Best Win of All [Larry]

Chapter 10

O tři hodiny později

„Tak a teď mi zase pověz něco ty," žadonil jsem po dlouhých třech hodinách své zpovědi.

Toulali jsme se romanticky nasvícenými ulicemi zasněženého Montrealu, jedli hot dogy ze stánku rychlého občerstvení, kecali o všem možném i nemožném a já si připadal jako v nebi. Tolik pozornosti už mi dlouhou dobu nikdo nevěnoval. Pokud vůbec kdy v mém životě byla doba, kdy jsem někoho skutečně zajímal. Má mentorka a on byli jedinými lidmi, na které jsem si dokázal vzpomenout. Svého přítele jsem z toho seznamu raději vyškrtl, protože nikdy jsem ho nezajímal alespoň z poloviny tak, jako jsem zajímal Louise.

On si přál slyšet všechno. Co mám rád, jakou muziku rád poslouchám, má oblíbená jídla, filmy... Neustále se mi prostě snažil dát najevo, že i na mě v životě záleží. Ne jen na ostatních. Snažil se mi ukázat, že i já mám právo mluvit o svých zájmech a že nemusím jen poslouchat.

A já mu za to byl maximálně vděčný.

Opravdu jsem se bavil tak, jako už dlouho ne. Popichovali jsme se, honili se, házeli po sobě sněhové koule a skoro v jednom kuse se smáli. Život najednou přestal svítit černobíle a rozzářil se jiskřivými paprsky těch nejkrásnějších barev. Byl sice večer a temná obloha zalila ulice tmou, jež prozařovaly jenom světýlka lamp a lidských obydlí, ale člověk mohl být klidně i slepý a viděl by tu nádhernou paletu barev. Stačilo jen, aby se zaposlouchal do toho zvonivého smíchu, jenž vyluzoval můj dnešní doprovod a spatřil by krásu světa.

A Louis byl krásný. Krásnější než slunce zapadající za oceán, voňavější než rozkvetlá louka plná kvítí, jemnější než křehká váza z toho nejjemnějšího skla. Byl až příliš roztomilý na tento krutý svět.

A že k němu byl opravdu nejkrutější, jsem se ještě pár nádechů neměl ani dozvědět.

Byl až příliš křehký. Křehký na to, aby měl být sám na ty odporné hrůzy, co se kolem něj děly. Já sám také nebyl nejtvrdším kouskem. Byl jsem sice taktéž slabý, ale já byl spíš troska ze své vlastní vůle. Potřeboval jsem se litovat, smýšlet o hrůzných věcech i o blbostech, protože jsem byl slabý. Slabý a splachovací, ale nikoliv křehký. Snesl jsem toho poměrně velkou spoustu.

On, ačkoliv silný na duchu, byl křehký na povrchu. To na nás bylo odlišné. Na kolena ho dokázala dostat jakákoliv maličkost, ale vždy našel sílu vstát a jít dál. A to jsem mu záviděl. V tomhle pro mě byl za hrdinu. Tolik toho prožil - nic moc šťastného -, a přesto tu dnes vedle mě stál a zářil štěstím, jakmile se k zemi začaly snášet první vločky. Vypadal jako malé roztomilé dítko, když se je snažil chytit do dlaně.

Do té vroucně teplé a jemňoučké dlaně. Na malý okamžik jsem si přál ji uvěznit v té mé a trochu se s ní pomazlit. Chtěl jsem cítit laskavý, příjemně hřejivý dotek, jaký už jsem dlouho necítil.

„Co bys chtěl slyšet?" zachichotal se jemně.

„Já nevím. Cokoliv," pronesl jsem s úsměvem na rtech. „Mám pocit, že o mě už víš snad všechno, ale já o tobě vím pořád málo. Moc o sobě nemluvíš."

Malinko jsem zvážněl, protože jsem se obával, abych se ho tím nějak nedotkl. Avšak s úsměvem si z okolního lavičky nabral hrst sněhu, uplácal z ní kuličku a se smíchem provázejícím jeho: „Protože není o čem," ji po mě hodil a utekl o kus přede mě.

To jsem si však nemohl nechat líbit!

Okamžitě jsem se sehnul pod nohy, připravil si dělovou kouli a přímo učebnicově jsem minul. Chvíli se do mě strefoval, zatímco se účelně vyhýbal mým střelám, až jsem se nakonec naštval a začal ho nahánět. Byli jsme na prázdné cestě okolo vnějšku lesoparku a tak nebylo složité ho dohonit a povalit jej do sněhu.