12. část

1.6K 179 8
                                    

Pondělí

Poté co strávil neděli v nemocnici, byl unavený. Nechtěl tam nechat matku samotnou, když už konečně vnímala. Ačkoliv byla příliš unavená na to, aby odpovídala delší souvětí. Do domu se vrátil až poté, co za ním přišel doktor, že si musí jít odpočinout, protože jistě vstává ráno do školy. Jistěže měl pravdu, ale koho by to v tu chvíli zajímalo?

První hodinu měl náboženství a již nyní měl zpoždění. Jako téměř pokaždé, ani nyní ho to ale nezajímalo. Byl nadšením bez sebe. Vše se dařilo, jak mělo. Věděl, že takové chvíle nikdy netrvají dlouho, ale když už přišly, měl v plánu si je užít do poslední kapky.

S úsměvem sahal na kliku dveří od místnosti, v které měl svou první hodinu. Zastavil ho ale hlas, volající jeho jméno. Ihned ho poznal, přestože zněl chraplavěji než obvykle. Jeho úsměv se ještě rozšířil a otočil se, aby se s kudrnáčem pozdravil.

Harry měl rozcuchané vlasy – což nebylo tak divné. Na sobě měl košili, kterou měl špatně zapnutou a na krku cucfleky. Černé kalhoty pevně obepínaly jeho hubené nohy. Louis se zašklebil. „Ale, ale. Tady se někdo o víkendu nenudil.“ Usmíval se pobaveně a snažil se, aby na něm nebylo vidět zklamání. Tak tohle byl důvod, proč mu Harry celý víkend neodpovídal na smsky a ani nezavolal…

„Taky tě zdravím,“ zívl, ale nepřestával se usmívat. „Ve středu je další párty, jdeš?“ Obešel bruneta a nyní to byl on, kdo sahal po klice. Otevřel dveře zrovna ve chvíli, kdy Louis protočil oči a se smíchem zavrtěl hlavou.

„Není tohle nějak proti Bohu, nebo tak něco?“ provokoval s andělským úsměvem.

„A kdyby bylo?“ vyplázl na něj jazyk Harry a posadil se k prvnímu volnému stolu, který spatřil. Dnes nebyly židličky poskládané do kruhu. Louis si sedl hned vedle něj do lavice. Až nyní zaregistrovali nespokojený pohled učitele, který na ně naštvaně shlížel již od chvíle, kdy vešli, aniž by se omluvili za svůj pozdní příchod.

„Pan Styles,“ protáhl pan Bayne. „Překvapuje mě, že jste se začal bavit s někým jako je pan Tomlinson.“ S těmi slovy se na bruneta zamračil, než se opět otočil na kudrnáče. „Myslel jsem, že máte na víc.“

„A-ale--“ začal překvapený Harry, ale profesor ho přerušil.

„Aspoň byste si mohl pořádně zapnout košili,“ zpražil ho supím pohledem a otočil se k ostatním žákům, aby pokračoval v látce.

„Takhle to je víc sexy,“ zahuhlal Louis tak, aby to slyšel jenom Harry, který si upravoval košili. Věděl, jak by to dopadlo, kdyby ho slyšel někdo jiný a opravdu nepotřeboval slyšet další nadávky. Kudrnáč na bruneta smyslně zamrkal, ačkoliv by si to asi rozmyslel, kdyby věděl, jak na to bude Louis reagovat. Ten se ušklíbl a naklonil se ještě blíž, takže mu nyní dýchal na krk.

„Co děláš?“ ušklíbl se Harry. Snažil se nedávat najevo, jak moc ho Louisův horký dech na krku rozptyluje. Brunet se jen ušklíbl a s tichým smíchem mu zavzdychal do ucha. Harry s sebou trochu trhl a znechuceně se na Louise podíval.

„Takhle to nějak bylo, ne?“ smál se dál Louis. Když Harry pochopil jak to myslí, neubránil se ušklíbnutí. Opět se uvelebil na židli. Brunet opět tiše zavzdychal s uličnickým úsměvem na rtech. Znechucený výraz Harryho, který se mu vtiskl do mysli, odsunul do pozadí.

Po chvíli se kudrnáč začal kroutit na židli. To bylo znamení, že se nesoustředí na nic jiného, než Louise sténajícího mu do ucha. Harry si představoval, že brunetovi způsobuje takovou slast. V tu chvíli mu na tom nepřipadalo nic špatného. V moment, kdy Louis začal sténat jeho jméno, byl konec i se snažením, nedávat na sobě nic znát a hlasitě zasténal.

Otočila se k němu veškerá pozornost každého studenta ve třídě a Louis se začal hlasitě chechtat. Všichni se na ně nechápavě dívali – někteří pobaveně, jiní znechuceně – než se opět otočili zpět k profesoru Baynovi, který se snažil přednášet. Louis se ale ne a ne uklidnit.

Podíval se na Harryho, který se na něj vražedně díval, červeň v obličeji. To ho rozesmálo ještě víc. Tentokrát se k němu ale připojil i kudrnáč. Co si budeme nalhávat, Louisův smích byl nakažlivý.

Harry se nadechoval k tomu, aby něco řekl, ale Louis ho hned předběhl s hraním zděšením. „Ne! Neříkej mi detaily! Nepotřebuju vědět, koho sis představoval.“ Smál se. „Stačí mi tvůj pohled, myslel jsem, že se tu uděláš.“ Dostal ze sebe udýchaně, protože stále ještě nepopadl dech z předchozího smíchu.

Tehdy si kudrnáč uvědomil, na co vlastně myslel. Na koho myslel. Koho si představoval. Dlouze roztřeseně vydechl. Po pobavení najednou ani památky. Měl by cítit znechucení. Proč tedy nic takového necítí? Proč mu to přijde… správné? CO?! Ne! Nemůže mu to připadat správné! Nepřipadá mu to správné! Zavrtěl hlavou. Doufal, že tím pohybem z hlavy dostane ty nepatřičné myšlenky. Místo toho mu ale v hlavě hrála Liamova slova: „No. Teta by mě zabila, kdyby slyšela, že to říkám. Jenže myslím, že nezáleží na pohlaví. Koneckonců jak jsi sám řekl, není to o ničem jiném, než o pocitech. A pokud se dva muži nebo ženy mají rády, tak co na tom sejde?“

„Harry?“ otázal se Louis starostlivě. Ani on už se nesmál, ačkoliv modré oči mu pořád jiskřily nezbedností. „Co se děje…?“ Trochu naklonil hlavu na stranu. Netušil co se stalo. V jednu dobu se směje a jen co promluví… Ah. „Něco jsem řekl?“

Kudrnáč jen pokrčil rameny a přenesl pohled na profesora Bayna. Nevnímal ale nic z toho, co vykládal. „Lou… já…“

„Co?“ snažil se ho navést k dalším slovům.

„Nemyslím, že je dobrý nápad jít dnes na pizzu,“ konečně se na Louise podíval. Vzápětí toho ale litoval. V jeho tváři objevilo zklamání a smutek, dříve než to stihl zamaskovat úsměvem. Harry si ale všiml, že jeho oči nejiskří, ani je nelemují vrásky. Byly smutné a… jako by bez života. Přál si, aby svá slova mohl vzít zpět. Ihned se snažil přijít na způsob jak vše zamluvit.

„Oh, no…“ začal brunet. Snažil se vzpamatovat z toho nepříjemného překvapení. „Promiň, jestli jsem něco řekl. Ale… fajn. Dobře.“ Přikývl a nyní to byl on, kdo přenesl pohled na učitele, aniž by ve skutečnosti dával pozor, co říká.

„Takhle jsem to nemyslel, Lou,“ povzdychl si Harry, ačkoliv to bylo přesně tak. Nemohl dovolit, aby byl Louis zklamaný kvůli němu. Nemohl mu to udělat. Nechtěl. Protože když viděl jeho výraz, jako by do srdce někdo vrazil nůž. A věděl, že přesně takhle to bolelo Louise. To nechtěl. Musel to napravit.

„Tak jak?“ otočil se zpět k němu a pohlédl na kudrnáče. V modrých očích bylo vidět světélko naděje. Kudrnáč nemusel být velký odborník, aby věděl, že Louis nesnáší, že doufá. Bylo to vidět na jeho rozpolceném výrazu.

„Myslím, že hranolky zní líp,“ zamrkal na něj. Louisův obličej se vzápětí rozzářil nadšeným úsměvem. Bylo očividné jak velký rozdíl je mezi jeho upřímným úsměvem, a tím, který předstírá. Harry rozhodně chtěl být svědkem toho doopravdového úsměvu, jak nejčastěji to půjde.

„Fakt?“ povyskočil na židli. Vypadal jako malé dítě. Dokonce se tak i choval.

„Jo,“ usmíval se Harry. Byl rád, že je Louis tak nadšený.

„Ale…“ brunet najednou zvážněl. „Jestli nechceš jít, nemusíš chodit jen kvůli tomu, že bych byl zklamaný, nebo tak…“ Nedokončil větu. Na jednu stranu se bál, že Harry změní názor. Proto se mu neskutečně ulevilo, když Harry jen protočil očima a naznačil rty „tak hranolky“.

Amen [Larry Stylinson] CZWhere stories live. Discover now