Amen [Larry Stylinson] CZ

10. část

Harry se protáhl a postavil se tak, aby nevzbudil Zayna, ležícího vedle něj. Chtěl se podívat, kde je Louis. Vyklouzl z místnosti a zamířil ke kuchyni, odkud se ozývaly hlasy. Předtím než vstoupil, se zastavil. Měl dojem, že slyšel své jméno. Věděl, že pokud by vešel, nedozvěděl by se, o čem se baví.

„Takže jste se líbali?“ říkal zrovna Niall. Zněl dost šokovaně a to ani nemusel vidět jeho výraz. „Co budeš dělat? Myslíš, že si to pamatuje?“ Vyptával se. Louis mu chvíli neodpovídal. Očividně přemýšlel nad tím, jak formulovat své myšlenky.

„Pokud si to bude pamatovat, zakecám to. Řeknu, že jsme hráli hru. Nebude těžké ho přemluvit. Pokud mám ale aspoň trochu štěstí, nic si pamatovat nebude,“ povzdychl si brunet. Opět zavládlo ticho a Harry začal přemýšlet nad tím, že by vešel za nimi.

„Lituješ toho?“ pokračoval ve výslechu tlumeným hlasem Niall. Tentokrát měl kudrnáč co dělat, aby slyšel jak otázku, tak odpověď.

„Já nevím,“ mumlal brunet. Zněl zoufale. Harry si dovedl představit, jak si frustrovaně vjíždí rukou do vlasů a kouše spodní ret. „Na jednu stranu to byla nejlepší věc, jaká se kdy stala.“ Uchechtl se. Kudrnáč si ani neuvědomil, že zadržuje dech. Věděl, že přijde nějaké ale. Klidně by se vsadil. „Ale…“ pokračoval brunet váhavě. „Nevím, jak by reagoval, kdyby o tom věděl. Je věřící a jeho rodina…“

„Hlavně mu neříkej, že ty jsi nebyl ten, kdo začal. Musí si myslet, že jsi to byl ty. Myslím, že to pro něj potom bude jednodušší,“ radil mu Niall. Harry měl najednou dost toho, že si o něm povídají. Navíc byl zmatený. Míchalo se v něm příliš pocitů. Především šok, strach a možná znechucení, to si aspoň namlouval. Další emoce se nesnažil rozluštit, protože už vstoupil do kuchyně.

Ihned se k němu obrátila pozornost obou chlapců. Niall se usmál, zatímco Louis si ho měřil zkoumavým pohledem. „Louisi, můžeme si promluvit?“ vydechl Harry dřív, než se mohl zastavit. Blonďák hodil po Louisovi soucitným pohledem a poplácal ho po rameni. Poté odešel z místnosti a zanechal tam dva mladíky samotné.

„O čem chceš mluvit?“ začal opatrně brunet. Stále naivně doufal, že kudrnáč nemá o ničem ponětí.

„O té puse,“ řekl jednoduše. Louis o pár odstínů zbledl, ale nic neříkal. Čekal, co vypadne z Harryho. „Doufám, že to nijak nezničí naše přátelství. Byla to chyba a nechápu, proč jsem něco takového udělal. Omlouvám se.“

„Takže toho lituješ?“ brunet nepřestával opatrně volit svá slova. Jako by se bál, že řekne něco, co by neměl. Snažil se nedat najevo, jak moc ho to zasáhlo. Ale co jiného čekal? Věděl, že Harry není gay. Navíc jsou jen kamarádi. A nikdy nebudou nic víc. Jak mohl být tak hloupý a myslet si opak? A to i jen na chvíli. Cítil slzy v očích, ale usmál se. Nedá nic najevo. Musí mu stačit, že budou přátelé.

„Jo,“ špitl jen Harry. Nemohl si pomoct a cítil se ublíženě, když viděl úsměv bruneta. Je rád, že toho lituje? Jsou to snad slzy úlevy v jeho očích? Jsou jen přátelé, tak proč ho to tak dostalo? Už jen podle tohohle mohl posoudit, že Louis je víc než jen rád, že kudrnáč nechce nic víc. Zavrtěl hlavou. Ani on nechtěl víc. Je to přeci proti tomu v co věří. Nemůže takhle zklamat Boha ani svou rodinu. Nechce přeci skončit v zatracení.

„Je to vše o čem jsi chtěl mluvit?“ stěží udržoval úsměv na svých rtech, když jediné co chtěl, bylo začít zoufale křičet. Nebylo to přesně to, co chtěl? Aby to pro Harryho to nic neznamenalo. To je dobře, ne? Aspoň nezačal vyvádět. Mohl to vzít hůř a udělat scénku. Takže tohle byla ta lepší možnost, co se mohla stát. Tak proč mu to vše připadá špatné? Snažil se ten pocit zahnat. Nechtěl se takhle cítit.

Harry pomalu zavrtěl hlavou a i on v očích ucítil slzy. Roztřeseně se nadechl. Louis netušil, co to má znamenat. Proč kudrnáč najednou brečí? Úplně zapomněl na své vlastní pocity a přistoupil k němu blíž. Chtěl ho obejmout a utěšit, ale na poslední chvíli se zastavil. Nemohl to udělat. Tohle byl Harry. Nikoliv Zayn nebo Niall. Musel si dávat větší pozor na to, jak projevuje svou podporu.

„Bojím se, že půjdu do pekla,“ špitl kudrnáč a z očí mu ukáply slzy. Louisovi chvíli trvalo, než mu došlo, jak moc to znamená pro Harryho. Pro bruneta to byla prázdná slova. Nevěřil na žádné peklo nebo nebe. Nevěřil na Boha. Povzdechl si.

„Nepůjdeš Harry,“ ujišťoval ho. Jelikož neměl tušení, co dělat jen tam nejistě stál a snažil se ho uklidnit slovy. „Jsem si tím jistý. Není možné, abys šel do pekla jen kvůli úletu.Sám jsi řekl, že to pro tebe nic neznamenalo. V tom případě se nic nestalo. Navíc nejsi gay. Bůh tě nezatratí, ani nic podobného.“

Kudrnáč přikývl, ale vůbec ho to nepřesvědčilo. Opakoval si slova: „Nejsem gay,“ jako by to bylo nějaké kouzlo. Jenže jestliže to pro něj nic neznamenalo, proč si připadal jako by ho někdo bodl do hrudi, když Louis zareagoval tak jak reagoval, jen co se dozvěděl, že Harry lituje toho polibku. Proč mu vadilo, že je Louis rád, že toho lituje? Proč? Proč? Proč?

„Harry,“ ztišil brunet hlas. Kudrnáč se mu podíval do modrých očí, které byly stále zalité slzami. Nyní v nich byla vidět i starost. Harry se mírně usmál. Bylo to pro něj něco jako důkaz, že Louis s ním i přes ten polibek chce přátelit.

„No?“ i Harry ztišil hlas.

„Věř mi,“ snažil se ho Louis podpořit úsměvem. Nechtěl, aby se Harry cítil nepohodlně, a myslel, že kdyby ho objal, přesně tak, by se cítil.

„Louisi?“ setřel si slzy z tváře, ale pořád vypadal zuboženě. Brunet trochu naklonil hlavu doleva, čímž ho prakticky vyzval, aby pokračoval. „Nezlobíš se na mě? Jestli ano, tak se omlouvám. Nechci ztratit tvé přátelství, nebo ---“

„Nezlobím se,“ přerušil ho. „Vše je tak, jak má být. My jsme pořád přátelé a ty neskončíš v zatracení.“ Povzbudivě se usmál na kudrnáče.

V Harrym zápasily dvě části. Jedna z nich se oddala Bohu, proto se snažil nehřešit a držet se dál od homosexuálů. Té druhé to bylo jedno. Ta druhá chtěla být objatá Louisem, protože nyní opravdu potřeboval oporu. Jenže ta první část, byla o dost silnější…

„Měli bychom uklidit ten nepořádek,“ ušklíbl se Louis.