějaké ty Larry momenty. Ale myslím, že tohle jsem trochu přehnala. Každopádně mě prosím nezabíjejte. Vykompenzuju to v dalším díle, který bude zase trochu odražitější, ačkoliv už ne tolik, jako ty předešelé. Enjooooyy ~ Tina

Druhý den se Harry o velké přestávce proplížil ven ze školy. Byl unavený a každý po něm něco chtěl. Potřeboval být chvíli sám. Očividně nebyl jediný, kdo měl stejné plány. Před školou na lavičce seděl Tomlinson. Matně si vzpomněl na své rozhodnutí, že se od mladíka bude držet dál. Nemohl. Nechtěl.

Sedl si vedle něho a ignoroval zvědavý pohled, kterým ho doprovázel. „Co tu chceš?“ zeptal se brunet, ne zrovna zdvořile.

„Taky tě rád vidím,“ ušklíbl se kudrnáč. „Jen trochu klidu.“ Pokrčil rameny a pohledem se Louisovi vyhýbal. Díval se všude možně. Na děti, spolužáky, lidi se svými psy, kteří procházeli kolem, auta i autobusy. Cokoliv, jen aby se nemusel dívat na mladíka, vedle kterého si sedl.

„Proto sis sedl sem, abych nemohl mít klid já?“ kysele odtušil Tomlinson. „Hele chápu, chceš mi taky ze života dělat peklo. Ale pokud dovolíš -“

„Ne!“ skoro zděšeně se na něj podíval. Chvíli beze slova zíral do modrých očí, než se rozpomněl, že se chtěl bránit proti tomu, co Louis řekl. „Nevím proč je na tebe Amy taková, ale já… nejsem tu proto, abych ti ubližoval.“

Tomlinson sebou při posledním slově trhl. Nezdárně se to snažil zamaskovat tím, že ze sebe oprášil neviditelné smítko. Poté se podíval na Harryho, musel trochu zvednout hlavu, aby mu viděl do očí. V smaragdech viděl jen upřímnou účast. Chtěl věřit, že aspoň někdo tu není od toho, aby ho shazoval. Že i další jsou jako Zayn. Ale musel být opatrný. Musel se mít na pozoru. „To určitě.“ Zpochybnil jeho slova a zkroutil přitom rty do kyselého úšklebku. Chtěl mu věřit. Jenže to nešlo. Neznal ho.

„Hele, nechci po tobě, abys věřil v Boha. Jen říkám, že bychom mohli být kamarádi,“ povzbudivě se usmál kudrnáč. Louis si nemohl pomoct a také se usmál. Z Harryho sálala naivita, proto Tomlinson už předem věděl, že pravdu bude odkládat co nejdéle. Pokud ho dřív Harry nenechá být – pokud neztratí zájem.

„Fajn,“ pokrčil rameny a doufal, že to znělo aspoň trochu přesvědčivě. Podle zamračení odtušil, že ne. Povzdychl si. „Myslím, tu část s kamarádstvím, ne Bohem.“ Dodal rychle a falešně se usmál. Kudrnáč ale ještě nerozeznal jeho výrazy, takže to považoval za upřímný úsměv. Široce se usmál, takže nešlo nevšimnout si roztomilých dolíčků. Vypadal jako malý chlapec. Naivní, zvědavý, přátelský a důvěřivý.

Vše, co Louis není.

Ani jeden nevěděl, co dál říct. Tiše se na sebe koukali a byli potichu. Mohlo to vypadat podivně, každý totiž věděl, že Tomlinson je naopak od Harryho nevěřící. Navíc se nehádali, dokonce ani nemluvili. Jen si vzájemně dívali do očí. Oba tak trochu unesení tím druhým. Nešlo jen o barvu očí, nebo o víru. Připadali si, jako vědci, co zkoumají nový život pod mikroskopem.

„Je mi líto, že tu ruším,“ zvolal Zayn a sedl si Louisovi na klín. „Ale teď se na chvíli vetřu.“ Nevypadalo to, že by Malika trápilo, že je při něčem vyrušil. Zářivě se smál na bruneta, který mi pobaveně úsměv oplácel.

„Co tu chceš?“ vyzvídal Louis a hravě ho plácl do zad. „A zvedni se. Dělej! Upadnou mi nohy a budeš mě muset nosit.“ Zakoulel očima, ale navzdory svým slovům mladíka chytl kolem pasu. Zabránil mu tak zvednout se a zároveň spadnout. „To je vlastně docela dobrý nápad. Poneseš mě, že jo?“ Nadchl se Tomlinson a připravoval se k přemlouvání.

„Fajn,“ pokrčil rameny Zi. „Ale nejdřív mě musíš představit. Jsi velmi neslušný. Víš o tom, že?“ Stěží se bránil smíchu, ale trpělivě čekal, až je představí.

„Harry Zayn, Zayne Harry,“ povzdechl si a nechal je, ať si vymění zdvořilostní fráze, zeptají se, jak se daří a tak dále. K tomu ale nedošlo. Zayn se naklonil k Louisovi, aby mu „zašeptal“ do ucha. Mluvil ale normálním hlasem, takže kudrnáč slyšel velmi dobře každé slovo – ačkoliv myslel, že se přeslechl.

„To je ten Harry, o kterém jsi mluvil?“

„Hmmm… jo. Tak tohle je pěkně trapné,“ prohrábl si brunet rukou vlasy. V tu chvíli si přál, aby se mohl propadnout do země. Doufal, že to třeba kudrnáč nechá být. Nebo že to přeslechl. Jeho žádost nebyla vyslyšena.

„Tys o mně mluvil?“ opatrně se zeptal Harry. Překvapeněji vypadat nemohl. Jen, co si mladíci všimli jeho výrazu, začali se hlasitě smát. Louis byl hlavně rád, že mohl aspoň na chvíli oddálit odpověď, na kterou se čekalo.

„Hmmm,“ zabručel a pokrčil rameny, když smích odezněl. Kurdrnáč se stále s očekáváním díval na bruneta. Chtěl vědět, co řekl. Tomlinson se ušklíbl. „Bylo to hned potom, co jsem odešel z jídelny.“

Harry se zatvářil zamyšleně. Hravě vykulil oči, jako by si něco uvědomil. „Jo počkej! Myslíš, když jsi z jídelny vypálil jako bys viděl ducha?“ Zayn se začal smát a plácl Louise přes stehno, na kterém seděl. Brunet sebou trochu trhl, ale pořád se usmíval. V modrých očích mu jiskřilo. Díval se na Harryho, který se pobaveně šklebil a pozoroval Zayna.

„Jak se jmenuješ celým jménem?“ zeptal se najednou Tomlinson. Oba mladíky to překvapilo.

„Styles,“ opatrně odpověděl. Skoro se bál, co řekne dál. Udělal něco? Někdo mu něco řekl? Proč mlčí a jen kouká? Řekl něco špatně? Užuž se chtěl zeptat, proč to chtěl vědět. Zi ho předběhl a trochu uvolnil atmosféru, jež najednou trochu zhoustla.

„Teď na tebe můžeme zjistit nějakou špínu, Stylesi!“ zlověstně promluvil a snažil se o svůj výraz bad boye.

„Prosím tě, nedělej tenhle obličej. Víš, že ti to nejde,“ protočil očima Louis. „Mimochodem, tvůj kamarád Niall čeká, takže víš co?“ Mezi řečí máchl před sebe, kde stál opřený blonďák o kmen stromu. Čekal, až si ho někdo z nich všimne.

„Co bych měl vědět?“ zeptal se Zayn a zvedl se z Tomlinsonova klína, aby šel za Niallem. Mezitím mu uniklo mrknutí, které brunet bez přemýšlení věnoval Harrymu. Nedošlo mu, že by si to mohl vyložit jinak. Reakce si už ale nevšiml, protože vyskočil na nohy a prudce se odrazil, aby doskočil na Malikova záda.

„Slíbil si, že mě poneseš!“ křikl a ještě se napůl otočil, aby zamával na kudrnáče. Ten se pomalu zvedal z lavičky, jako by právě spatřil zjevení. Až tehdy si Louis uvědomil, že se nechal unést momentem a spontánností. Zvykl si na to, že když je se Zaynem, nemusí své chování hlídat. Mohl dělat cokoliv, aniž by o něm Zi řekl, že je to idiot nebo ho za to soudil. Naopak většinou se k němu přidal a poté spolu dělali blbosti ještě dlouhé hodiny. Tiše zaklel a radši odvrátil pohled od omráčeného Harryho.

Amen [Larry Stylinson] CZWhere stories live. Discover now