Amen [Larry Stylinson] CZ

14. část

Nejdříve jsem další část přidávat nechtěla. Hned potom, co jsem přidala tu předešlou. Jenže je ošklivě a mám psací náladu, takže... Možná i ten další díl bude ještě tenhle týden. Chtěla jsem se zeptat, jestli byste byli radši, kdyby ty díly byly delší (tím pádem bych je nepřidávala tak častěji), nebo kratší ale častěji...? - Tina

„Díky, Jo,“ usmíval se Louis. Seděli na lavičce v parku, kam se přesunuli poté, co brunet pronesl konečná slova, že v té nemocnici nechce zůstat už ani sekundu. Josette neměla úbor sestřičky. Převlékla se do volných riflí a trika s názvem nějaké pěvecké skupiny. Přes sebe měla přehozenou teplou mikinu. Vlasy, kterým Louis předtím příliš nevěnoval pozornost, jí ve vlnách spadaly na záda. Sahaly pod lopatky a měly zvláštní kaštanovou barvu.

„Louisi,“ začala nejistě, jako by si nebyla jistá tím, co říct. Brunet k ní zvedl své modré oči plné očekávání. Čekal, co z ní vypadne. Zvedla k němu své šedivé oči a chvíli sbírala odvahu k čemukoliv, co se chystala říct. „Hele, vím, že tohle bude znít divně. Ale nechci, abychom se potom přestali vídat. Jsi fajn a… Kamarádů není nikdy dost, že?“

Zavládlo mezi nimi trapné ticho, než Louis přikývl. „Myslela sis, že se s tebou bavím, protože nikdo jiný není v dosahu?“ Odfrkl si. Za začátku to byla pravda, ale musel uznat, že s Jo si rozumí. Byla s ní sranda a chvílemi i zapomněl na svou vlastní bolest. Vyprávěli si historky z dětství – spíš Josette vyprávěla. Louis jen pozorně poslouchal.

Dívka na jeho otázku neodpověděla, jen sklopila pohled, což se dalo počítat jako souhlas. Pomalu přikývl. „Josette?“ hlesl tiše. Náhlá změna tónu ji zarazila a prudce zvedla hlavu. Opět zněl unaveně, rozpolceně a zdrceně. Jako již tolikrát za pouhou hodinu si ho přivinula do objetí, které jí tentokrát okamžitě opětoval. Ihned se uvolnil a položil si bradu na její rameno.

„Shhh,“ uklidňovala ho, ale nic jiného neříkala. Čekala, až jí to poví sám, protože věděla, že kdyby na něj tlačila, ničemu by to nepomohlo. Takže na něj nenaléhala a jen mu dávala najevo, že tu pro něj je.

„Myslíš, že bychom se zítra mohli sejít? Kolem třetí u Draka?“ zahuhlal jí do ramene. „Nevím, jestli budou mít kamarádi čas a…“ Jeho hlas se opět vytratil. S dlouhým výdechem se od ní odtáhl, aby jí viděl do obličeje. Vypadalo to, že váhá, ale poté přikývla.

„Jako kamarádi?“ ujišťovala se. Vypadala zmateně, když si všimla Louisova úšklebku. Co je na tom k smíchu?

„Jde o to,“ začal váhavě. Měl by jí to říct? „Myslím, že se mi líbí můj kamarád, takže…“ Očima bloudil po okolí, snažně se vyhýbaje pohledu na Jo. Nechtěl vidět její reakci.

„Ah, dobrá,“ pokrčila rameny. Louis po ní střelil pohledem. Jeho informaci vzala naprosto v pohodě. „Mám totiž přítelkyni.“ Dodala na vysvětlenou. Brunetův pohled se projasnil pochopením a pokýval hlavou.

„Jak jsi poznala, že se ti líbí?“ rychle ze sebe vychrlil, dřív než mohl sám sebe zastavit. „Mě nikdy nevadilo být si blízký s osobami stejného pohlaví. Ale s ním je to jiné. Jistě, párkrát mě napadlo, že jsem gay, ale nikdy jsem to nějak neřešil. Zkrátka jsem necítil víc než přátelství. A když se podívám na holku, samozřejmě nejsem slepý, takže vím, jestli je pěkná nebo ne. Ale nikdy to se mnou nic nedělalo. Ani v případě holky nebo kluka. Teď je to celé divné a…“ Najednou se zarazil a připlácl si ruku na pusu. „Oh, promiň! Asi tě to vůbec nezajímá, já jen ---“

„Louisi!“ varovně se na něj zamračila. „Sklapni. Ujasněme si jednu věc. Nemusíš se bát toho, co říkáš, protože mě to zajímá.“ Na chvíli se odmlčela. „Takže… Co je problém?“