Best Win of All [Larry]

Chapter 16

O pár hodin později

Nedokážu to. Nemůžu. Nezvládnu to. To byla jediná slova, která v mé hlavě dávala smysl.

Mohl jsem si v poslední době nalhávat cokoliv, ale já sem prostě nepatřil. Koukal jsem na led a pozoroval všechny ty chlapy, kteří to měli zmáknuté a vypadali, že při každém dalším skoku už snad vyskočí i z kůže a stanou se ještě zářivějšími hvězdami, než za jaké už byly.

A já k nim nepatřil.

Patřil jsem tam nahoru na kopec. Do zapomenutého koutku osamělého lesa. Tam, kde mě nikdo neviděl. Tam, kde mi nemohl nikdo ublížit. Tam, kde jsem byl mámě ještě blíž než kdy předtím.

Miloval jsem to tam. A nejspíš to nebylo jen tím, že obloha se tam zdála být tak blízko.

Měl jsem tušení, že za to mohlo i jisté místo, které si zabral ON.

Věděl jsem, že moje srdce ho v ten jistý okamžik začalo vnímat trochu jinak. A vlastně se ani nemuselo moc snažit. Celou dobu mi byl něčím blízký. Od samého začátku to byl přítel, byť jsem o něm skoro nic nevěděl.

Jenže pak... pak to přítel přestal být.

Stal se žnoucím plamenem mého srdce. Objektem mé touhy.

Byť jsem pořád netušil, zda o sobě mám smýšlet jako o homosexuálovi, nebo jestli o něm v hloubi své duše uvažuju jako o sexuálním terči, jedno jsem věděl určitě.

Nebyl mému srdci lhostejný.

A právě teď jsem ho tak moc potřeboval.

Jenže tam nebyl. Zaslechl jsem něco o tom, že před zahájením našeho večera se měl účastnit tiskové konference svolané kvůli té jeho věci, ale ti supi ho tam buď pořád drželi zuby nehty, nebo se na mě jednoduše vykašlal. Ať tak či tak, nedodržel svůj slib.

Drtil jsem pod rukama nevinné zábradlí, které mi zabraňovalo skácet se k zemi, vyděšeně koukal škvírou v černé plentě na led a všechno co se na něm dělo, a bylo mi zle. Tak zle, jak mi bylo jen dvakrát v životě. Poprvé, když babička vystoupila z toho policejního auta a řekla mi, co se stalo a podruhé, když jsem tu skutečnost po roce přijal a rozhodl se, že celý život už jen probruslím.

Jenomže jsem jaksi neměl tušení, že budu muset bruslit před celým světem. Chtěl jsem vystupovat v lední show. Přál jsem si bruslit pro děti, ne pro celou zeměkouli! Ovšem Debra si myslela něco jiného. Vnutila mě na každou sebemenší soutěž talentů u nás doma, pak to přerostlo v mistrovství, no a teď mě nacpala sem. V osmnácti mě vnutila na největší sportovní událost, na které o mě stejně nikdo nestál.

Bylo mi horko. Neskutečné horko. Všude kolem mě byl chlad, ale já se vařil. Mé tělo si se stresem nedokázalo moc dobře poradit. Trpěl jsem tím od malička. Vystavovat mě nepříjemným stresovým situacím se prostě nevyplácelo. Límec mého kostýmu se za mi začal utahovat kolem krku, všude po těle jsem cítil nepředstavitelnou slabost, chvění jen nabývalo na síle, když jsem se podíval na led a viděl, že ten Japonec přede mnou právě dokončil svou jízdu a užíval si své ovace. A můj čas se neúprosně blížil.

Dostal jsem strach. Tedy ten jsem měl permanentně pořád celý den, jenže momentálně mě pohltila další vlna nového strachu a to už na mě bylo příliš. Potřeboval jsem vzduch, ale žádný nemohl lapit. Přál jsem si utéct. Vzít nohy na ramena a zdrhnout.

Ta představa, že budu tím největším srabem na téhle planetě, byla furt příjemnější než ta, že se před celou planetou znemožním a budou o tom existovat videozáznamy. O mém zbabělém útěku by se možná chvíli mluvilo, ale po nějaké době by lidi omrzelo o tom vyprávět, když by neměli čím to podložit. Naopak v druhém případě bych byl celosvětovým komikem po dlouhá léta. I další generace by se bavily při pohledu na to, jak jsem se zhroutil v přímém přenosu.